Jarní dumání (2)

Musím říct, že jste mě u prvního příspěvku k dumání dost překvapili. Nečekala jsem až takovou odezvu u dalších blogerů, navíc jste se všichni pěkně rozepsali. Četla jsem všechny vaše příspěvky a některé vaše postřehy byly pěkně trefné. Jen bych k minulému tématu něco ráda dodala.

Nedávno jsem se dozvěděla, že tyto naše myšlenkové a dumající články rozjely jakési zátahy na blogy s fan překlady. Přišlo mi od vás, mých čtenářů, také několik emailů s linky na podobné blogy a s vašimi názory na tuto problematiku. Samozřejmě chápu naštvání fan překladatelů, ale myslím si, že někdy zacházejí tam, kam by už neměli. Vztekejte se, jak chcete, nadávejte si na koho chcete, nemáte argument, který by ospravedlnil to, co děláte. Že nakladatelství nemají v edičáku, že nějakou knihu vydají, že jste o tom nečetli, že vám to nikdo neřekl, a proto je to vaše překládání vlastně srovnatelné pomalu s národními zásluhami? Protože nebýt vás, tak by o tom přece nakladatelé nevěděli? Ale prdlajs. Nemáte nejmenšího tucha, jak to vůbec funguje, ale hlavně, že máte čistý štít.

Víte, že díky vašim překladům se upustilo od vydání knih jako je Starcrossed, Nevermore, Witch Eyes a dalších? Ano, vaše práce je ku prospěchu těm, kteří na knihu nechtějí čekat, anebo si ji prostě nechtějí kupovat. Ano, všichni, kteří tvrdí opak jsou náramně zlí a ano, proč by vás proboha měl někdo právně stíhat? Inu, sáhněte si do vlastního svědomí a řekněte, jestli to, co děláte, je vážně správné. Minule jsem říkala, že mi fan překlady ani jejich překladatelé nevadí. No potom, co jsem se od čtenářů dozvěděla, si říkám, že takoví lidé si nezaslouží, aby jim vůbec někdo nabídnul, jestli by nechtěli pro nakladatelství překládat. Jejich chování je hodně podprůměrné a nedospělé. A teď si mě klidně sežerte…

Tak ale konečně pokračujeme dalším tématickým článkem Jarního dumání. Pokud byste se chtěli také zúčastnit, podívejte se sem.

Dystopický rozmach

Co vás napadne, když se řekne slovo dystopie? Mě by donedávna nenapadlo takřka nic. Ne, že bych dystopické knihy nikdy nečetla, ale tak nějak mi nedošlo, že by se zrovna o dystopický žánr mohlo jednat. Tedy ve stručnosti: dystopie je opak utopie. Obraz fiktivní společnosti, která se vyvinula špatným směrem. Většinou má totalitní vládu, omezují se osobní svobody, většina obyvatelstva žije v nevědomosti a živoří. V dystoptických knihách většinou hrdina bojuje proti společnosti. Snaží se svrhnout nastolený režim a zajistit, aby se lidé měli líp.

Myslím, že teď už snad není nikdo, kdo by neslyšel o slavné dystopické trilogii Hunger Games, která v březnu také vstoupila do kin a vypadá to, že si vede více než dobře. Tehdy se slovo dystopie začalo objevovat snad všude možně i nemožně. Opakoval se tak stejný scénář jako v případě Stmívání. Tehdy se objevila romada knih s upíry a vlkodlaky podobného rázu. Teď nastupuje éra dystopií. Je proto těžší najít takovou, která by za to opravdu stála a která by se opravdu jako dystopie tvářila.

Já osobně nejsem fanouškem Hunger Games, takže obrovskou vlnu propagace vnímám spíše negativně. Už jsem dokonce někde viděla i panenky jednotlivých hrdinů a začínám se obávat toho, aby to všechno neprobíhalo stejně, jako u Stmívání. Argumenty o tom, že HG je lepší trilogie a tak dále, v tomto případě nejspíš půjdou stranou a recenzisti (i ostatní neznalí knižní předlohy) už HG budou vnímat stejně, jako vnímají Stmívání. Negativně.

Čím to je, že lidi tolik dystopický žánr při četbě láká? Co je nutí sahat právě po takovýchto knihách, a opakovaně? Myslím, že každý člověk v sobě má nějakou tu touhu bojovat proti systému. Přece jenom i během dospívání kolikrát bojujeme proti svým rodičům a bouříme se. Můžeme být jenom rádi, že žijeme v demokratickém státě ( i když by se i o té demokracii dalo polemizovat). Naši rodiče, či rodiče našich rodičů, si na vlastní kůži prožili, jaké to je žít v totalitním režimu a o jaké svobody tak člověk přišel. Dnešnímu světu, naší generaci, taková zkušenost chybí. Častokrát si tedy nevážíme toho, co sami máme. I z toho důvodu v nás klíčí jakási již zmíněná pseudotouha po revoltě, kterou prožíváme prostřednictvím podobných knih. Většina dystopických příběhů v sobě skrývá něco zvráceného, něco, co musí být odstraněno, aby lidé mohli být svobodní.

Někdy mi v případě amerických spisovatelů připadá docela vtipné psát knihu z toho žánru. Přece jenom si Amerika neprošla tím, čím například naše země. Američané mají úplně jinou náturu než my. Ti by nejradši bojovali proti všemu a proti všem – alespoň takového dojmu jsem nabyla. My se k tomu pomalu dostáváme taky. I když ještě pořád máme alespoň potuchy o tom, co byl zač ten komunismus a že to vážně nebylo nic dobrého. Nebudu se tu rozepisovat, co se za těch 23 let po pádu Železné opony dělo, protože tohle není hodina dějepisu 😀 Jen jsem chtěla nastínit a zamyslet se vůbec nad tím, proč je tento žánr nyní tak oblíbený.

Já jsem vždycky byla rebel, takže své rebelující já asi tak nějak reflektuju skrz dystopické knihy. Pokud má kniha zajímavý příbeh a když se k němu přidá ten správný hrdina či hrdinka, pořádná dechberoucí jiskra a ani ta romantika sem tam nezaškodí, mé srdce plesá. A líbí se mi ta různorodost dystopií. Autor si totiž může vymyslet cokoliv. Pokud nezakládá svůj svět na nějakých historických faktech, má naprosto volnou ruku a kolikrát k sobě dokonce pospojuje věci, které by k sobě ani pořádně nešly. Myslím, že éra dystopií se pomalu začíná dostávat také k nám a je to jenom dobře. Potřebujeme k těm upírům, vlkodlakům, andělům a další fantasy (sexy) havěti i hrdiny bojující proti špatnému systému.

Byla jsem také požádána o to, jestli bych neuvedla TOP 10 dystopií, které by vám rozhodně neměly uniknout. Takže tady je můj seznam:

1. Divergence (Veronica Roth) – má vůbec nejoblíbenější dystopická kniha. Ne nadarmo se stala nejelepší knihou roku 2011 portálu GoodReads. Je v ní nebezpečí, akce, šílenosti, tichý nepřítel, láska. Prostě ta správná kombinace, u které budete sedět klidně až do rána, jen abyste se dozvěděli, jak to vlastně skončí. A když se dostanete na poslední stránku, bude vám sakra líto, že už je konec.

2. Dokonalý pár (Ally Condie) – tohle je spíše romanticky laděná dystopie, která nejspíš neuchvátí všechny. Akcí zrovna nepřekypuje, ale jde v ní spíše o pocity hlavní hrdinky, její otevírání očí okolnímu světu, odhalování totalitní vlády společnosti, pochybování o vlastní budoucnosti a objevování toho, co je pro nás zcela obyjčené. Některé momenty mi přišly ohromně romantické, jiné zase dost smutné a na zamyšlení. Celkově se v knize objevují zajímavé myšlenky, nad kterými jsem se i pozastavila.

3. Shatter Me (Tahereh Mafi) – kniha je unikátní svým vypravěčským stylem. Vidíme tak přímo do hlavy hrdinky, myslíme jako ona, cítíme jako ona, všímáme si toho, čeho si všímá ona. Prožíváme stejný strach, nevíme vůbec, jak se svět změnil, kdo je přítel a kdo ne. A konec vás překvapí, protože byste ho vůbec nečekali. Nedokážu si představit, že bych zažila to, co hlavní hrdinka.

4. Blood Red Road (Moira Young) – tenhle příběh je zajímavý hlavně tím, že má svůj vlastní jazyk. Klasické uvozovky pro přímou řeč prakticky neexistují a vy tak kolikrát ani nevíte, jestli to, co postava říká, říká nahlas, nebo si to jen myslí. Některé výrazivo je na rozluštění taky docela kumšt, ale po pár stránkách si na to zvyknete a budete prostě příbě hltat. Navíc autorka v této knize nakombinovala snad všechno možné, i to, co by k sobě logicky ani pasovat nemělo, ale celkově to působí moc dobře.

5. Partials (Dan Wells) – výborná dystopie, na které si pošmáknou všichni milovníci pořádné vojenské akce. Ta lékařská část se dá přežíti, i když některé poznatky o viru jsou dost zajímavé, až člověk začne uvažovat o tom, jestli něco takového vážně neexistuje. Hlavní hrdinka má pro strach uděláno a bojuje za to, čemu věří. Navíc, pokud vás zajímá, jak by mohla vypadat společnost po válce s roboty, je kniha právě pro vás.

6. Pod nekonečnou oblohou (Veronica Rossi) – v této dystopii se střetává technický svět s naprostou divočinou. Je to moc hezký protiklad. Navíc nikdy nevíte, co vlastně čekat, protože se neustále něco děje. A když se nic neděje, dostáváte podivné mravenčení z toho, že se určitě za chvíli něco stane. Něco, co vás překvapí a co byste nečekali. No a ta romantika… ach.

7. Poison Study (Maria V. Snyder) – tak  trochu jiná podoba dystopie, než jakou ji známe. Jde spíše o militaristicky vedenou společnost, která „bojuje“ proti staré klasické magii a magickému světu. Jde o jakési moderní pojetí klasické fantasy. Nečekejte ovšem, že potkáte nějaké elfy, orky, skřety, nedejbože hobity. Tohle je jiný styl, který vás ovšem chytne svou promyšleností a propracovaností.

8. Touch of Power (Maria V. Snyder) – Mariiny dystopie jsou prostě něčím zvláštní. Tahle například staví na klasickém vztahu, kdy se postavy dobrou polovinu knihy naprosto nesnáší a další k sobě pomaličku hledají cestu. Navíc je vše okořeněno fantasy prvky, s větším důrazem na dystopický žánr – například formu totalitní nadvlády. A hlas hlavní hrdinky vám prostě sedne.

9. The Demon Trappers (Jana Oliver) – moje oblíbená démonní dystopie. Na sérii se mi líbí, že vlastně nevíte, co se stane o pár stránek dál, kdo umře, kdo přežije, který démon vás bude chtít roztrhat na cucky, co s vámi vůbec je. Tady není ani tolik kladen důraz na to, jak vlastně lidstv odospělo do tohodle nebezpečného stádia, za to se hodně zaměřuje na každodenní život lovců démonů. Navíc je příběh vyprávěn z pohledů dvou postav a obě si zamilujete a budete jim držet pěsti.

10. Hunger Games (Suzanne Collins) – kdo nečetl Hunger Games, měl by to napravit. Nenechte se ale ovlivňovat ostatními a utvořte si názor sami. Myslím, že by jste ji měli znát všichni, hlavně proto, abyste dokázali ocenit, pochopit, či odsoudit jiné knihy dystopického žánru. Tahle série je vlastně jediná, o které si zatím myslím, že hlavní postava a hrdina knihy není tatáž osoba – jak mi onehdá bylo docelatrefně nastíněno, jelikož jsem o tom takhle nikdy neuvažovala.

Na všechny uvedené knihy na mém webu najdete recenze, takže se sami můžete přesvědčit, jestli vám za to stojí.


Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

7 komentářů

  1. mynonka napsal:

    Podle mého názoru jsou dystopie v poslední době vyhledávanější taky z toho důvodu, že sice všichni tvrdí, že na konec světa a rok 2012 nevěří, ale podle mě to na hodně lidí působí, ač to nevnímají a další zase cítí ve vzduchu nějakou plížící se změnu(a já se k nim počítám). Ať už dobrou nebo špatnou…a proto sáhnou po dystopii, aby si to uměli alespoň představit například:).
    A rovnou bych se chtěla zeptat, jestli už někdo četl knihu Breathe – Sarah Crossan, která s tématem souvisí…docela mě zaujala, tak bych chtěla znát názor sečtělejších kolegů:).

  2. Markuš napsal:

    Dystopie mě hodně baví. Takže rozhodně ten jejich nápor oceňuji :D, alespoň mám z čeho vybírat. U některých knih si říkám, že přesně takhle by naše budoucnost mohla vypadat u jiných zase doufám, že to s námi takhle nedopadne. Divergent jsem stále nečetla a netuším, jak je to možné… musím to co nejrychleji napravit 😀

  3. Dylan Bennett napsal:

    A co třeba Chaos?? Tos četla, ne?? to je pro mě určitě nejlepší dystopie

  4. Simone Sipriano napsal:

    Zo všetkých kníh, ktoré si tu spomenula som čítala len HG. Knihy sa mi páčili, ale koniec bol taký nijaký. (Okrem toho som zástancom vedľajších postáv, ktoré nikoho nezaujímajú a strašne ma nazlostila smrť Finnicka :D).

  5. Illandris napsal:

    Já jsem teda dystopiím zatím nepropadla, ale to je asi tím, že kdykoli se objeví nějaký boom, mě to nechává naprosto chladnou. Ale za nějakou dobu se k tomu náhodou nachomýtnu, a pak už se neodtrhnu. Takhle to bylo třeba s Harrym Potterem, Pánem Prstenů, Star Wars a tak dále. Z dystopií jsem četla všehovšudy jenom Hunger Games a sérii Oškliví, a ty se mi moc líbily. Takže se někdy do budoucna chystám na Divergent, Dokonalý pár a Pod nekonečnou oblohou (fan překlady číst určitě nebudu:-) a v angličtině taky ne. Hezky si počkám, až vyjdou v češtině, abych se měla na co těšit), ještě už jsem tak trochu začala číst Shatter Me, tak uvidím, jestli si mě dystopie získají:-)

  6. Fay napsal:

    Mám dotaz Syki… kam řadíš dystopie? Samostatný žánr, fantasy, sci-fi, nebo něco jiného?
    Fay recently posted..Dystopický rozmach (#2)My Profile

  7. Sevia napsal:

    Kdysi jsem se bála, že vlna steampunku bude tou novou černou sezóny, naštěstí pro moje sklony nejít vždy úplně s proudem se tak nestalo. Steampunk, i když v sobě má někdy dystopické prvky, je přeci jen asi příliš specifický a většina čtenářů dá přednost něčemu jednoduššímu a bližšímu současnému světu, byť zničenému/ovládaného totalitní vládou. Ne každý doma rozebírá pro zábavu hodinové strojky. Dystopická vlna je pro mě logickým pokračováním upíř/vlkodlačí mánie, respektive povaha dnešních in dystopických knížek – v jádru jsou si podobné (YA, silná hlavní hrdinka, revolta, romantika) a nedivím se proč ten, kdo doteď četl o upírech, neváhá přejít k dystopiím a proč ho baví. Líbil se mi první díl Hunger Games, Divergent, Delirium, zbytek se kterým jsem zatím měla čest (Matched, Shatter Me) nezaujal, ale jsem zvědavá, co přijde dál a jak se s dalšími dystopickými knížkami po překladech popereme u nás, kde zatím vládnou HG.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge