Podzimní napětí s Dominem (24) – Gabriel Allon

Dneska se podíváme na nějaký ten rozhovor, abychom si tu naši tour zpříjemnili. Uděláme to ale jinak. Dneska jsem se rozhodla vám přeložit rozhovor se samotným Gabrielem, jak ho napsal Daniel Silva. Nezapomeňte se podívat také na Books in Ashes.

Rozhovor s Gabrielem Allonem

Telefony nikdo nezvedal a na emaily nikdo neodpovídal, ale nečekal jsem nic jiného. Znal jsem ho natolik dobře, abych věděl, že s takovými věcmi nebude ztrácet čas. Konečně, po mnoha prosbách a vyjednávání, na můj návrh kývnul. Měl jen jednu podmínku: chtěl mě vidět tváří v tvář. Díky zprostředkovateli mi zadal instrukce, abych dorazil do Polpeor Café na špičce poloostrova Lizard Peninsula, v západním Cornwallu. Dorazil jsem přesně podle instrukcí, tedy ve 14:15 a viděl ho vyjít z mlžného oparu moře podél okraje Kynance Cove. Byl oblečen do dlouhého tmavě zeleného pláště do deště a čepicí staženou přes čelo. Po pečlivém potřesení rukou mě zavedl ke stolu u okna. Dal si čaj, nic jiného. Cítil jsem se kvůli němu nepříjemně. Byl to jeden z jeho mnoha darů.

„Vážně to musíme dělat?“ zeptal se.

„Říkají, že je to důležité.“

„Na co?“

„To je složité.“

„Vždyť jsi jenom spisovatel. Jak složité to může být?“ Přidal si do čaje mléko a vážně jej začal míchat. „Víš moc dobře, že takové věci dělám nerad.“

Těžce si povzdechl, jako by na svůj osud regiznoval. „Dobře,“ řekl, „ať už to máme za sebou. Jaká je první otázka?“

„Jaké je tvé nejoblíbenější slovo?“

„Co je to za otázku?“

„Jen na ni odpověz.“

„Chiara,“ řekl. „Chiara je mé oblíbené slovo.“

„A jaké je tvé nejméně oblíbené?“

„Shamron.“

„To nemyslíš vážně.“

„Ne, ale byl dobrý pocit říct to.“

„Jak se vůbec má?“

„Jako vždy.“

„A Gilah?“

„Ta žije s Shamronem. Jak myslíš, že se asi má?“

„Jaké je tvé nejméně oblíbené slovo?“ zeptal jsem se znovu.

„Švýcarsko.“ Jeho smaragdově zelené oči zajiskřily.

„Co tě kreativně, duchovně a emocionálně nabudí?“

„Vážně nečekáš, že ti na tohle odpovím…?“

„Zkus to.“

Chvíli nad tím přemýšlel a pak se usmál. „Slyšet Chiaru zpívat, když si myslí, že je sama.“

„Co tě naopak utlumí?“

„Odpovídání na tyhle otázky.“

„Jaký zvuk nebo hluk máš rád?“

„Ticho benátského kostela za úsvitu.“

„Který naopak rád nemáš?“

„Zvuk explodujících bomb.“

„Jaká je tvá oblíbená nadávka?“

„Snažím se nenadávat.“

„Jakou profesi, kromě své vlastní, bys rád dělal?“

„Už mám dvě profese.“

„Tak kterou bys nedělal rád?“

„Nikdy bych nemohl pracovat v nemocnici.“ Zamračil se. „Kolik ještě zbývá?“

„Jen jedna,“ řekl jsem. „Pokud existuje Nebe, jakou otázku bys od Boha slyšel rád, až budeš před Nebeskou bránou?“

„Tvůj syn tě očekává,“ odpověděl bez zaváhání. Na chvíli se na mě vážně podíval. „Už jsme skončili?“

„Skončili jsme.“

„Můžu už jít?“

Přikývl jsem. Naposledy si loknul svého čaje a vstal. Naposledy jsem ho viděl, když šel rychle podél útesů. Pak zmizel v mlze a byl pryč.

Zdroj rozhovoru