Žhavé léto s Baronetem (15): Zlomená srdce

První ukázka z knihy Zlomená srdce.

Prolog: část 1

Rob Waters mě požádal o ruku tři měsíce poté, co jsem se s ním vyspala. Myslela jsem si, že jde o jednu z těch úchvatných romancí, co se o nich dočtete v časopisech v kadeřnictví. O pět let a o dvě odložené svatby později jsem pochopila, že to nebude zas tak horké.

Přesto jsme si teď měli za dva měsíce už doopravdy konečně říct „ano“. Tentokrát bylo všechno zamluvené: Modrý sál na zámku Burnby poblíž domu jeho rodičů, svatební fotograf a rolls-royce. Rob se projevoval velice prakticky, což bylo skvělé – křupavé košíčky s jahodovou pěnou s brandy byly jeho nápad.

Rozhodli jsme se pro neformální styl. On měl mít na sobě tmavomodrý oblek od Huga Bosse a světle růžovou košili v přesně stejném odstínu jako moje kytice růží. Moje šaty měly úplně jednoduchý střih, pouze se správnou porcí chantillské krajky. Poslední dvě přadýnka jsem prodala přes eBay.

Pořád jsme ještě neměli vybranou kapelu, která by nám měla na svatbě zahrát. Měla by mít na kontě platinovou desku, aby se hodila k snubnímu prstenu. Je to k smíchu, ale nesundala jsem ho od chvíle, kdy mi ten prsten s kamenem dal, ani když chtěl svatbu odložit poprvé (děsil se kostela), ani podruhé (připadal si divně, protože mu bylo pětatřicet). Myslím, že jsem Roba Waterse prostě milovala. Milovala jsem ho nejen kvůli všem těm do očí bijícím věcem, jako že neuvěřitelně dobře vypadá a je úžasně bohatý. Milovala jsem ho pro to, jaký byl, pro jeho našpulené rty a světlé kudrny. Milovala jsem způsob, jakým chodil i jak spal, stočený do klubíčka. Milovala jsem, jak krčil nos a popotahoval, když se potřeboval soustředit. Naučila jsem se milovat i to, že mě oslovoval „Myško“. Dokonce mi nevadilo ani to, že při sexu pokřikoval: „Kdopak je ta malá sprostá myška?“ Prostě jsem jen odpověděla, že já.

Měl se zrovna vrátit z posilovny, a tak jsem k večeři chystala lososa s divokou rýží a čekankovým salátem, jeho nejoblíbenější jídlo. Chodila jsem po kuchyni a přistihla jsem se, že si pro sebe tiše prozpěvuji. Byla jsem prostě velice šťastná dívka, která si žila v tomhle nádherném bytě přímo v centru Londýna, nejskvělejšího města na světě. Byla jsem mladá (docela), zamilovaná a měla jsem se vdávat. Měla jsem prostě všechno, co jsem si kdy přála.

Bouchly dveře. Přišel dřív. Přešla jsem ke schodišti. Podíval se nahoru a v mé duši se rozezněly zvony radosti nad tím, jak je hezký.

„Ahoj,“ usmála jsem se. „Večeře je skoro hotová.“

„Hele, Viv,“ řekl a já jsem z toho hlasu hned poznala, že se něco děje. Šla jsem do obýváku a čekala jsem. Nejspíš měl v práci těžký den. Vešel do pokoje, jen tak tam stál a pohled těch modrých očí mi zmrazil krev v žilách. Tenhle pohled jsem už viděla dřív, dokonce dvakrát. Očima vyhledal mou tvář a pomalu, smutně zavrtěl hlavou.

„Ach, ne,“ zašeptala jsem a klesla na pohovku značky Graham and Green.

„Já to nezvládnu, Viv,“ zamumlal a srdce mně křuplo, jako když šlápnete na tenký led.

  Prolog: část 2

 Pomoc pro zamilované

Rob Waters a já jsme si „dali pauzu“ – nějaký čas jsme měli být od sebe, aby mohl přijít na to, co vlastně chce.

No, měl by hlavně přijít na to, že beze mě nemůže být.

Odstěhovat se bylo moje rozhodnutí, tvrdé a zároveň laskavé, jako když musíte ostříhat krásný, ale zplanělý růžový keř. Děláte to proto, aby z něj brzy vyrašily ještě nádhernější květy, a něco nádherného mělo znovu vykvést taky mezi námi. Jen až si uvědomí, co ztratil, a pak se ke mně vrátí.

Takže jo, ne, jen abych to objasnila… Nerozešli jsme se – jen jsme si dali pauzu, což je přece něco úplně jiného.

Samozřejmě, že jsem se cítila zničená, když zrušil svatbu… zase (nepřipadal si úplně dospělý ve spirituálním smyslu), a nechtěla jsem odejít. Zůstat jsem ale přece také nemohla – čekat jako nějaký pavouk v síti ze svatebních šatů, nebo snad ano?

Toho večera jsem odešla nahoru a tiše se začala balit. Žádal mě, abych neodcházela, ale tentokrát se cosi mezi námi zlomilo. Šaty a závoj jsem prostě nechala viset na dveřích od šatní skříně.

Teď mám vlastní bydlení, malý pronajatý byt v severním Londýně. Je to fajn. Říká se tomu „jako v krabičce“. Ulevilo se mi, když se stěhovákům konečně podařilo dostat dovnitř gauč (tím, že mu odmontovali nohy a pak s ním hodinu šoupali). Je to legrační, u Roba doma ten gauč vypadal docela malý.

Každý den vstávám a připomínám si, že se tu za chviličku objeví, aby mi řekl, že provedl hroznou chybu, že si mě chce vzít a že jsme zase spolu.

No, od té doby, co jsem se odstěhovala, se vlastně neozval (kromě sms, kdy se ptal, jestli nevím, kde má hokejové chrániče) a já jsem si mezitím vypěstovala podivnou zálibu. Začala jsem hledat lidi se zlomeným srdcem. Jsem jimi posedlá. Sbírám podrobnosti o rozchodech jiných lidí a googluji slova jako „zlomené srdce“, „stará panna“ a „kopačky“. Já jsem samozřejmě kopačky nedostala, jen mě to prostě zajímá. Řeknu vám, že na internetu se najde spousta zoufalých lidí. Také jsem začala sbírat knížky rad pro svépomoc. Trávila jsem celé večery v různých knihkupectvích a prohlížela jsem si tituly z oddělení sebevzdělávání. Existuje spousta způsobů, jak si pomoci sám. Jen kdyby o nich všichni ti lidé se zlomeným srdcem na internetu věděli!

Pak jsem začala uvažovat o tom, že bych to dala všechno dohromady na jednu webovou stránku. Myslím, že by mohla být fakt užitečná a výjimečná, možná i zábavná, tak jako bývají internetové magazíny o vztazích. Něco takového, kde na jednom místě najdete srdcebol a zároveň rady, jak se z něj vlastními silami dostat, jestli mi rozumíte. Uvažovala jsem, že by tam mohly být případy ze života, důležité tipy, poradna – a dokonce i seznamka. Znám v práci někoho, kdo by mi takovou stránku dokázal udělat.

Tak o tomhle jsem většinou přemýšlela oněch několik posledních týdnů od chvíle, kdy jsem od Roba odešla. Byl to takový ten plán, do něhož jsem se mohla ponořit, abych nestrávila každičkou volnou chvilku tím, že bych myslela na něj.

Přesto jsem strávila každičkou volnou chvilku tím, že jsem na něj myslela. Přemýšlela jsem, co pořád dělá, každou vteřinu. Ale neměla jsem zlomené srdce – jak říkám, jenom si dáváme pauzu. A na to jsem taky myslela každý večer, když jsem zpod polštáře vytahovala jeho tričko, tiskla jsem si ho k obličeji a vdechovala jsem poslední stopy jeho vůně.

Dostat kopačky po třetí od stejného chlápka? Hrůza! Vivien se to ale přihodilo. Projde všemi třemi základními stádii smutku: odmítnutí, alkoholu i příšerného účesu, a začne hledat útěchu na Googlu.

Když zjistí, kolik příběhů zklamaných lásek světová síť obsahuje, založí si vlastní stránku pro ty, kdo mají zlomená srdce. Sama se rozhodne bojovat a získat Roba zpátky. Jenže se jí věci poněkud vymknou z ruky a sklidí příšernou ostudu. Spolu se čtenáři si položí otázku: Jakou nejbláznivější věc byste udělali pro lásku? Vivien si nakonec uvědomí, že nejlepšího muže má přímo před nosem – jen ho celou dobu odmítala vidět. Nešťastná láska ještě nikdy nebyla tak zábavná!

Emma Garcia na FaceBooku ~ Kniha na GoodReads

koupit knihu: Zlomená srdce

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge