Dystopická Tour (1)

První ukázka z Dechu:

Bea

Uchazeči sedí kolem skleněného stolu. Mnozí se ošívají, jedna dívka si okusuje nehty a plive je na stůl, jiný kluk se kouše do rtu. Snažím se vypadat klidná. Když se podívám na Quinna, který sedí přímo naproti mně, zazubí se na znamení, že si nedělá starosti ani o jednoho z nás. Je uvolněný jako vždy a s rukama za hlavou se opírá o opěradlo židle.

Netrpělivě čekáme, až přijde profesor a zahájí debatu. Víc než rok jsme pilně studovali a teď přišel čas dokázat, jak dobře umíme jeden na druhého vyzrát. Všichni ostatní v místnosti jsou dokonale nadrcení prémiové a cítím se před nimi malá a nepatrná, tedy kromě Quinna, který není vůbec snob, a nebýt kroužku vytetovaného na ušním lalůčku by si člověk nevšiml, že je prémius. Podobně jako Quinna připravoval pravděpodobně každého k debatě  soukromý učitel, takže jsou připraveni roztrhat mě na cucky.

Když profesor napochoduje do místnosti, vůbec se na nás nedívá. Obrací se zády, jako by si nás vůbec nevšiml. Sedíme v pozoru a sledujeme, jak zapíná obrazovku na přední stěně. Když promluví, má hlas jako ocel.

„Zkouška, která vás čeká, vyžaduje bezchybnou práci mozku. Ti, kdo zkoušku skládají už podruhé,“ prudce se obrátí a vrhne pohled na kluka, jemuž po krku stékají perly potu, „si jistě pamatují, že nevyžadujeme žádné správné odpovědi. K úspěchu vedou hodnověrné argumenty a síla logického úsudku. Hodláme vychovat vůdce dost moudré a silné na to, aby řídili kapsuli. Vás jsme vybrali, protože jste dosáhli výjimečných výsledků v předběžných testech za simulovaných podmínek. Jediný opravdový test však spočívá ve střetnutí s lidskými protivníky ve skutečné debatě. Zkoušku sleduje několik vládních úředníků a ředitelů firmy Dech, sponzora tohoto vzdělávacího programu.“ Quinn pohlédne na stěny z matného skla. Předpokládám, že přemýšlí, zda se na něj dívá i jeho táta, který je u Dechu jedním z nejvyšších ředitelů. „Celá zkouška se nahrává, a jakmile budou známy výsledky, budeme vás informovat na vašich padech. Můžeme vybrat maximálně dva z vás, ale nemusíme taky vybrat nikoho.“

Není to obyčejná debata, kde se spolu potýkají dva týmy. Všichni sedíme kolem konferenčního stolu jako někde na schůzi správní rady a rozhodujeme se tak, že jednoduše nasloucháme jeden druhému a vybíráme si, se kterými uchazeči souhlasíme. V jakémkoli okamžiku debaty má profesor právo vyloučit studenta, pokud mu připadá agresivní, příliš tichý či neřídící se logikou. Klíčem k úspěchu je zůstat klidný, sledovat hru a získat ostatní na svou stranu. Profesor se usazuje na židli s vysokým opěradlem v čele místnosti a rozdává nám čísla, jimiž se budeme oslovovat.

„Pokud dojde k situaci, kdy se všichni shodnete, body dostanou ti, kteří se zhostí role ďáblova advokáta. Nemusím vám vysvětlovat, co to znamená – všichni jste prošli předběžnými testy.“ Obrátí se k obrazovce, zmáčkne tlačítko a objeví se věta: Stromy už nejsou nezbytné pro přežití ani pro lidský pokrok.

Pochopitelně. Copak někdo mluví o něčem jiném? První si vezme slovo kluk v nažehlené bílé košili. „V historii byly stromy nezbytné, ale teď jsou mrtvé a my se bez nich dokážeme obejít. Stačí jen navštívit kapsuli a poznáte, jak zdraví a spokojení jsou všichni občané.“ Samozřejmě. Prémiovi může kapsule skutečně připadat jako ráj na zemi. Vzal si ale slovo, aniž by si promyslel své argumenty, a tak nemá žádnou šanci udržet svou pozici celou hodinu.

„Nesouhlasím,“ vkládám se do debaty. „Pomocní pracovníci si nemohou finančně dovolit dodatečný kyslík nutný pro cvičení. Jak máme být zdraví?“ A tak to začíná. Hádáme se. Uchazeči si navzájem hrozí a zvyšují hlas. Několik přitakávačů jde rychle z kola ven. Poté několik dalších. Na konci vyměřené hodiny zbýváme jenom dva: já a Quinn. „O jakém druhu pokroku vlastně mluvíš?“ ptám se. „Jsme šťastnější než naši předchůdci?“ Quinn nakloní hlavu a změří si mě pozorným pohledem. Díváme se přes stůl jeden druhému do očí. Quinnovi cuká v prstech. Pohlédne směrem k profesorovi.

„Pokrok a štěstí ale není to samé. Jestli teď máme pokročilejší technologie než před Zlomem, tak je to proto, že nás ztráta stromů donutila k inovacím,“ namítá. Ve tváři má omluvný výraz a já vím, že se mu příčí se mnou zápolit. Když nám dali termíny testů a vyšlo najevo, že máme debatovat v jedné skupině, hrozil, že se odhlásí, dokud jsem ho nepřesvědčila, ať to nedělá.

„Netvrdila jsem, že pokrok a štěstí jsou totéž. Ptám se, jaká je definice pokroku.“ Odmlčím se, aby Quinn mohl zareagovat, ale on nic neříká. Jen pokrčí rameny v lehce poraženeckém gestu. Vím, že má nějakou odpověď připravenou, a nechci, aby mě nechal vyhrát. Než ho ale stačím donutit k reakci, zazní gong a Quinn vydechne úlevou. Pak se usměje, nikoli nafoukaně či samolibě, ale jako by mi chtěl blahopřát. Taky se na něj usměju.

„Děkuji všem uchazečům,“ prohlašuje profesor a začíná si uklízet své věci. „V příslušné lhůtě dostanete zprávu na své pady.“

Před akademickým institutem se ke mně Quinn obrátí, uchopí mě za obě ruce a vydechne: „Tys to dokázala, Beo! Byla jsi lepší než my všichni dohromady. A nikomu jsi nic nedarovala. Jako bys už měla tetování na uchu!“ Obejme mě a já se usměju, jednak proto, že mě má Quinn v náručí a taky protože najisto vím, že má pravdu: mé argumenty byly bezchybné.

„Takže teď už budeš mít čas něco se mnou podniknout?“ chce vědět. Když jsem se připravovala na debatu, vídala jsem Quinna méně často. Teď už ji mám za sebou, a tak se zase jeden od druhého nevzdálíme ani na krok.

„Hrozně ráda,“ přiznávám.

„Bezva. Plánuju totiž parádní záležitost – výlet se stanováním mimo kapsuli. Na tři dny. Co říkáš? Za chvíli budeme mít několik dní volna.“

„To myslíš vážně?“

„Musím nejdřív opatřit pár věcí, ale myslím, že můžeme vyrazit už v neděli, pokud tě rodiče pustí. V sobotu ještě ne, mám fotbalový zápas.“

„Skvěle,“ souhlasím. „Ale ne… zapomněla jsem…“

„Na co?“ Stoupne si ke mně blíž a odhrne mi vlasy z očí.

„V pondělí večer máme studentský soudní proces,“ vysvětluju. „Vystupuju jako hlavní advokát obhajoby.“

„Aha, jasně.“ Kousne se do rtu.

„Strašně ráda bych jela stanovat, ale na ten proces se připravuju už věky.“

Quinn zavrtí hlavou. „Neomlouvej se, vím, že je to důležité,“ ujišťuje mě. Strčí si ruce do kapes, zhoupne se dozadu a dopředu na patách a přemýšlí. „Víš co, vynechám zápas a vyrazíme už v sobotu ráno. Trenérovi řeknu, že je to rodinný výlet.“ Kývne na mě hlavou.

„V žádném případě. Vím, jak tyhle zápasy miluješ,“ nesouhlasím. A já se zase hrozně ráda dívám, jak hraje.

„Houby. Chci na chvíli z kapsule. A potřebujeme být nějaký čas spolu, abychom vymysleli, co budeš dělat, až se staneš prémijkou.“ Znovu mě bere za ruce a kolébáme se ze strany na stranu jako v nějakém černobílém filmu. „Budeš tancovat na ulicích, Beo.“

Kolemjdoucí matka s kočárkem si významně odkašle. „Nech toho!“ směju se a odstrkuju ho. „Zavřou nás do vězení.“ Sice nevydáváme tolik energie, abychom porušovali zákon, ale i tak si palčivě uvědomuju, že s ním tancuju na veřejnosti.

„Nechceš jít dneska za školu? Můžeme třeba jít k nám domů a pustit si film. Už vím… pojďme se opít. Táta alkohol nikdy nezamyká,“ směje se. Znovu do něj strčím. Provokuje mě, protože dobře ví, že jsem za celý život nevynechala jediný školní den a že narozdíl od něj už po dvou skleničkách čehokoli alkoholického ztrácím rovnováhu a padám na zem.

„Nemůžu. Máme schůzku kvůli studentskému procesu. A nemáš ty čirou náhodou test z dějepisu?“ povídám.

„Díkybohu, že tě mám, Beo, jinak bych určitě propadl nepravostem,“ opáčí Quinn, vezme mi batoh a přehodí si ho přes pravé rameno, přičemž svůj vlastní nese na levém. Procházet se s ním po První zóně mi připadá tak přirozené, že na chvíli zapomenu, že sem nepatřím. Ale chodit po širokých ulicích, užívat si světla a být s Quinnem jsou samozřejmě věci, na které bych si rozhodně dokázala zvyknout. Neměla bych to dělat, ale začínám plánovat nový život – život prémijky.

Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu.

Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom.

Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně. Dystopický román mladé irsko-americké autorky plný dobrodružství, při němž se doslova tají dech.

Oficiální web Sarah Crossan ~ profil na FaceBooku ~ série na GoodReads

Koupit knihu

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge