Dystopická Tour (3)

První ukázka z Monumentu 14:

Náš autobus projel napříč křižovatkou a zajel na parkoviště místního supermarketu Greenway. Parkoviště zelo prázdnotou, vždyť bylo ani ne čtvrt na osm.

Odvrátil jsem se od okna, abych se podíval po Astrid, a v tu chvíli se všechno zpomalilo i zrychlilo zároveň, jak náš autobus sjel po ledových kroupách a roztočil se kolem osy. Zrychlovali jsme a zrychlovali a já měl najednou žaludek až v krku. Zády jsem se tiskl na okno a o tři vteřiny později jsme narazili do stožáru osvětlení a ozval se děsivý kovový skřípot.

Popadl jsem opěradlo sedadla před sebou, ale vteřinu nato jsem už letěl vzduchem, stejně jako ostatní děcka. Nikdo nekřičel, slyšel jsem jen sténání a duté zvuky dopadů těl.

Padal jsem do strany, ale skončil jsem na střeše. Teprve poté mi došlo, že se autobus převrátil na bok. Ozývalo se skřípění kovu o asfalt. Vzápětí se autobus zastavil.

Kroupy, které dosud bily do střechy autobusu, začaly bít do nás.

Když teď autobus ležel na boku, bušily kroupy skrze roztříštěná boční okna nad námi. Několik spolužáků bylo od krup a skla pomlácených.

Já měl štěstí. Kus ode mě se viklalo opěradlo a já si ho přitáhl nad sebe. Měl jsem tak alespoň malou ochranu před krupobitím.

Ledové kroupy byly snad všech velikostí. Některé připomínaly kuličky, jiné obrovské šutry se štěrkem uvězněným uvnitř ledu.

Všichni kolem křičeli a řvali, jak se snažili dostat se pod sedadla, nebo se tiskli ke střeše autobusu, která nyní byla stěnou.

Jako by se přes nás převalovaly další a další vlny kamenů a krup. Jako by někdo do sedadla, pod nímž jsem se ukrýval, mlátil baseballkou.

Sklonil jsem hlavu a vykoukl, abych zjistil, co se stalo s čelním sklem. Skrze bílou oponu krup jsem viděl, jak autobus se žáky základní školy, autobus s Alexem uvnitř, stále jede. Paní Woolyová nezpanikařila, ani neztratila nad vozem kontrolu, jako se to stalo panu Reedovi.

Její autobus právě přejížděl přes parkoviště, mířil přímo do hlavního vchodu Greenwaye.

Paní Woolyová chce vjet přímo do budovy, napadlo mě. Věděl jsem, že dostane děti z dosahu krupobití.

A taky že jo. Prorazila autobusem skleněné dveře Greenwaye.

Alex je v bezpečí, pomyslel jsem si. Díkybohu.

Zaslechl jsem smutné plačtivé popotáhnutí. Natáhl jsem se a vykoukl za sedadlo řidiče. Přední část autobusu byla probořená, jak narazila do lampy osvětlení.

To pan Reed vydával ten zvuk. Byl uvězněn za volantem a z hlavy mu tekl proud krve jako mléko z krabice. Brzy ten zvuk utichl. Ale o tom jsem si nedovolil přemýšlet.

Místo toho jsem si prohlédl dveře vozu, které byly nyní zapřené o beton. Jak se odtud dostaneme? zamyslel jsem se. Není cesty ven. Střepy čelního skla ležely přes celou kapotu.

Byli jsme v pasti. Uvěznění ve zdemolovaném, na bok převráceném autobusu.

Josie Millerová zaječela. Ostatní děcka se instinktivně snažila ukrýt před kroupami, ale Josie jen seděla, kvílela a nesnažila se před deštěm krup schovat.

Byla celá od krve, ale nebyla to její krev, jak jsem si uvědomil, protože se celou dobu snažila někoho vytáhnout zpod dvou vzpříčených sedadel. Vzpomněl jsem si, že vedle ní seděla Trish. Paže, za kterou Josie tahala, byla ochablá jako špageta a pořád vyklouzávala z Josiina sevření. Trish byla očividně mrtvá, ale Josie si to odmítala přiznat.

V bezpečném úkrytu pod převrácenou sedačkou vytáhl ten kretén Brayden, co se pořád vychloubal, že jeho otec pracuje v NORADu, minitablet a začal natáčet, jak ječící Josie tahá za nehybnou paži svou kamarádku.

Pak ji do hlavy uhodila monstrózní ledová kroupa a z rány na tmavém čele začala proudit krev; stékala jí na obličej.

Věděl jsem, že pokud tam Josie zůstane, to krupobití ji zabije.

„Kristepane.“ Brayden upíral pohled na minitab. „Dělej!“

Věděl jsem, že bych se měl pohnout. Pomoct jí. Pohnout se. Pomoct.

Ale mé tělo odmítalo spolupracovat.

Niko se natáhl, popadl Josie za nohy a stáhl ji pod převrácenou sedačku. Prostě jen tak. Natáhl se, chytil ji za nohy a přitáhl si ji k sobě. Držel ji a ona plakala. Vypadali spolu jako pár z hororu.

Jako by Nikův čin prolomil kouzlo. Děcka se najednou snažila dostat se odtud. Astrid se plazila směrem k přední části. Snažila se prokopnout zbytky čelního skla. Viděla, že ležím na zemi pod sedačkou, a zakřičela: „Pomoz mi!“

Jen jsem se jí díval na rty. Na kroužek v nosu. A jak se ty rty pohybují a vytvářejí slova. Chtěl jsem jí odpovědět: „Ne. Odtud se nedostaneme. Musíme zůstat tady, kde se máme jak ukrýt.“ Ale nedokázal jsem ta slova zformulovat.

Vstala a zakřičela na Jakea a lidi kolem něj: „Musíme se dostat do toho obchodu!“

Konečně se mi vrátil hlas. „Nemůžeme jít ven. Ty kroupy nás zabijou!“ Ale Astrid už byla zpátky v zadní části autobusu.

„Co zkusit nouzový východ!“ zakřičel někdo. To už v zadní části Jake tahal za kliku zadních dveří, ale ty se nepohnuly. Na několik minut nastal zmatek, nevím na jak dlouho přesně. Začal jsem se cítit divně. Jako by se mi z hlavy stal obrovský nafukovací balon.

Zaslechl jsem podivný zvuk. Jako pípání, když autobusy couvají. Bylo šílené slyšet to i přes dunění krup a řev dětí.

Píp-píp-píp, jako bychom byli na odpočívadle v národním parku Mesa Verde a právě přistavovali autobus.

Píp-píp-píp, jako by se nic nedělo.

Zamžoural jsem skrze oponu krupobití a spatřil jsem, jak k nám couvá autobus paní Woolyové se žáky základní školy. Na pravém boku byl pořádně poškrábaný a přední část byla probořená, jak autobus narazil do obchoďáku. Ale jel si pro nás.

Průzorem, kterým jsem autobus sledoval, se dovnitř valil černý dým. Zakašlal jsem. Vzduch zhoustl. Měl jsem pocit, jako by mé plíce hořely.

Měl bych se vyspat, bylo první, co mě napadlo. Byla to myšlenka tak mocná a logická: teď bych měl jít spát.

Výkřiky dětí zesílily: „Autobus hoří!“ a „Vybouchne to!“ a „Umřeme!“

A já si jen pomyslel, že mají pravdu. Ano, umřeme tu. Ale to je v pořádku. Tak to má být. Umřeme.

Slyšel jsem skřípění. Zvuk kovu, který se třel o kov.

„Snaží se otevřít dveře!“

„Pomozte nám!“

Zavřel jsem oči. Jako bych se nořil pod vodu. Obepínalo mě ospalé teplo. Bylo mi příjemně.

A pak mi přímo do očí zasvítilo ostré světlo. Slyšel jsem, jak paní Woolyová otevřela nouzové dveře. V rukou držela sekeru.

Slyšel jsem, jak křičí: „Nastupte do toho zatracenýho autobusu!“

Tvá matka na tebe křičí, že nestihneš autobus. Vidí, jak se blíží ulicí. Nezastavíš se a neobejmeš ji, neřekneš jí, že ji máš rád. Nepoděkuješ jí, že je hodná, laskavá a trpělivá máma. Jistě že ne – jen seběhneš schody a utíkáš na roh ulice.

Kdybys ale věděl, že je to naposled, co mámu vidíš, nejspíš by sis přál, aby ses zastavil a všechny ty věci udělal. Možná i za cenu, že by ti autobus ujel.

Ale autobus se už blížil, tak jsem se rozběhl.

Čtrnáct dětí. Jeden supermarket. A milion věcí, které nabraly špatný směr.

Oficiální web Emmy Laybourne ~ série na GoodReads

Koupit knihu

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

1 odpověď

  1. Bastera napsal:

    Bože ochablá jak špageta a monstrózní kroupa, to jsem se docela pobavila 🙂
    Bastera recently posted..RC recenze: Setkání s duchem (Kade, Stacey)My Profile

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge