Žhavé léto s Baronetem (7): Cassie Palmer

První ukázka z druhého dílu série Cassie Palmer.

Kterýkoli den, který začne v baru plném démonů, v kasinu stylizovaném jako peklo, pravděpodobně neskončí dobře. Tehdy jsem si ale myslela, že by v takovém bordelu mohla být zábava – když je jenom pro ženy a obsluhují tu pohlední inkubové. Jenomže přítomné milovnice démonů seděly nešťastně zhroucené u stolů, držely si hlavy, jako by měly migrénu, a své společníky naprosto ignorovaly. Nešťastně se tvářil i Casanova, ležérně posazený proti mně. Svůdnou pózu udržoval podvědomě – asi ze zvyku, řekla bych – ale výraz jeho tváře moc přitažlivě nepůsobil.

„Tak fajn, Cassie!“ vyštěkl, když jeden z jeho hochů najednou začal nekontrolovaně vzlykat. „Řekni mi, co chceš, a koukej s nima odsud vypadnout! Mám tady nějakou práci!“

Mluvil o těch třech starých ženách, hřadujících na vysokých barových židlích. Dokonce i obsluhující satyr kvůli nim ochabl na místě, které ostatní vystavují málokdy, zatímco jedinci jeho druhu ho exponují neustále. Nepřekvapovalo mě to; ani jedna nevypadala na míň než sto let a jejich nejviditelnějším atributem byly vlasy: zacuchané, mastné a od narození šedé, které v pavučinách splývaly až na podlahu. Včera v noci jsem je zkusila umýt jedné z nich, Enýó, jejíž jméno vlastně znamená „Hrůza“, ale hotelovým šamponem jsem je nijak zvlášť nevylepšila. Vzdala jsem to, když jsem v jednom slepenci za levým uchem objevila něco, co vypadalo jako půlka rozkládající se krysy.

Jejich vlasy měly ale jednu výhodu – odváděly pozornost od obličejů, takže si člověk hned nevšiml, že mají dohromady jenom jedno oko a jeden zub. Enýó se zrovna snažila oko získat od sestry Deinó („Obava“), protože si chtěla prohlédnout toho barmana s vyděšeným výrazem. Třetí ze sester, Pefrédó („Neklid“), používala zub k otevření sáčku s buráky. Nakonec to vzdala a strčila si do pusy celý balíček i s celofánovým obalem, který pak šťastně žvýkala dásněmi. Kdysi jsem si myslela, že Graie jsou jenom mýtem, který si znudění (a podle mě i úchylní) Řekové vymysleli pár tisícovek let před vynálezem televize. Podle všeho to tak ale nebylo. Nedávno jsem získala – fajn, jasně, ukradla – pár věcí z upírského Senátu, což je orgán, který řídí akce všech severoamerických upírů, a snažila jsem se přijít na to, k čemu slouží. První předmět, který jsem zkoumala, taková malá duhová kulička v černé dřevěné skříňce, začal zářit hned, když jsem ho vzala do ruky. O kratičký záblesk světla později jsem měla hosty.

Nedokázala jsem si představit, proč to trio bylo uvězněno, navíc v tak velkolepém místě, jako je vnitřní svatyně bašty všech upírů. Sice uměly příšerně lézt na nervy, ale nezdálo se, že by byly nějak zvlášť nebezpečné komukoli jinému než mému účtu za hotelové služby. Vzala jsem je s sebou do baru proto, že jsem měla na výběr buďto tohle, nebo jsem je mohla nechat bez dozoru ve svém pokoji. Na staré ženské měly energie dost, tudíž jsem zatím prožívala docela krušné časy, když jsem se je snažila zabavit.

Musela jsem si něco vyřídit, takže jsem je posadila před tři výherní automaty na mince, ale ony tam samozřejmě nezůstaly. Jako nějaká tři prastará mimina měly jenom velice krátké období, kdy dokázaly udržet pozornost. Do baru se vloudaly těsně po mně a nesly si pořádný náklad suvenýrů, které určitě nesehnaly normálním způsobem. Deinó, pod paží svírající malého plyšového čertíka, mi do klína upustila sněžicí kouli a vyrazila k baru. V kouli byl plastický obrázek kasina, které ale – místo, aby bylo zahaleno falešným sněhem – obklopovaly drobné plameny, které se roztančily, kdykoli jste koulí zatřásli. Říkala jsem si, že to jsem celá já: nechat se zatknout kvůli krádeži něčeho tak laciného.

I když jsem byla spíš naštvaná, že ty tři divné sestry musím hlídat, z výrazu Casanovova obličeje jsem poznala, že bych je mohla použít ve svůj prospěch. Usmála jsem se a znovu se podívala, jak kasino stravují plameny pekelné. „Jestli mi nepomůžeš, možná je tu nechám. Možná by jim změna prostředí pomohla.“ Ani jsem se nesnažila poukazovat na fakt, jak špatný dopad by to na jeho podnik mělo.

Casanova zamrkal a hodil do sebe zbytek drinku, přičemž na okamžik odhalil silný, opálený krk pod volným límcem košile. Technicky vzato to samozřejmě ten historický Casanova nebyl. Když smrtelníka posedne démon inkubus, sice mu to maličko prodlouží život, ale moc zase ne. Ten Ital, proslulý svým nepřekonatelným úspěchem u žen, zemřel před mnoha staletími, důvod jeho reputace ale přežíval. Na jeho nejnovějším převtělení také nebylo nic, co by se mu dalo vytknout. Musela jsem si neustále připomínat, že tu jsem pracovně a že to na mě ani nezkouší.

„Tvé problémy jsou mi ukradené,“ oznámil mi naštvaně. „Kolik za to, že si je odvedeš?“

„To není otázka peněz. Ty víš, co chci.“ Snažila jsem se těsné saténové šortky, které jsem měla na sobě, upravit do pohodlnější polohy, ale asi si toho všiml. Ve flitry pošitém čertím kostýmu, komplet i se špičatým ocasem, totiž člověk stejně výhružně nevypadá. Hříšný šarlat se mi ale zase nehodil k jahodově blond vlasům a ke sněhobílé dívčí pleti. Takže jsem vypadala jako baculatá panenka, která si hraje na drsňáka – není divu, že to na nikoho neudělalo dojem. Musela jsem ale vymyslet nějaký způsob, jak se k němu dostat a nenechat se poznat, a vypůjčit si kostým ze šatny zaměstnanců mi tehdy přišlo jako docela dobrý nápad.

Casanova si naleštěným zlatým zapalovačem zapálil krátkou cigaretu. „Jestli si přeješ umřít, je to tvoje věc, ale já tím, že bych si něco začal s Antoniem, hlavu do oprátky strkat nebudu. Ten chlap je celý lačný po pomstě. To bys měla vědět.“

Tento bod jsem nemohla zpochybnit už proto, že Tony, mistr upír a můj dřívější opatrovník, byl na prvním místě seznamu lidí, kteří mě chtěli mít v urně na krbové římse. Musela jsem ale najít jeho i jednu osobu, o níž jsem měla silné podezření, že je s ním. V tom případě by ta urna ani nebyla zapotřebí. Nezbylo by totiž ze mě nic, co by se muselo pohřbívat. A protože Casanova kdysi býval Tonyho zástupcem, bylo celkem rozumné předpokládat, že ví, kde se ten mazaný parchant schovává.

„Myslím, že je s ním Myra,“ řekla jsem stručně. Na podrobnosti se neptal. Nepatřilo totiž k žádným tajemstvím, že Myra byla jednou z posledních bytostí, které se pokusily mou dráhu smrtelníka uzavřít jednou provždy. Nešlo o nic osobního – dalo by se říct, že spíš o kariérní postup – dokud jsem jí do těla neudělala pár děr. Takže teď už se to zřejmě osobním stalo.

„Máš mé sympatie,“ zamumlal Casanova. „Bohužel je to ale všechno, co ti můžu nabídnout. Asi chápeš, že moje pozice je… poněkud nejasná.“

I tak se to dalo říct. Skutečnost, že Casanova v Tonyho zločinecké organizaci zastával tak významnou pozici, jsem považovala za, mírně řečeno, neobvyklou. Upíři totiž démony obvykle pokládají za nechtěnou konkurenci, ale na žebříčku mocných démonů inkubové zase tak vysoko nejsou. Většina ostatních démonů je vnímá spíš jako svého druhu problém. Casanova ale zase byl neobvyklým inkubem. Před mnoha staletími se zabydlel v těle jednoho španělského dona v domnění, že prostě jenom mění stárnoucí tělo jednoho hostitele za novější verzi. Až do převtělení netušil, že vlastně pronikl do těla mladého upíra, který byl ještě příliš slabý na to, aby věděl, jak ho vyhnat. A než to upírovi došlo, dosáhli určité dohody. Staletí praxe, co měl Casanova ve svádění, pomáhala upírovi usnadnit krmení, Casanovovi zase vyhovovala skutečnost, že má tělo, které nestárne a nezemře. Když se potom Tony rozhodl inkuby ze Států spojit do nějaké výdělečné organizace, Casanova se stal vynikajícím adeptem na její vedení.

Jeho Dekadentní lázně se nacházejí v ohavné budově, přilehlé k Tonyho vegaskému kasinu Dante. Zatímco manželé na dovolené rozhazují rodinné jmění u rulety, jejich zanedbávané manželky nacházejí vedle útěchu mimo jiné v neobvyklých lázeňských procedurách. Tony bohatne ze zisků, inkubové získávají víc rozkoše k ukojení, než kolik potřebují, a dámy odcházejí s leskem v oku, jenž jim vydrží několik dní. Vlastně by to mohl být jeden z Tonyho ne tak hanebných podniků, kdyby nebyl ilegální – na rozdíl od obecného mínění totiž vegaské policejní oddělení nad prostitucí oči nezavírá. Na druhou stranu ale upíři lidským zákonům nikdy moc pozornosti nevěnovali.

Jasnovidka Cassie Palmerová zdědila nové magické schopnosti — včetně možnosti cestování časem. Přináší to s sebou ale velkou odpovědnost, kterou by raději neměla.

Najednou je z ní nejžádanější dívka ve městě, jak se ji celá řada upírů, duchů a mágů snaží přesvědčit, přinutit nebo svést, aby se přidala na jejich stranu — a s ní i její magie. Jeden z upírských mistrů se však předtím, než na ni vznese svůj nárok, ani nezeptá, co Cassie chce. Nechal vytvořit kouzlo, které ji k němu váže, ona ale neví, jestli to, co k němu cítí, je skutečné – nebo zda si to jen představuje…

Oficiální web Karen Chance ~ Série na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Dotkni se temnoty ~ Unesena stínem ~ Obejmi noc

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge