Monumentní měsíc (2)

Zpočátku považoval doktor James Cutlass svou práci v NORADu za vzrušující a plnou možností, ale to bylo ještě předtím, než viděl následky… Příběh této povídky se odehrává před prvním dílem série Monument 14.

OBLEČTE VOJÁKY DO BÍLÉ
~ ČÁST PRVNÍ ~

Bude zvracet, nebo to bude schopen zapsat? James Cutlass si nebyl úplně jistý.

ZPRÁVA O PROVEDENÍ EXPERIMENTU: CHEMIKÁLIE MORS

14. leden 2024

Dr. James Cutlass, asistent Dr. Elizabeth Masseyové

Armádní lékařský výzkumný ústav infekčních chorob, Spojené státy americké.

 

Ježíši Kriste, úplně se v židli třásl. Ruce se mu chvěly. Jen nadepsat záhlaví zprávy ho vrátilo ve vzpomínkách do té ocelové pozorovací laboratoře zaplavené jasným světlem z testovací místnosti.

James tu zprávu potřeboval napsat. Chtěli ji už před dvěma týdny. Ksakru, chtěli ji hned druhý den potom, co se to stalo. Ale James ten den strávil ve svém pokoji s přikrývkami přehozenými přes hlavu jako čtyřleté dítě.

Musel tu zprávu ale napsat. Chtěl ji mít hotovou v pět hodin a už byly čtyři. A aby toho nebylo málo, Brayden a jeho přátelé byli dole a hráli kulečník.

James si otřel oči hřbetem ruky. Nehodilo se, aby brečel, když se jeho sedmnáctiletý syn ve stejném domě baví. Byly tu s ním i nějaké hezké dívky. A brečet před holkami se nikdy nehodí.

Dobře, je to přece jen zpráva z testování. Jedna z mnoha, které napsal v minulosti. Až na to, že tentokrát si kopii jeho pozorování vyžádala CIA. A tentokrát několik testovacích subjektů skončilo mrtvých.

Tak, měl by začít od začátku.

Po rozsáhlém testování na jiných primátech se Dr. Masseyová a vedoucí oddělení Dr. Savic rozhodli přistoupit k testování na lidských subjektech. Jednalo se o nutný krok k demonstraci účinku chemikálií plukovníkovi Davidsonovi, generálu Greenovi a generálu Montezovi, jehož cílem bylo získat povolení k experimentům se skladovacím a vypouštěcím zařízením.

Jak to mohl napsat, když ta zatracená hudba tak řvala? Jestli se to dalo nazvat hudbou. Řev a dunění? Chrčení do rytmu?

James přešel chodbu a otevřel dveře do sklepa. Jestli to, co cítil, bylo pivo, ignoroval to.

„Brayi!“ křikl James. „Ztište to.“

„Jasně, táto!“ zvolal jeho syn.

James naklonil hlavu na stranu. Hudba se neztišila. Ani o trochu.

„Hned!“ zařval.

Pak teprve se hlasitost trochu snížila.

Jeho syn reagoval, jen pokud se na něj rozzlobil. Brayden na jakékoli příkazy kašlal, jen odmlouval a byl drzý, dokud se na něj nezačalo křičet. Už dávno na něj nemluvili klidným hlasem – na Braydena se muselo křičet. Jinak to nešlo.

Susan si kvůli němu namáhala hlasivky tak, že jednoho dne bude potřebovat operaci. Jen kvůli tomu, aby mohla „mluvit“ se svým synem.

Kdyby teď mohl vrátit čas, žádné dítě by neměl. A nejspíš by si zvolil i jinou kariéru. Proč jen nevzal tu práci v Mercku? Prášky na obezitu, v tom jsou teď prachy. Proč jen nešel tam, kde jsou prachy? Proč šel do Monumentu v Coloradu?

Dr. Masseyová a Dr. Savic prodiskutovali dané téma a rozhodli se, že pro efektivnější demonstraci bude vhodné prezentovat všechny čtyři subjekty naráz.

„Z tohohle jim vypadnou oči z důlků,“ řekla Masseyová doktoru Savicovi během diskuze před demonstrací.

„Nepochybuji, že vaše prezentace bude mimořádná, doktorko Masseyová. Ale proč riskovat, že se jim ukázky reakcí na jednotlivé krevní skupiny popletou? Proč neukázat jednoho po druhém?“ zeptal se Savic.

Doktor Janko Savic byl vysoký muž – Srb nebo Chorvat, ale copak v tom byl rozdíl? Byl opatrný, vytrvalý a humor pro něj bylo cizí slovo. Měl přesně ty vlastnosti, které byste u šéfa USAMRIIDu čekali.

Jeho obavy jen odmávla.

„Pokud je oddělíte, pak prezentace nebude mít takový účinek. Dojem udělá tak sotva desetinový. A my chceme, aby ti pohlaváři pochopili, jak MORS působí na skupinu lidí. Ne na jednoho jednotlivce po druhém. Čtyři naráz už jim nějaký obrázek udělají.“

„Nedělám si starosti o vizuální stránku věci, jako spíš o srozumitelnost demonstrace.“

„Doktore Savicu, se vší úctou, chcete, aby nám povolili masovou výrobu, nebo ne?“ zeptala se Masseyová s rukama v bok. Byla známá svou cílevědomostí a ambicemi.

James z toho byl zpočátku nadšený, že je asistentem ženy, které bylo ukradené, co si kdo myslí. Šlo jí jen o to, aby byl MORS úspěšný a o její vlastní postup v laboratoři. To nadšení se vytratilo asi o měsíc později.

Přibližně každé čtyři celá osm měsíce si zažádala o nového asistenta. James tam pracoval už rok a půl a hodlal vydržet, dokud nebude MORS hotov. Pak dostane bonusy. A on si bonusy zasloužil.

Na počátku to vypadalo jako dobrý nápad – Monument. Malé městečko na úpatí zalesněných kopců přírodní rezervace. Daleko od hluku a špíny Manhattanu, kde sníh zešedá v okamžiku, kdy dosedne na zem a i měsíc na obloze se zdá špinavý.

Pro Braydena to byla změna k lepšímu. V městě na všechno kašlal – jen hrál a žil v podstatě jen online. Tady začal hrát fotbal a pořád byl s děvčaty a svými přáteli.

Ale každý den, který James strávil s Masseyovou, si na něm vybíral svou daň. Ždibek optimismu a dobroty, tak mu to připadalo. Susan to buď neviděla, nebo jí to bylo jedno. Ať by udělal cokoli, její názor by se nezměnil. Susan by na něj nikdy nezměnila svůj špatný názor. Líbila se jí myšlenka, že je provdaná za kreténa, a tím kreténem taky v jejích očích navždycky zůstane. Kdyby ho totiž nepovažovala za kreténa, pak by její trápení bylo částečně i její chyba.

 „Chci, aby byl MORS dostatečně financován. Nemůžeme ale riskovat únik, k jakému došlo v roce 2021,“ trval na svém Savic.

Duben 2021. Vojenská biologická zbraň, chemikálie MORS, během prezentace jejich rivala unikla do testovací místnosti. Masseyová i Savic tam oba byli. Jejich vědecký rival při úniku zemřel a Masseyová přišla o svého manžela, doktora, který pomáhal MORS stvořit.

James cítil, že právě tato ztráta poháněla Masseyovou k tomu, aby zajistila masivní produkci MORSu. Musela mít ke své práci hluboký citový vztah. Protože jinak… co jiného by za tím mohlo stát?

„To jistě ne,“ souhlasila Masseyová. „Sama si to přeji ze všech nejméně. Ale tehdy nebyla pozorovací laboratoř řádně připravena ‒“

A to už začal Savic namítat: „Dejte mi chvilku ‒“

Ale to už Masseyová křičela: „Na použití válečné biologicko-chemické zbraně třídy jedna a vy to víte!“

Drtila zuby. Doktor Savic svíral svou hůlku a klouby měl úplně bílé. Jamesovi bylo jasné, že tuhle bitvu Masseyová vyhraje. Také bylo jasné, že se žádný z nich z nehody v roce 2021 nikdy plně nevzpamatoval.

Masseyová se zhluboka nadechla a široce, avšak falešně se usmála. Ten úsměv byl jasným znakem agrese, ne pokusu o smíření.

„Jen říkám, doktore Savicu, že ta místnost nebyla řádně připravena na testování chemikálie MORS. Kdyby byla, všechno by tehdy šlo jako po másle. Na tom se jistě shodneme, že?“ zeptala se.

„Ano.“

A tak podala plukovníku Davidsonovi svou žádost o demonstraci. Testovat válečné chemikálie na lidských subjektech bylo vysoce neobvyklé. Trvalo měsíce, než se vyřídilo všechno papírování a povolily všechny návrhy. A pak čekali. A plánovali.

Čtyři testovací subjekty byly vybrány z dobrovolníků z vojenské věznice ve Fort Leavenworth. Pokud je mi známo, každému vojákovi byla za účast na experimentu nabídnuta plná milost.

Bylo mu na zvracení jen z pomyšlení na to, že celou tu demonstraci naplánovala. A o své plány se s ním dělila s takovým nadšením a nedočkavostí… V krku cítil pachuť zvratků.

Povolení k provedení demonstrace pořádně oslavili. Masseyová poslala Chaa, svého druhého asistenta, pro láhev Dom Pérignonu.

„Bezpečnost zajistí bezpečnostní gel,“ řekla, když pozvedla sklenku se šampaňským. „Při první známce potíží jen stiskneme tlačítko, gel zaplaví místnost a každého pokryje – do tří vteřin je chemikálie potlačena a vzduch je čistý. Vyjde to. Samozřejmě že vyjde. Víme, že gel na MORS působí. Vyjde to.“

Snažila se přesvědčit Jamese a Chaa. Nebo se snažila přesvědčit samu sebe?

„Vystavení chemikáliím potrvá třicet vteřin, ale pokud nastanou jakékoli potíže, dám vám znamení. Pokud se objeví jakékoli problémy, ukončíme to. Nemyslíte, že to vyjde? Já myslím, že ano.“

„Myslím, že bychom znovu měli zvážit návrh doktora Savica, aby byly krevní skupiny testovány odděleně,“ navrhl James. „Stále nevíme, jak rychle na vystavení zareaguje skupina AB.“

„Doktor Cutlass má pravdu ‒“ připojil se k němu doktor Cha.

Masseyová začala přecházet po místnosti a chrlila jeden nápad na prezentaci za druhým. James si vytáhl poznámkový blok. Znal ji už dobře, takže se po něm natáhl téměř automaticky.

„Připoutáme je na ta černá polstrovaná lůžka, aby se nemohli pohnout. A také je oblečeme do bílého. To bude na černém polstrování vypadat dobře.“

James si všechno zapsal.

„Co když se subjekt se skupinou nula osvobodí?“ zeptal se.

„Z pout?“

„Doktorko Masseyová, řekl bych, že je to možné. Ale na druhou stranu jsem ještě neviděl, jak chemikálie zareaguje na lidské subjekty.“

Ona to viděla. V roce 2021. Ona a Savic a generál na odpočinku byli jediní, kdo únik chemikálií přežili.

„V místnosti bude i ozbrojený strážný. Jen pro případ,“ navrhla.

Bylo by bezpečnější, kdyby je brali jednoho po druhém. Bezpečnější jak pro subjekty, tak i pro toho asistenta, kterého pověří, aby zůstal v testovací místnosti. Na Masseyovou však netlačil. Ne že by neuvítala správné argumenty. Jen nenáviděla zbabělce.

A on se bál.

A kdyby zaváhal, i kdyby jen na vteřinu, tak by to poznala. A pak by ho přinutila, aby v té místnosti zůstal právě on.

Ráno v den demonstrace jsem prošel bezpečnostní protokoly s vedoucím laboratoře doktorem Savicem a hlavním laboratorním inženýrem Hansem Longremanem. Pan Longreman nás ujistil, že testovací laboratoř má zesílené silikonové těsnění a že byl vylepšen také vzduchový filtrační systém.

Provedli jsme test vypouštění gelu. Pan Longreman trval na tom, že tento test bude pouze promarněním materiálu – již tuto zkoušku několikrát provedl – ale doktor Savic na ní trval. Připomněl panu Longremanovi, že MORS je substance neznámé síly a toxicity. Provedli jsme test a pěnový gel zaplavil místnost téměř okamžitě.

Uspokojilo mě vědomí, že demonstrace bude na subjektech provedena v naprostém bezpečí.

Zdroj: Tor.com
Přeložila: Zuzana Ľalíková