Fifty Shames of Syki (15)

Opět přicházím s dalším příspěvkem do své nepravidelné rubriky. Tentokrát nejspíš nebudu nijak vitpná, protože chci rozumbradovat na téma, které se mě dosti dotýká a které mi není zrovna příjemné. Ale někdy to prostě ze sebe musíte dostat, strhnout jako náplast a pak vám třeba bude konečně líp. Pak třeba zjistíte, že existují i ostatní se stejným pohledem na věc a že možná nebudete zase takový vyvrhel jenom za to, že se nebojíte vyjevit svůj pohled. A třeba… třeba to pak bude i o kousek lepší.

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a originálnost

Upozornění: Dnešní téma nejspíš nebude hezké. Vlastně bude hodně ošklivé. Nebo tedy… spíše já budu ošklivá. Ale říkám si, že když jsou ostatní oškliví na mě, proč bych měla být pořád ta hodná, když si o mně stejně většina myslí, že jsem ošklivá? A co je to vlastně být ošklivý? Zamotali jste se? A to jsme ještě ani nezačali. Nebudu se omlouvat za následující řádky, protože to takhle prostě cítím. Možná bych měla, ale už je mi to tak nějak fuk.

Nedávno jsem čirou náhodou narazila na článek o knižní blogosféře, který se sice tvářil, že se na celou knižní komunitu dívá bez předsudků a zášti (co já vím, možná si to ještě stále autorka článku myslí), na mě ovšem působil naprosto opačně. Hlavně mě tedy urazil, dotkl se mě a celkově ohromně zamrzel. Takové články nemám ráda. Nemám ráda, když se jiný bloger schovává za něco, co veřejně označuje za „zdravý pohled“, přitom si jenom hladí ego a ujišťuje se v tom, že s ním není nic v nepořádku, že divní jsou ti ostatní. A to jenom proto, že dělají něco, co je baví a jak je to baví.

Obsahem onoho článku jsem totiž byla i já a ačkoliv nejsem vzahovačná osoba – i když uznávám, že to tak může vypadat, ale kdybyste měli za sebou stejnou zkušenost, chovali byste se nejspíš podobně – nesnáším, když si mě někdo bere do huby, kor když je většina argumentů zcela zcestná. Víte, původně jsem se tomuhle rozboru chtěla úplně vyhnout, protože už mám docela jasnou představu o tom, jak to zase půjde dál. Syki si otevře pusu, vypustí nějaký štěk a pak se rozpoutá třetí blogová světová. Jedni mě budou nesnášet, druzí budou přikyvovat a třetí? Třetí vyhlásí neutralitu. Jako Švýcarsko.

Ale něco vám řeknu. Nemůžete být Švýcarsko napořád. Věřte mi, taky jsem to zkoušela… a jak se to nakonec obrátilo proti mně. Tehdy jsem si řekla, že už nikdy Švýcarsko nebudu. Nebudu jen tak nečinně sedět, nebudu se dívat, jak jeden nespravedlivě utlačuje druhého, nebudu mlčet a nebudu trpět šikanu. Proč? Protože moc dobře vím, jaký je to pocit být tím, do koho se strefují ostatní. Vím, jaký je to pocit, když se vás nikdo nezastane. Ani náhodou. Žádné Švýcarsko. Lidé jsou strašné potvory a i když jde jenom o pitomé blogování, které by nás mělo v prvé řadě těšit, dokážou vést neskutečné spory. Naprosto zbytečně.

Nejdřív bych chtěla říct, že nemluvím za ostatní blogery a můj názor není všeobecným názorem všech blogerů. Nikoho neřídím, nikomu nic nenakazuju a nikoho neutlačuju ani nepřesvědčuju. Jen jsem se rozhodla říct svůj pohled na věc. Pokud se mnou nesouhlasíte, řekněte to normálně a ne nijak škaredě, nepište o mně články, statusy, neschovávejte se za bezejmenné a neadresující kecy, když stejně všichni víme, vo co gou. Každopádně…

Nejsem young adult bloger. Nepíšu young adult blog. Pokud si to myslíte, tak mě vůbec neznáte a jste nejspíš jen náhodní kolemjdoucí. Jestli mě čtete pravidelně (a ať už jsou vaše pohnutky jakékoliv… blbá nejsem a existuje taková šikovná věcička, které se říká IP adresa, takže mě neobalamutíte), víte, že já na svém knižním blogu píšu o tom, co mě zaujme – tedy knihy pro děti, dospívající i dospělé. Jakýkoliv žánr, jakákoliv tloušťka, jakýkoliv autor.

Stejně tak jsem už několikrát říkala, že nemám problém si sednout k editoru a sepsat za den klidně i šest článků, z toho jsou třeba i čtyři recenze. Kdo se se mnou setkal „na živo“, ví, že jsem výřečná osoba a že prostě mluvím, stejně tak také píšu. Nevidím na tom nic špatného. Někdo je nymfoman, někdo je alkoholik, já jsem nadšený bloger. Nevím, proč to musím pořád dokolečka opakovat a proč bych se za to měla cítit špatně. A věřte mi, že pokaždé, když narazím na něco podobného, kde se lidí podivují nad tím, kolik toho přečtu a kolik toho napíšu, mám chuť je přetáhnout lopatou a ještě je politovat s tím, že nedokážou ostatním dát pokoj. A hlavně začnu pochybovat sama nad sebou. A to nesnáším ze všeho nejvíc.

Takoví lidé mě totiž nutí neustále přehodnocovat, jestli to, co dělám, nedělám špatně a naprosto zbytečně. Jestli v tom ještě stále je ta má láska k blogování a ke knihám. Jestli jsem podle jejich pohledu vůbec originální. Jenže co je podle vás originální? Pro každého je to něco jiného. Co se líbí mně, se nelíbí někomu jinému. To je naprosto normální věc. Ale neznamená to, že když s někým nesdílím stejný pohled na svět, musím se do něho strefovat. Musím mu připomínat a dokazovat, že vlastně stojí za prd a že jenom já vím, jak se to dělá.

Víte co? Ráda bych řekla, že v blogování není nic špatně. Jenže ono v tom blogování čas od času něco špatně je. A co je horší, to špatně jsou lidi. Blogování je věc, kterou byste měli dělat srdcem a ne pro úspěch. Ono to třeba přijde časem, až některým lidem svým pohledem na svět sednete. Nemusíte být za všech okolností a ve všem nejlepší, první a děsně originální.

V článku o knižní blogosféře se totiž autorka spíše věnovala neoriginalitě YA blogů a blogerů. Řekněme si to na rovinu. Ano, 80% knižních YA blogů (povšimněte si prosím, že mluvím o YA blozích, ne o knižních blozích všeobecně) si je podobných. Málokdy vám dojde, že se nacházíte na jiném blogu a že vážně nejste na tom, na kterém jste byli před pěti minutami. Ano, blogeři často přinášejí stejné informace, stejné recenze na stejné knihy a častokrát se dočtete i stejných názorů. Ano, blogeři se účastní stejných projektů, soutěží a meme. A víte, co já na to? No a co. Proč by nemohli? Protože to říkáte vy? Protože vy chcete mít všechny blogy originální?

A ještě jednou… co že ta originálnost pro vás je? Podívejme se na to zcela normálním a neodsuzujícím pohledem. Young adult blogy vlastní a píšou po většinou DOSPÍVAJÍCÍ blogeři. Je tedy jenom logické, že se budou zabývat knihami pro DOSPÍVAJÍCÍ (opomeňme fakt, že někteří brousí už i do toho erotického žánru). Stejně jako je logické, že čtou knihy v ČEŠTINĚ. Proto tolik podobných knih v podobný čas a někdy i podobné názory. Když se přes to dokážu přenést já a nijak extrémně mi to žíly netrhá, nevím, proč byste to museli donekonečna řešit vy. Co vám to dává? Dobrý pocit? Uvědomujete si, že by se tihle DOSPÍVAJÍCÍ klidně mohli poflakovat někde po venku, chlastat ostošest, šňupat nebo si píchat drogy, nebo být natolik promiskuitní, že ani neví, kde a od koho co vlastně chytli? Vážně je chcete odsuzovat za to, že čtou všichni totéž, že mají podobné vzhledy a že dělají to, co je baví a jak je to baví? Co jste to proboha za lidi.

Proč po DOSPÍVAJÍCÍCH chcete, aby četli knihy a žánry, na které třeba ještě nejsou rozumově ani citově připravení? Protože podle vašeho názoru nejsou knihy jim určené in? Nemluvím o správnosti a nesprávnosti obsahu knih, mluvím čistě o žánru, jenž je určený hlavně pro ně. Proč by se za to měli cítit špatně? Proč by se vůbec měli cítit špatně za cokoliv, co dělají? Proč bych se za cokoliv měla cítit špatně já? Protože podle vás nejsem dostatečně originální? A kde že na té vaší škále originálnosti stojíte vy? Úplně nahoře, chápu to správně.

Řeknu vám tajemství. Nejste ničím originální. Jste stejně tuctoví jako my všichni ostatní. A je jedno, jestli máte bílé pozadí, stylově nafocené knihy, oblečení a jídlo, můžete použít stopadesát barevných filtrů, vkládat citáty slavných postav, anebo jen tak žvatlat o obyčejných dennodenních věcech – vůbec v tom nejste originální. Já na blogy nechodím kvůli vzhledu, novinkám, a už vůbec ne kvůli tomu, s kolika nakladatelstvími/autory/firmami spolupracují. Já na blogy chodím kvůli blogerům. Kvůli jejich pohledu na svět. Kvůli tomu, že vidím, že je jejich blogování baví. A hlavně kvůli tomu, že je to skupina lidí, kteří mají rádi tutéž věc, jako já – knihy.

No a co, že se YA blogeři zaměřují na YA knihy. Jestli je to blogování bude bavit, třeba se za pár let dočkáme i jiných žánrových blogů. Navíc, YA blogeři sice tvoří podstatnou část knižní blogosféry, ale také existuje celá řada jiných knižních žánrů, o kterých se bloguje. Jestli autorka článku vnímá pouze blogy na Bloggerovi a Blogu.cz, tak taky nemá takový rozhled, jak by si ráda myslela. Tím pádem není originální už vůbec a ten její bílý vzhled možná odráží její vlastní vnitřní prázdnotu, co já vím. Vždyť odsuzovat ostatní je tak lehké. Vidíte, i mně to jde dost dobře.

Navíc, když jsem se já dokázala přenést přes to, že většina začínajících blogerů snad chce mít „blog-jako-Syki“ – ačkoliv si to nemyslím, spíše se jim líbí délka mého blogování a můj styl – nevím, proč by to mělo ležet v žaludku ostatním. Někde se začínat musí a když to začínajícím blogerům pomůže se otrkat, proč ne. Časem si najdou vlastní styl a budou si jistější. Víte, co spíš nedá spát mně? To, že mě spíš jiní blogeři vykrádají. A tím nemyslím jen začátečníky, ale i dlouholeté blogery. Nejsem hloupá a dokážu poznat, kdo z vás udělal svůj „přehled vycházejících knih“ podle mě. Přece jenom vím moc dobře, odkud a jak jsem sehnala jednotlivá data vydání, která pokaždé před vydáváním přehledů měním. Totéž můžu říct také o novinkách, které přinášíme na Knižním vesmíru. Ty se taky až příhodně objevují na blozích ve chvílích, kdy tam něco přidáme. Neměla bych s tím žádný problém – informace nevlastním. Ale když už je někdo ode mě vezme, bylo by fér také uvést zdroj. Je to slušnost. A to je podle mě horší provinění, než to, že má někdo barevný a veselý blog.

Jaké je tedy konečné poslání tohohle krajně naštvaného článku? Dělejte, co vás baví a dělejte to tak, jak vás to baví. Pokaždé vám bude někdo říkat, že stojíte za prd, že byste to měli dělat jinak. Přijdou se stopadesáti návody, jak se to má dělat správně. Budou se tvářit, že sežrali všechnu moudrost světa a co je nejdůležitější – budou se nad vás povyšovat. Dělají to skoro všichni. Někdy to možná dělám i já. Jsem jenom člověk, chybuju. Ale vždycky se snažím jednat čestně. Nenechte si to své blogování vzít. I mě častokrát zamrzí věci, nad kterými bych se měla správně jenom povznést. Jenže všichni víme, jak to je zatraceně těžké.