Kostičasový týden (3)

Ve spolupráci s nakladatelstvím HOST vám tento týden přináším speciál věnující se knize Kostičas. Dneska si dáme z knihy ochutnávku.

Pokoj pro hosty se mi nikdy nezdál tak přívětivý jako dneska. Můj bývalý pokoj. Přestěhovala jsem se k Sedmi ciferníkům hned po skončení školy, ale táta sem nikdy nevzal podnájemníka. Ani žádného nepotřeboval, protože jsem tady pořád oficiálně bydlela. Bylo to tak jednodušší. Otevřela jsem dveře na balkon, který byl mezi mým pokojem a kuchyní. Kůže na celém těle, předtím chladná, mi teď úplně žhnula a v očích jsem měla pocit divné únavy, jako bych několik hodin zírala do světla. Pořád jsem před sebou viděla tvář své oběti — a prázdný, šílený pohled toho, který zůstal naživu.

Zničila jsem je během několika vteřin. Můj duch v té chvíli nebyl pouhý průzkumník — byla to zbraň. Tak na tohle Jax celou dobu čekal.

Našla jsem mobil a zavolala Jaxovi do doupěte. Zvedl to po prvním zazvonění.

„No to je dost, že voláš! Už jsem si myslel, žes mi utekla na celý víkend. A nerozmyslela sis to s tou dovolenou? Potřebuješ ji vůbec? Podle mě ne. Já si vážně nemůžu dovolit přijít na dva dny o člověka v terénu. Měj trochu slitování, zlato. Výtečně. Jsem rád, že to chápeš. Jo mimochodem, podniklas už něco ohledně Jane Rochfordové? Jestli potřebuješ dalších pár tisícovek, nechám ti je poslat. Jen mi neříkej, že ten náfuka Didion schramstl Anne Naylorovou a ještě k tomu…“

„Někoho jsem zabila.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho.

„Koho?“ zeptal se Jax podivným tónem.

„Četníka. On a ještě jeden se chystali zatknout jedno médium.“

„Takže tys zabila četníka.“

„Jednoho z nich.“

Zhluboka se nadechl. „A co ten druhý?“

„Poslala jsem ho do hadální zóny.“

„Poslyš, a tos udělala jenom pomocí…?“ Odmlčel se. Když jsem neodpovídala, rozesmál se. Slyšela jsem, jak plácá dlaní do stolu. „Konečně. No konečně! Paige, ty jedna malá kouzelnice, tys to dokázala! Tebe je na nějaký seance škoda. Takže ten chlap — jeden z těch četníků — je na hadry?“

„Jo.“ Chvíli bylo ticho. „Vyrazíš mě?“

„Vyrazit tě? U ducha doby, jasně že ne! Na tohle jsem čekal celý roky, rakličko, až svůj talent konečně zhodnotíš. Rozkvetlas jako ambrozie, ty moje rozkošné, zázračné dítě.“ Představila jsem si, jak obřadně potahuje z doutníku. „Takže moje krajinářka konečně pronikla do další snové krajiny. Za pouhé tři roky. A ještě mi řekni, co ten vidoucí? Podařilo se ti ho zachránit?“

„Ne.“

„Ne?“

„Měli tři poltergeisty.“

„To mi neříkej. Žádné médium nedokáže zkrotit tři poltergeisty.“

„Tohle médium to dokázalo. Myslel si, že jsem orákulum.“

Zasmál se s nadhledem. „Jsou to amatéři.“

Podívala jsem se z okna na věž. Objevila se na ní nová zpráva: upozorňujeme občany na neplánovaná zpoždění v jízdních řádech metra.

„Zavřeli metro,“ řekla jsem. „Hledají mě.“

„Nepanikař, Paige. To se k tobě nehodí.“

„Budeš muset rychle něco vymyslet. Uzavírají celý systém. Musím odsud vypadnout.“

„S tím se netrap. I kdyby se jim podařilo vzpomínky toho četníka extrahovat, má z mozku bramboračku. Víš jistě, žes ho zatlačila do hadální zóny?“

„Jo.“

„V tom případě jim potrvá nejmíň dvanáct hodin, než ty vzpomínky vydolují. Divím se, že je ten nešťastník vůbec naživu.“

„Co to říkáš?“

„Říkám, že máš sedět na zadku a ne jim lézt rovnou do chřtánu. U svého scionského tatíčka jsi ve větším bezpečí, než bys byla tady.“

„Mají jeho adresu. Nemůžu tady sedět a čekat, až mě seberou.“

„Neseberou tě, ty moje vílo. Důvěřuj nosu starého dobrého Jaxe. Zůstaň pěkně doma a vyhajej se z toho. Ráno pro tebe pošlu Nicka s autem. Co ty na to?“

„Moc se mi to nelíbí.“

„Nemusí se ti to líbit. Prostě se vyspi do růžova, ať jsi ráno jako obrázek. Tedy ne že bys jindy nebyla,“ dodal. „Mimochodem, mohla bys pro mě něco udělat? Zastav se zítra v Baštovní ulici a vyzvedni mi od Mintyho ty Donnovy Elegie. Nemůžu uvěřit, že se jeho duch vrátil, to je naprosto…“

Zavěsila jsem.

Jax byl parchant. Sice geniální, ale zároveň úlisný, sobecký a chladnokrevný parchant, jako všichni vidopáni. Kam jinam jsem se ale měla vrtnout? Kdybych byla sama, tak jsem se svým darem neskutečně zranitelná. Jax představoval menší zlo.

Musela jsem se při té myšlence usmát. Byla to dost výmluvná výpověď o stavu světa, když byl Jaxon Hall menší zlo z těch, co jsem měla na výběr.

Nemohla jsem jít spát. Musela jsem se připravit. V jednom šuplíku byla pod hromádkou oblečení schovaná pistole. U ní leželo první vydání jednoho z Jaxonových pamfletů, O podstatě nepřirozenosti. Tenhle spisek obsahoval jeden z výsledků jeho výzkumů, klasifikaci všech hlavních typů vidoucích. Výtisk, který jsem měla, byl popsaný jeho poznámkami — novými nápady a kontakty na vidoucí. Nabila jsem pistoli a zpod postele vytáhla batoh. Byla to moje nouzová výbava, která už dva roky čekala na chvíli, kdy se budu muset dát na útěk. Jaxův spisek jsem nacpala do přední kapsy. U táty ho najít nesmějí.

Lehla jsem si oblečená na záda a ruku nechala ležet na pistoli. Někde v dáli ve tmě se ozvalo zahřmění.

~ … ~

Musela jsem na chvíli usnout. Když jsem se vzbudila, přepadl mě pocit, že něco není v pořádku.

Éter byl neobvykle otevřený. V budově jsou vidoucí — slyšela jsem je na schodech. To nebyla stará paní Heronová z patra nad námi, která používala chodítko a vždycky jezdila výtahem. Tohle byly těžké boty zásahové jednotky.

Takže je to opravdu tady.

Stalo se to, čeho jsem se obávala — přišli si pro mě.

Ve vteřině jsem byla na nohou. Přes košili jsem si hodila bundu a třesoucíma se rukama si natáhla mokasíny a rukavice. Na tuhle chvíli mě Nick cvičil: abych dokázala utíkat jako vítr. Kdybych to zkusila, nejspíš bych dokázala doběhnout na stanici, ale asi bych se tím úplně vyčerpala. Budu se muset pokusit sehnat taxík a dojet do čtvrtého sektoru. Nájemná tága svezou za pár cejnů kohokoli, i kdyby to měl být vidoucí na útěku.

Hodila jsem si batoh na záda a otevřela dveře na balkon, které předtím vítr zabouchl. Bičoval mě prudký déšť. Přeběhla jsem balkon, vyhoupla se na parapet kuchyňského okna, chytila se za okraj střechy a jedním švihnutím byla nahoře. Ve chvíli, kdy se dostali do bytu, jsem už byla na útěku.

Prásk. To se rozletěly dveře — bez zaklepání, bez varování. Okamžik nato rozčísl noční ticho výstřel. Přiměla jsem se nezpomalovat a běžet dál. Zpátky jsem nemohla. Amaurotiky nikdy bezdůvodně nezabíjeli, a zaměstnance Scionu už vůbec ne. Nejspíš vypálili uspávací střelu, aby otce vyřadili z akce, až mě budou zatýkat. Aby zneškodnili mě, na to by potřebovali něco mnohem, mnohem silnějšího.

V okolí byl klid. Vykoukla jsem přes okraj střechy a rozhlížela se. Místního hlídače nebylo nikde vidět, nejspíš byl zase na obchůzce. Pak jsem na parkovišti uviděla policejní anton. Uvnitř byla tma, ale reflektory byly rozsvícené. Kdyby se člověk podíval zblízka, na zadních dveřích by uviděl symbol Scionu.

Překročila jsem mezeru mezi dvěma domy a vylezla na římsu. Byla nebezpečně kluzká. Boty i rukavice sice dobře přiléhaly, ale stejně jsem musela dávat pozor. Přitiskla jsem se zády ke zdi a po krůčcích se sunula k požárnímu žebříku. Mokré vlasy se mi lepily na obličej. Vyšplhala jsem po žebříku na balkon s ozdobným kovovým zábradlím o patro výš. Vymáčkla jsem zavřené okénko, prolítla prázdným bytem, seběhla po schodišti tři patra a vchodovými dveřmi vyběhla na ulici. Potřebovala jsem zmizet v nějaké temné postranní uličce.

Červená světla. Přímo před domem parkovalo auto DNH, takže úniková cesta byla zablokovaná. Zalezla jsem zpátky a přibouchla dveře, čímž se aktivoval bezpečnostní zámek. Třesoucíma se rukama jsem vytáhla požární kladívko, rozbila okno v přízemí a prolezla jím na dvorek. Byla jsem zase na dešti a bezhlavě šplhala po okapech a parapetech, dokud jsem se nedostala zpátky na střechu.

Když jsem je uviděla, srdce se mi zastavilo. Budova byla obklíčená muži v červených košilích a černých bundách. Přímo proti mně se obrátilo několik kuželů světla, které mě úplně oslnily. Útroby se mi sevřely. Tyhle uniformy jsem z Londýna neznala — jsou vůbec ze Scionu?

„Zůstaňte na místě.“

Ten, který stál nejblíž, ke mně přistoupil. Jeho ruka v černé rukavici svírala pistoli. Ucouvla jsem, protože jsem ucítila velmi živou auru. Velitel vojáků byl mimořádně silné médium. Ve světle svítilen jsem spatřila vyzáblý, strohý obličej, přivřené oči a široká ústa se semknutými rty.

„Neutíkej, Paige,“ zavolal přes střechu. „Co takhle vyjít z toho deště?“

Rychle jsem obhlédla okolí. Sousední budovu tvořil opuštěný kancelářský komplex. Musela bych skočit hrozně daleko, asi šest metrů. Pode mnou byla rušná ulice. Bylo to dál, než jsem kdy zkoušela skákat. Pokud jsem ale nechtěla opustit tělo a zaútočit na médium duchem, musela jsem to zkusit.

„Tak koukejte,“ řekla jsem a znovu se rozběhla.

Mezi vojáky se ozvaly poplašené výkřiky. Skočila jsem na nižší úroveň střechy. Médium se rozběhlo za mnou. Slyšela jsem za sebou jeho kroky, na takovéto honičky byl zjevně vycvičený. Nemohla jsem si dovolit ani na chvíli zastavit. Byla jsem štíhlá a lehká, takže jsem se dokázala protáhnout i mezi příčkami zábradlí nebo pod plotem, ale můj pronásledovatel také. Měl postřeh — když jsem na něj přes rameno vypálila z derringeru, uhnul, ale vůbec nezpomalil. Zasmál se, ale vítr mu zvuk smíchu urval od pusy, takže jsem nepoznala, jak daleko za mnou je.

Zastrčila jsem pistoli zpátky do bundy. Nemělo cenu střílet, stejně bych se netrefila. Protáhla jsem si prsty, abych se mohla chytit okapu. Svaly jsem měla přehřáté a připadala jsem si, jako by mi každou chvíli měly explodovat plíce. Pocítila jsem pálivou bolest v kotníku, takže jsem se nejspíš zranila, ale musela jsem běžet dál. Hop, nebo trop. Život, nebo smrt.

Médium přeskočilo římsu s lehkostí a pružností gazely. V žilách se mi rozlil adrenalin. Nohy letěly samy, oči mi přitom zaslepoval déšť. Skákala jsem přes potrubí, kabely a ventilátory. Nabírala jsem na rychlosti a přitom se snažila zaměřit svůj šestý smysl na médium za sebou. Ten muž měl silnou mysl, stejně rychlou, jako byly jeho nohy. Nedokázala jsem ji rozluštit ani z ní kus zahlédnout. Nemohla jsem ho nijak odrazit.

Ještě jsem přidala a cítila, jak mi adrenalin rozpouští bolest v kotníku. Najednou se přede mnou rozevřela propast o hloubce patnácti podlaží. Na protější straně byla okapová roura a za ní požární schodiště. Kdyby se mi podařilo dostat se po něm dolů, mohla bych zmizet v pulzujících ulicích pátého sektoru. Mohla bych uniknout. Dokázala bych to. V hlavě jsem uslyšela Nickův hlas. Kolena přitiskni k hrudníku. Pohled zabodni do místa, kam chceš doskočit. Teď, nebo nikdy. Odrazila jsem se a vrhla se přes propast.

Tělo narazilo do cihlové zdi. Nárazem mi praskl ret, ale vědomí jsem neztratila. Prsty jsem sevřela okap. Nohama jsem začala mrskat proti zdi. Z posledních sil jsem se přitáhla k okapu. Okraj plechového žlabu se mi zarýval do dlaní. Z kapsy mi vypadla zatoulaná mince a zmizela v temných ulicích pode mnou.

Moje vítězství nemělo dlouhého trvání. Jak jsem se do krve rozedranými dlaněmi snažila přitáhnout k okapu, páteří mi projela prudká bolest. Málem jsem leknutím sletěla dolů, ale jednou rukou se mi podařilo udržet se na okapu. Pootočila jsem hlavu přes rameno. Z bederní páteře mi trčel dlouhý, úzký šíp.

Oni mají flux.

Cítila jsem, jak se mi droga vlévá do žil. Během šesti vteřin jsem ji měla v celém krevním oběhu. Napadly mě dvě věci — zaprvé, že mě Jax zabije. A zadruhé, že na tom nezáleží, protože tak jako tak umřu. Pustila jsem se střechy.

A pak už nebylo nic.

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

3 komentáře

  1. Kristiana Alex napsal:

    Jak tak čtu tu ukázku, musím si tu knížku konečně přečíst a ne jen koukat doma na obálku 😀
    Kristiana Alex recently posted..RC Review: PanenkaMy Profile

  2. Bastera napsal:

    Jen to tak projedu očima a hned ve třetím odstavci věta končí do doupěte krása 😀
    Bastera recently posted..Čteme Esej o tragédii – RecenzeMy Profile

  3. Aki napsal:

    vypada to paradne 🙂 asi bych si ji taky mela konecne precist… 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge