Dystopická Tour (4)
Druhá ukázka z Monumentu 14:
O čem se mi zdálo? O oblacích smrtícího inkoustu? O Astridiných vlasech lechtajících mě na tváři? O tom vrahounovi u brány?
Nevím. Když mě Niko šťouchnutím probudil, posadil jsem se tak rychle, až se mi zatočila hlava.
„Kolik je?“ zamumlal jsem a zamžoural do tlumeného osvětlení obchodu.
„Sedm,“ odpověděl Niko. „Osm minut po sedmý. Potřebuju pomoct v kuchyni.“
„Děláš si srandu?“ obořil jsem se na něj. „Přijď za dvě hodiny.“
Zavřel jsem oči a lehl jsem si.
Niko nade mnou jen stál. Ruce měl v bok. Čekal.
„No dobrá, dobrá,“ řekl jsem.
„Přijď za mnou do kuchyně,“ oznámil mi.
Přinesl tam dva obrovské archy papíru a sadu barevných fix. Na jeden nakreslil půdorys obchodu a na druhý detailní denní rozvrh.
Skoro celý včerejšek procházeli Niko s Alexem obchod, zatímco já pomáhal Josii s dětmi. Večeře nebyla nijak slavnostní vzhledem k tomu, že se Jake a Brayden opili kdovíčím, Sahalia se kdesi ukrývala, naštvaná na všechno a všechny, a Josie se starala o to hejno mláďat.
Zívl jsem a zamžoural na konvici s kávou.
„Proč jsem musel vstávat tak brzy?“ zeptal jsem se ho.
„Jsi kuchař,“ řekl. „Musíš mít snídani hotovou, než všichni vstanou. Až bude jídlo hotové, všechny vzbudíme a potom jim rozdám seznam úkolů.“
„Tak za tohle tě budou milovat,“ poznamenal jsem.
„Řád,“ opáčil Niko. „Děti potřebují řád.“
„Snad si nemyslíš, že tě Jake s Braydenem budou poslouchat.“
Niko si shrnul vlasy z očí. Podíval se na mě.
„Ne, nemyslím,“ řekl.
„Dobře,“ odpověděl jsem.
Bylo to docela vtipné, zasmáli jsme se.
Myslím, že to bylo poprvé, co jsme se spolu my dva smáli.
Uslyšel jsem, že se někdo směje s námi, tak jsem se otočil. Stál tam Odysseus. Měl na sobě pyžamo s Batmanem, buclaté bříško mu pod trikem vykukovalo.
Můžete si být jisti, že Odysseus se s vámi vždycky rozesměje, i když vtipu vůbec nerozumí.
„Soy tu pomocník,“ řekl. Ukázal si na hruď. „Odysseus dneska pomoct.“
„Ano, to máš pravdu,“ přikývl jsem a rozcuchal mu vlasy. „Co budeme vařit?“
„Huevos rancheros!“
„Dobře,“ řekl jsem. „Víš, jak je udělat?“
„Sí, sí!“ usmál se.
„Tak dojdeme pro vejce,“ pobídl jsem ho.
Při odchodu jsem Nikovi pokývl. Měl plné ruce práce se svými náčrty.
Jestli jsou huevos rancheros míchaná vejce se salsou, pak Odysseus opravdu věděl, jak udělat huevos rancheros.
„Dobrá, týme,“ oslovil Niko všechny shromážděné, kteří se právě ládovali snídaní. „Dneska uděláme dvě věci. Začneme dávat obchod do pucu. A odhadneme naše zásoby.“
Chloe zavrčela odporem, jako by odhadování zásob byla domácí práce, ke které ji její rodiče nutili každou neděli.
„Alexi, my dva se podíváme na generátory elektřiny a na zabezpečení. Ostatní zahájí operaci Úklid.“
Niko zvedl jeden velký arch, na kterém byla mapa obchodu. Každé dítě mělo přiřazenou jednu část.
Sahalia – oddělení elektroniky.
Chloe – lékárna.
Max a Odysseus – oddělení autodílů.
Batiste – hračky.
McKinleyovic dvojčata – potřeby pro kutily.
Já – (jaké překvapení) potraviny a nápoje.
„Proč tam není napsaná Josie?“ zeptala se Chloe.
„Já mám tajný úkol,“ pověděla nám Josie.
„Aha, a jaký, jaký?“ chtěly vědět děti.
„To uvidíte,“ odpověděla a mrkla na ně.
Niko nám jasně vysvětlil naše povinnosti – uklidíme svoje uličky do takového stavu, v jakém byly před zemětřesením.
Niko ukázal na stanoviště vozíků vedle našeho autobusu.
V řadě tam bylo vyrovnáno šest vozíků. V každém byl mop, koště, prachovka, rozprašovač s univerzálním čističem, papírové utěrky, hadry a pytle na odpad – spousta rolí pytlů na odpad.
Nejprve nám Niko řekl, abychom do vozíků naskládali všechno rozbité a zničené, pak abychom plné vozíky odvezli do oddělení potřeb pro miminka – nyní známého jako skládka. Potom jsme se měli vrátit do svých uliček, nerozbité zboží vrátit do regálů a uklidit.
Pracovat jsme měli od devíti do dvanácti. Následovat bude oběd. A odpočinek.
Josie přikývla. Bylo jasné, že ten plán pomáhala sestavovat.
A odpoledne jsme měli ještě tři hodiny pracovat na operaci Úklid.
Děti pak budou mít až do večeře volno na hraní.
Předpokládal jsem, že se děti vzbouří. Ale ony si poslušně došly pro vozíky.
No dobrá, všechny až na Sahalii. Ta naštvaně došla pro vozík a pak s tichými nadávkami odrázovala do přidělené uličky.
Malé děti se zdály nadšené, že mají co na práci.
„Uklidím svou uličku nejrychleji ze všech,“ prohlásila Chloe.
„Ne, ne,“ odpověděl Max. „Nás s Odysseem neporazíš!“
Jak se dalo očekávat, Jake s Braydenem se k nám nepřidali.
V uličce se sportovním vybavením si vytvořili bunkr, popíjeli tam pivo a hráli laser tag. Jako by se rozhodli, že Nikovo vedení neuznají.
Celý den jsme je slyšeli křičet a nadávat. Znělo to, jako by v zápalu hry rozbíjeli ještě více věcí.
Což jsme přesně potřebovali – jen víc práce.
Zdálo se, že si docela užívají.
Ale úklid uliček byl taky zábava. Svým způsobem.
Niko všechny naučil, jak vyčíst informace z cedulek na regálech, takže se každá ztracená panenka vrátila na své správné místo, a jak je vyrovnat čelem do uličky, takže všechny panenky se v případě potřeby dobře najdou. Byl perfekcionista a od nikoho nechtěl nic menšího než naprostou oddanost práci.
„Caroline, koukám, že jsi hezky uklidila všechny závěsy, ale všiml jsem si, že krémové stopadesáticentimetrové jsou na jedné poličce s bílými stodvaceticentimetrovými,“ řekl například.
„Nevěděli jsme, kam s nimi!“ odpověděla Caroline ze stoličky, na které stála.
A tak z té poličky vyndali všechny krémové a zjistili, kam předtím patřily. Dali je na místo a vypadalo to mnohem lépe.
„Chloe, tyhle prášky na bolest mají dětskou pojistku. Patří sem. A tyhle, ty s jednoduchým víčkem, patří tamhle.“
„Jo, asi jo,“ uznala Chloe.
A přerovnala je na správné místo.
Uklidňovalo nás, že máme co na práci. Já bych mohl uklízet donekonečna.
Poté co jsme s Odysseem naservírovali všem sýrové enchilady a já po večeři uklidil, jsem skoro spal za chůze, ale chtěl jsem se podívat po Astrid. Vzal jsem talíř s enchiladami a zakryl je fólií.
„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se mě Niko.
„Nechám je tu pro Astrid,“ odpověděl jsem.
„Dobrý nápad,“ řekl a zívl. „Je na mém seznamu.“
Jo, pomyslel jsem si v duchu, na mém seznamu je taky.
Neměl jsem sebemenších pochyb, že je někde tady v obchodě – nikam odejít nemohla a proč by taky šla, že?
Ale kam zalezla? I když jsme celý den uklízeli, obchod byl pořád ještě vzhůru nohama, takže ji šlo dost těžko vystopovat.
Uprostřed uličky s jídlem jsem postavil židli a talíř na ni položil.
Vzkaz jsem Astrid nenechal. Na to jsem byl příliš utahaný.
Tvá matka na tebe křičí, že nestihneš autobus. Vidí, jak se blíží ulicí. Nezastavíš se a neobejmeš ji, neřekneš jí, že ji máš rád. Nepoděkuješ jí, že je hodná, laskavá a trpělivá máma. Jistě že ne – jen seběhneš schody a utíkáš na roh ulice.
Kdybys ale věděl, že je to naposled, co mámu vidíš, nejspíš by sis přál, aby ses zastavil a všechny ty věci udělal. Možná i za cenu, že by ti autobus ujel.
Ale autobus se už blížil, tak jsem se rozběhl.
Čtrnáct dětí. Jeden supermarket. A milion věcí, které nabraly špatný směr.
Oficiální web Emmy Laybourne ~ série na GoodReads
