Letní dumání 2 (9)

Tak a jsme u konce našeho dvouměsíčního Letního dumání. Chci mockrát poděkovat všem blogerům i čtenářům za účast. Velice ráda jsem si četla vaše příspěvky a odpovídala do komentářů. Doufám, že jste se taky bavili a sem tam i zamysleli. Příspěvky do dumání můžete přidávat až do konce září.

Zahraniční a domácí knižní blogosféra

Tohle téma je hezky ošemetné. Pokud čtete můj blog delší dobu, určitě jste si tu prohlédli všechno možné, většina z vás je se mnou už skoro od začátku, takže mě zná skoro „jako své boty“. V říjnu to budou tři roky, co bloguju o knihách. Dříve jsem samozřejmě měla své blogísky a netové vylévačky dospívajícího srdíčka, pak nastala doba, kdy jsem začala více číst, protože jsem se potřebovala odreagovat. Vždycky jsem četla hodně, na základní i střední škole, ale většina mé četby se skládala z povinné literatury. Ta mě sice bavila, ale nikdy jsem třeba nebyla velkým milovníkem Karla Čapka. Jediné jeho knihy, které se mi opravdu líbily, byly Anglické a Holandské listy.

Pak mi mamka koupila první díl Mediátora a já jsem byla jasná. Tehdy jsem objevila kouzlo young adult žánru. Zprvu jsem si pořizovala knihy od Meg Cabot, protože byla jedna z mála zahraničních autorek, jejíž knihy u nás vydávali. Samozřejmě jsem čítávala i české dívčí románky, ale vždycky mi na nich něco nesedělo. Meg mi vlastně otevřela dveře do úplně „jiného“ světa… a já jsem za to ráda. Zároveň to také byla její kniha, kterou jsem jako první zvládla přečíst v angličtině – Avalon High. Do dnešního dne je to má nejoblíbenější autorka a je mi docela šumák, že její knihy nejsou první na žebříčcích bestsellerů a nejsou to nejlepší a nejoriginálnější, co jsem kdy četla. Meg Cabot je jenom jedna a já ji mám moc ráda.

Knižní blog jsem si poprvé založila v květnu 2010. Tehdy mi měl blog sloužit jen jako jakési shromaždiště vlastních myšlenek týkajících se přečtených knih. V té době jsem znala hlavně americký knižní blog The Story Siren. Později jsem objevila i několik českých a slovenských blogů. Pak jsem odcestovala do USA na čtyři měsíce, takže na nějaké blogování nebyl čas. Po návratu jsem se do blogování pustila s větší vervou a začala se rýsovat struktura blogu, jak ho znáte teď.

První vzhled na blog jsem měla vytvořený díky šablonám. Pamatuju si, že mi jedna ze šablon krásně rozhodila celý blog, smazala první recenze – tehdy šlo o Vampýrskou akademii – a vůbec napáchala plno neplechy, takže jsem musela všechno dodělávat a dopisovat. Kvůli nespokojenosti se šablonami jsem se rozhodla si vytvořit svůj vlastní vzhled. Byl takový krásně cukrový a růžovoučký, až z něho bolely zuby. Ale byl můj a líbil se mi.

Abych pravdu řekla, nikdy jsem neměla vyloženě nějaký vzor. Samozřejmě jsem se během svého blogování několikrát inspirovala u amerických knižních blogů, převzala několik jejich oblíbených meme (vždycky u zahraničních věcí uvádím odkazy na tvůrce) a vůbec dělala všechno tak, aby mě to bavilo. Zprvu jsem moc čtenářů neměla a ani jsem neměla nějaké velké ambice. Prostě jsem dělala to, co jsem měla ráda a hledala si svou vlastní cestu, styl, učila jsem se psát nějaké ty „recenze“. Až těžko uvěřit, jak daleko jsem za tu dobu došla.

Z Bloggera jsem přesídlila na vlastní doménu, dokázala se rozhádat se starým blogerským jádrem jenom proto, že prostě nejdu s davem, našla si ovšem perfektní partu přátel a známých… a dostala se tak daleko, jak jsem jenom se svým blogem mohla. Na celém tom blogování mám ráda právě knižní komunitu. Tou komunitou myslím jak blogery, tak čtenáře… ale i nakladatele. Mohli bychom říct, že jde o náš vlastní koloběh života.

Vždycky jsem si ze všeho nejraději o knihách povídala, doporučovala nové a zajímavé kusy a od těch horších raději odrazovala, vymýšlela projekty, psala zamýšlející se články a poslední rok jsem přesedlala i na vytvoření ezinu a dalších podpůrných knižních stránek nebo portálů. Jako bonus pak beru různé knižní srazy, na kterých jsem měla možnost poznat své čtenáře i kolegy blogery… plus od chvíle, co jsem se dala dohromady s Ditou a Olgou, jedeme ty srazy občas i ve větším stylu.

Za jediné a občas výrazné negativum všeho blogování beru zbytečné šarvátky, závist a nabubřelé odsuzování. Ale víte, co se říká, musí existovat rovnováha… a bez toho by to prostě nešlo. Za poslední dva roky se naše blogosféra natolik rozrostla, že je těžké a někdy skoro nemožné sledovat všechny blogy. Navíc mi málokterý má co dát, protože čtu hodně knih v angličtině a naše blogy píšou spíše o knihách v češtině. Což je samozřejmě pochopitelné a nijak to neodsuzuju. Kdybych nečetla v aj, byla bych na tom stejně (no, možná bych blogovala ještě o knihách v polštině), ale pokud to beru z pohledu čtenáře, víc sleduju ty zahraniční.

Pro mě osobně knižní blog vyjadřuje mou obrovskou zálibu v knihách. Niky bych nevěřila, že se nějaký můj koníček takhle rozroste a sama jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Dosud mě to ovšem baví a vždycky mám, na co se těšit.