Monumentní měsíc (10)

Mario Scietto byl ve svém podzemním bunkru připravený na jakoukoli katastrofu. Na apokalypsu, která se snesla na Monument v Coloradu však připravený nebyl… Příběh se odehrává souběžně s druhým dílem série a přibližuje, co se stalo Josii.

CO ŘÍKÁ MARIO SCIETTO
~ ČÁST DRUHÁ ~

 

Já vím. Zapíná se automaticky. A ten zvuk, co slyšíš? To je filtrace vzduchu. Taky se spouští automaticky. To znamená, že čím rychleji tě omyjeme, tím lépe. Chceš se osprchovat? Dveře se dají zamknout. Budeš mít soukromí. A připravím pro tebe nějaké šaty po své ženě.“

„Pro sprchu bych zabíjela.“

„No dobrá. Tady je. Máš dvě minuty. Možná o něco víc. Víc co, dej si načas. Kašlu na to.“

 

„Haló, Josie. Položil jsem ti před dveře oblečení! Moje žena byla o něco větší než ty, takže jsem ti tam dal nějaké svoje náhradní oblečení.“

 

„No, podívej, hned vypadáš líp.“

„Cítím se líp.“

„Dej si polévku. Je s masovými knedlíčky, ty mám nejradši. A suchary. Ovesné, moje nejoblíbenější.

Tak. Dobře. Vidím, že máš pořádný hlad.“

„Děkuju vám.“

„Ne, nemusíš mi děkovat. Tenhle hloupý kryt jsme postavili právě pro takovéhle situace. Samozřejmě jsme s Annette ale nečekali, že to bude až tak moc zlé.“

„Slyšíš? Filtrace vzduchu se sama vypnula. Všechno tu je na automatiku. Zapne se, když znečištění vzduchu vystoupá na určitou hladinu. Tvoje špinavé oblečení jsem zabalil do pytle. Vzduch je teď čistý.“

„Omlouvám se.“

„Jsi v pořádku?“

„Omlouvám se.“

„Hodně jsi toho prožila. Možná, hm. Možná by sis teď chtěla odpočinout? Na chvíli si lehnout? Víš, můžeš plakat, jak budeš chtít. Já se plakajících žen nebojím. Moje manželka Annette plakala v jednom kuse. Nikdy mi to nevadilo. Třeba viděla nějaké video na Youtube a rozplakala se, pak si ho pustila znovu a rozplakala se ještě víc. Jdi se vyspat. Já nikam neodejdu.“

 

„Vidíš, Josie, přinesl jsem ti ještě trochu kakaa.“

„Děkuju vám. Mám… Mám opravdu štěstí, že jste nás přijal.“

„Vzpomínáš si, jaké… jaké to je… být taková?

Asi je to nevhodná otázka. Je to nevhodná otázka. Omlouvám se. Annette by mi už vrazila loket do žeber. Nějak zapomínám, že tu už není, aby mě usměrnila.“

„To nevadí.“

„Dobře.

„Podívej, napadlo mě, že bys určitě ráda slyšela, že se nám povedlo ošetřit Maxovi nohy. Mám tu i nějaké léky a obvazy. Namazali jsme mu ty nohy mastí. Chudák kluk, byl na tom špatně, ale než odešli, byl na tom lépe. A napadlo mě, že možná budeš mít nějaké odřeniny nebo rány – dej mi vědět, kdybys je chtěla taky namazat.

Nebo ne.

Jen mě to napadlo, tak ti to říkám. Asi budeš potřebovat pár dní, než ti bude líp. Hodně jsi toho zažila. Tam venku jsi byla moc dlouho. Víc než den. A ty zatracený chemikálie, co jim unikly… no, účinky odezní, jak se člověk dostane ze zamořenýho vzduchu, ale víš, možná zůstane nějaká trvalá škoda. Možná se nebudeš cítit sama sebou. Půjdeme na to pomalu.

Vidím, že nemáš náladu si povídat, ale napadlo mě, že bys měla vědět, že když jsem tě uviděl u těch popelnic, tak jsem byl na odchodu.

Napadlo mě, že bych se mohl pokusit dostat na denverské letiště a najít tvoje kamarády. Tak to je. Jsou to hodné děti. Asi bych udělal cokoli, jen aby byly v bezpečí. A klidně sám. Jen jsem ti to chtěl říct.

A chtěl jsem ti říct, že kdybych byl na tvým místě, pokusil bych se o totéž.

Ale teď bys měla odpočívat.“

 

„Večeře, Josie. Vstávej, jestli můžeš. Udělal jsem špagety s masovými koulemi. Z pytlíku, ale to stačí. A otevřel jsem i balíček s ovocným salátem. Napadlo mě, že máme co slavit.“

 

„Vím, že je ti mizerně, ale víš, jsem docela optimista. Napadlo mě, že by sis mohla tak den dva odpočinout – dej si načas. Pak se vydáme do Denveru na letiště a dostaneme se odtud.“

„To… to nebude bezpečný.“

„Tam venku jsou zloději a vrazi, to vím. Ale pokud budeme opatrní a ty budeš mít masku a budeme mít trochu štěstí, tak to dokážeme. Přiznám se, že se mi trochu ulevilo, že nepůjdu sám.“

„Mohla bych vám ublížit. Mohla jsem vám ublížit i předtím.“

„Ale neublížila.“

„Ale chtěla jsem.“

„No, všichni chceme občas lidem ublížit…“

„Zabila jsem tři muže. To není totéž.“

„Ano. Máš pravdu. No a?“

„Zabila jsem tři muže. Tři lidské bytosti.“

„Ano. Chápu. Tak na to už můžeme zapomenout.“

„Zapomenout?“

„A žít dál. Není to tak šílený, jak ti to zní. Pravdou je, že se dějí hrozné věci. Přicházíme o to, co je pro nás důležité. A to nás srazí k zemi. Chvíli ležíme, možná i déle než jen chvíli. A pak vstaneme.“

„To asi nedokážu.“

„Tak to jen předstírej. A nakonec to ani nebudeš muset předstírat, zlatíčko.“

„Nemůžu. Chci jen… chci jen spát a už se nikdy nevzbudit.“

„Teď se jenom lituješ.

Takže teď ses rozhodla mlčet? No, a dala by sis křupky? Mám tu Crunch ´n Munch.

Crunch ´n Munch. Znáš je?“

„Jo, to je něco jako popcorn.“

„Jedlas to někdy? Tak víš, že je to dobrota. Karamelové s oříšky jsou nejlepší. Chceš trochu?

Chceš?

Pověz mi pravdu.“

„Ano.“

„Tak mi to stačí. Pokud chceš křupky, tak chceš i žít. Je to takové přirovnání. Hodně vzdálené. Chápeš?“

„Ano.“

„Tak začneme s křupkami. Jídlo. Sladkosti. Radosti. Aby se ten tvůj zdivočelý žaludek uklidnil. Pak je na řadě smích. To v tobě vydoluje vůli k životu. Někoho rozesmát, i kdyby jen kvůli hlouposti.“

„A potom?“

Já vím moc dobře, že mi nevěříš, ale stejně ti to povím. Pomoct jiným. To je odměna sama o sobě. A když budeš mít nutkání pomoct někomu jinému, pak jsi vyhrála. Pomáháš ostatním a žiješ.“

„A vy jste to měl?“

„Co?“

„Ty křupky, ty Crunch ´n Munch.“

„Ne… ale jedl jsem Fiddle Faddle.

Ha! Vidíš? Usmála ses! A už brzy přijde na řadu druhý krok.“

 

„Ježíši Kriste na nebi, co to bylo?“

„Mario?!“

„Bože můj.“

„Mario!“

„To byla bomba, Josie.“

„Oni nás bombardují?“

„Nejspíš. Nic jiného mě… No, a jsme bez elektřiny.“

„Kde jste?“

„Tady. Na gauči. Opatrně. Jdi za mým hlasem. Pozor na –“

„Au!“

„To byl stůl. Vím, má ostré hrany. Tady dole. Moje ruka.

Bože, třeseš se jako osika, Josie. To bude dobré. Jsme v protileteckém krytu. Je postavený tak, aby bombám odolal.“

„Je to strašný rachot!“

„Bojíš se. Já taky.

A to je dobře. Dokazuje to tvoji vůli k životu, Josie! Slyšíš?“

„Bojím se. Je tu horko. Strašné horko!“

Bože, bojíme se. Já i Josie, jsme vyděšení a chceme přežít. Bylo by dost podlé, kdyby teď umřela.

„Mario, podlaha začíná žhnout.“

„Voda. Musíme se zabalit do ručníku nasáklých vodou. Na, tady je nádrž. Z kohoutku teď nic nepoteče.“

„Ach.“

„Tak je to lepší.“

„Já nevím. Nevím, Mario. Ach, bože, my tu uhoříme.“

„Nejsme připraveni zemřít. Řekni to!“

„Nejsme připraveni zemřít.“

„Chci žít.“

„Chci… Chci znovu vidět své přátele. Chci vidět Nika!“

Chce vidět Nika!

„A chci najít svoje rodiče!“

Chce najít svoje rodiče!

„A nechci umřít. Ještě nechci umřít.“

Slyšíš to, Bože?

 

Zdroj: Tor.com
Přeložila: Zuzana Ľalíková

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge