Žhavé léto s Baronetem (9): Cassie Palmer

První ukázka z třetího dílu série Cassie Palmer.

Plačící anděl se roztříštil v prskanci šedého prachu a jeho křídla se rozlétla do stran. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejsem mrtvá, ale hned jsem se po hlavě vrhla za hranu nedalekého obelisku. Naplocho jsem se přitiskla k zemi, a zatímco mi kulky odražené od žuly nad hlavou vytvořily ohňostroj jisker, cítila jsem, jak mi už tak promočené oblečení nasakuje bahnem. Začala jsem tušit, že tahle záležitost s vykrádáním hrobek asi nebude tak zábavná, jak jsem doufala.

Což v poslední době bohužel platilo o celém mém životě. Řetězec jistých událostí, které by snad někdo mohl velice milosrdně nazvat katastrofami, mě inauguroval do pozice Pýthie, vrchní věštkyně nadpřirozené komunity. Tento úřad měla podle Stříbrného kruhu – což je skupina uživatelů světlé magie – zdědit jedna z jejich vyškolených ministrantek, protože tak to chodilo už několik tisíciletí. Nebyli ani trochu nadšení, když její síla místo toho přešla na mě: na Cassie Palmerovou, netrénovanou jasnovidku, chráněnku jednoho upírského zločineckého bosse a známou protége jistého odpadlického válečného mága.

Někteří lidé zkrátka nemají smysl pro ironii.

Mágové svou nelibost vyjádřili tím, že se mě pokusili poslat na průzkum onoho velkého tajemství, které je pro nás připraveno po smrti. Já jsem na to ale moc zvědavá nebyla, takže jsem se snažila na sebe moc neupozorňovat. Nevypadalo to, že by se mi nějak zvlášť dařilo.

Rozhodla jsem se najít nový úkryt za jednou kryptou, a už jsem se tam málem i dostala, kdyby mě v polovině cesty nesrazilo k zemi něco, co jsem vnímala jako ránu perlíkem. O nedaleký strom explodoval záblesk světla, který vzduch kolem sebe roztetelil a rozbzučel elektřinou; ke spleti obnažených kořenů spadl propletenec bílých syčících hádků. Strom se po zásahu rozpůlil a uprostřed byl zčernalý jako staré ohořelé dřevo, vzduch byl plný ozónu a mně v hlavě od těsného zásahu hučelo. Na obloze nade mnou hrozivě zaburácel hrom a vytvořil patřičný zvukový efekt, který bych mnohem víc ocenila jako divačka filmu.

Jestli tohle nebyla ironie – bylo by vážně legrační, kdyby mě Matka příroda zabila dřív, než by dostal šanci Kruh! Dočasně oslepená a bezmocná jsem se plazila zhruba směrem ke kryptě a snažila se ty blikající obrazy zpod víček vymrkat. Aspoň jsem zjistila, proč jsou pažby pistolí žebrované: můžete je pevně sevřít, i když se vám dlaně potí čirou hrůzou. Má nová devítimilimetrovka mi do ruky nesedla tak dobře jako ta původní, ale zase jsem se s ní rychle seznamovala. Napřed jsem si říkala, že ji můžu klidně nosit, dokud budu střílet jenom na nadpřirozené zloduchy, kteří na mě začnou střílet jako první. Tuto definici jsem ale musela rozšířit na „kdykoli je můj život v ohrožení“. Tou dobou jsem se ale spíš přikláněla k poněkud obsáhlejšímu pravidlu někde v intencích proaktivní sebeobrany a přístupu: „Ti parchanti si to vykoledovali,“ které jsem měla v úmyslu – pokud bych se toho dožila – svést na svého choromyslného partnera, který se mi lepil na paty.

Kryptu jsem našla díky tomu, že jsem do ní vrazila obličejem a odřela si tvář o její hrbatý vápencový povrch. Napínala jsem oči, ale po útočnících nebylo ani stopy. Nedalekou cestičku zasypalo krupobití kulek, jež se odrazily od dlažebních kostek a rozlétly se do všech stran. Dobře, takže ani stopa kromě faktu, že na mě někdo pořád střílí.

Přitiskla jsem se ke zdi a připomínala si, že nesmím reagovat přehnaně a plýtvat kulkami. Už tak se mi podařilo lobotomizovat jednoho andílka jenom proto, že na něj závan větru vrhl několik lístků a ty mu na kratičký okamžik propůjčily náznak pohybu – a to se stalo za svitu měsíce skoro v úplňku, kdy bylo ještě dobře vidět. Teď už to vypadalo hůř, protože sem vítr nafoukal temné mraky, a kvůli cákání deště jsem nemohla slyšet případné tiché kroky.

Palba konečně ustala, ale já jsem se dál celá třásla do té míry, že když jsem z kapsy vylovila rezervní zásobník, vypadl mi z ruky. V tom původním mi ještě několik nábojů zbylo, ale nechtěla jsem, aby mi došly v tu nejméně vhodnou chvíli. Andílka, kterému jsem ustřelila hlavu, zasáhl další výstřel a oholil mu jednu půlečku malého zadečku. Trhla jsem sebou a nohou jsem nakopla něco, co se šplouchnutím dopadlo do nedaleké kaluže. Padla jsem na kolena, šmátrala po tom v trávě a snažila jsem se nadávat potichu.

„Trochu víc vlevo.“ Prudce jsem se otočila, s pistolí připravenou a se srdcem rozbušeným. Tmavovlasý muž opírající se o mechem obrostlou fontánku ale nepůsobil ani trochu znepokojeně. Možná to bylo tím, že neměl žádné tělo, o které by se musel strachovat.

Nepatrně jsem se uklidnila. S duchy se domluvit dokážu; kolikrát je dokonce i vítám. Père Lachaise sice není nejstarším hřbitovem Paříže, ale velký tedy je. Musela jsem posílit svůj štít, abych byla schopná vidět cokoli kromě zelené záře tisíců stop duchů, které krajinu křižovaly jako nějaká bláznivá pavučina. Taky to byl hlavní důvod, proč jsem svého vlastního dušího pomocníka nevzala s sebou. Billy Joe sice dokázal pořádně lézt na nervy, ale stejně jsem nechtěla, aby bandě hladových duchů posloužil jako půlnoční občerstvení. „Díky.“

„Jsi Američanka?“

„No, jo.“ Do železného zábradlí vedle narazila kulka a já jsem ucukla. „Jak to víš?“

„Ale prosímtě!“ Významně ukázal na mé blátem zacákané džíny, kdysi bílé tenisky a promočené šedé tričko. To jsem si z náhlého popudu koupila teprve před několika dny, abych v něm mohla chodit na střelecký trénink a aby mému náročnému instruktorovi připomínalo, že jsem ještě pořád začátečnice. Pointa jeho nápisu: „Povolení zabíjet nemám. Mám jenom povolení se učit,“ mi teď začala taky připadat pěkně ironická. Lara Croft by na sobě asi měla něco mnohem míň zabláceného a taky by určitě měla nějaký sexy účes, který by vlasům bránil neustále padat do obličeje. To já jsem na hlavě měla kudrnatou čupřinu ve stadiu, kdy byla už moc dlouhá na to, aby se mi nepletla do očí, ale ještě moc krátká na to, aby se dala svázat do ohonu. Výsledkem byly mokré blonďaté prameny, které mi padaly do očí a lepily se mi na tváře, což mému celkovému pramálo frajerskému vzhledu moc neprospívalo.

„Když umře dobrý Američan, jde do Paříže,“ řekl duch a potáhl si z malé cigarety. „Ale ty mrtvá nejsi. Takže se zřejmě nabízí otázka: Jsi dobrá?“

Konečně jsem zásobník sevřela v ruce a mohla jsem ho zacvaknout, kam patří. Podezřívavě jsem si ducha prohlížela od hlavy k patě a přemýšlela o tom, jakou odpovědí bych od něj získala nějakou pomoc. Všímala jsem si dlouhého sametového kabátu, hedvábné kravaty a líného úsměvu. „Záleží na tom, kdo se ptá.“

„Ale, vytáčky – jak moudré! S hříšníky jsem vždycky vycházel lépe.“

„Takže mi možná můžeš říct, kolik lidí tu je?“

Vzduchem k nám připlul jiný duch, oděný jen v džínách. Zdál se mi být jaksi neurčitě povědomý: měl hnědé vlasy po ramena, klasické rysy a lehce nedůtklivě našpulené rty. „Asi tak tucet. Právě rozstříleli můj Památník ošklivému zadku.“

Starší duch se ušklíbl. „Zástupy tvých fanoušků tě určitě do týdne přenesou do nového –“

„Můžu snad za to, že jsem populární?“

„– a hned vzápětí ho zničí, stejně jako všechno kolem.“

„Hele, buď v klidu.“

Starší duch se naježil. „Ty mi nic o klidu neříkej, ty absurdní švindlíři! Já jsem byl v klidu! Býval jsem ztělesněním klidu! Co se klidu týče, tak já jsem ho snad vynalezl!“

„Nemohli byste si to nechat na jindy?“ zeptala jsem se trochu zostra. Po jednom spánku mi stékal pot a pálil mě v oku. Vymrkala jsem ho a všimla si několika stínů, plížících se blíž. Existovaly jen na okraji mého vidění a vypadalo to, jako by zmizely pokaždé, když jsem se podívala přímo na ně. Potom nad hlavou explodovalo nějaké kouzlo, ozářilo prostor jako světlice a nabídlo mi jasný výhled. Tutéž službu bohužel poskytlo i útočníkům. Gotický oblouk se mi nad hlavou okamžitě rozezvonil kulkami, které mě zasypaly úlomky kamene.

„To je směšné! Vy lidi jste horší než ti, které přitahuje ten šílenec Kardec.“ Duchové mě následovali dovnitř. Pochopitelně. „Prý mystik, cha! Ten chlap ani nevstal z hrobu, ale stejně se mu tam pořád někdo modlí nebo prozpěvuje nebo mu ho halí květinami –“

„On ale věřil v reinkarnaci, víš? Možná se vrátí.“

Probojovala jsem se jednou velkou pavučinou a podařilo se mi neuklouznout na kamenných dlaždicích, kluzkých kvůli dešti i rozkládajícímu se listí.

„Sklapni!“ zašeptala jsem zlostně.

Cassandra Palmerová, která byla nedávno jmenována hlavní světovou jasnovidkou, má pořád velký problém. Dokud jsou k sobě Cassie a jistý mistr upír – neuvěřitelně sexy Mircea –vázáni magií, její život nikdy nebude patřit jenom jí…

Kouzlo, které je svazuje, může být zlomeno jenom s pomocí zaklínadla ze starověké zaklínací knihy Codex Merlini. Místo, kde se kodex nachází, není v současnosti známo, takže Cassie musí pátrat na jediném místě, kde jej ještě lze najít – v minulosti.

Ale Cassie brzy zjišťuje, že kodex byl ztracen z určitého důvodu. Říká se, že kniha obsahuje jistá skutečně nebezpečná kouzla, a její získání sice může Cassii pomoci vypořádat se s Mirceou, ale také tím může ohrozit celý svět…

Oficiální web Karen Chance ~ Série na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Dotkni se temnoty ~ Unesena stínem ~ Obejmi noc

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge