Téma týdne: Druhé díly

Opět se vracím k jedné ze svých naprosto nevypočitatelných rubrik, která se objeví v případě, že se nad něčím horlivě diskutuje, či je to prostě téma, nad nímž v poslední době sama uvažuju. Připravte se opět na delší článek, jak už mám ve zvku.

Předně chci ovšem všechny upozornit na to, že smyslem tohoto článku není nikomu ublížit, ani se do nikoho strefovat, anebo si z někoho dělat srandu. Je mi jasné, že některých se svými slovy nejspíš dotknu, neberte to nijak osobně. Člověk se pokaždé něčím někoho dotkne, aniž by to dělal úmyslně. Každý máme na danou problematiku jiný pohled, tenhle je prostě ten můj. V textu se můžou objevit mírné spoilery, protože někdy prostě jisté věci oklikou popsat nejde, když to chcete vysvětlit. Proto čtěte jen na vlastní nebezpečí.

Druhé díly

K tomuto tématu mě dovedly recenze a dotazy mých čtenářů na Rezistenci (druhý díl Divergence – pro ty, kteří neví, o čem je řeč). Vypadá to, že jsem jedna z mála, komu se tato kniha opravdu líbila. Tedy co se naší blogosféry týče. Na jednu stranu mě ta vlna spíše negativních recenzí nepřekvapuje, na druhou stranu ji nechápu. Přimělo mě to zamyslet se nad druhými díly sérií všeobecně. Přece jenom jsem nedávno také dočetla Rebel Heart (druhý díl Blood Red Road) a ačkoliv já jí i přese všechno dala 4 hvězdičky, hodně blogerů knize dalo dvě, tři. A o tom, jak jsem mírně už dopředu znechucená z toho, co se dočtu v Unravel Me (druhý díle Shatter Me), ani nemluvě.

Docela legrační je, že všechny zmíněné série postupně vyjdou u nakladatelství CooBoo. A to nemluvím o tom, kolik druhých dílů na mě v mé knihovničce ještě čeká – Enshadowed (Kelly Creagh), Dreamless (Josephine Angelini), Hallowed (Cynthia Hand), Pandemonium (Lauren Oliver), Horečka (Lauren DeStefano), Zásvětí (Alexandra Adornetto), Temný ráj (Patrick Ness) a spousta, spousta dalších. Je to převážně nedostatek času, který mi nedovoluje se ke knihám dřív dostat, ale také jisté obavy.

Prokletí druhých dílů

Určitě jste už slyšeli větu „druhý díl není nikdy tak dobrý, jako byl ten první“. Je to pravda? A platí to o všech druhých dílech? Ne a zase ne. Vždycky záleží hlavně na tom, jak nám druhý díl série sedne. Přece jenom poté, co nás naprosto uhranul ten první, doufáme, že nás odrovná i pokračování. Většina v to ani nedoufá, většina to chce. Mají přehnaná očekávání a samozřejmě neustále porovnávají. To je úplně normální. A pak se s nadšením vygradují až na takovou výši, že když konečně ten vytoužený druhý díl dorazí a s nimi to nic moc nedělá, dají té knize hned horší hodnocení, protože je to prostě zklamalo. To je taky úplně normální. Viděla jsem to všude a vídat to nejspíš hned tak nepřestanu. Je to každého věc. Já se nad tím ovšem musím pozastavit.

Jsou druhé díly, jenž jsou horší než svý starší bratříčkové. Ať už je to tím, že autor už vlastně ani nemá o čem psát, tak tam hodí nějaký super čuper milostný trojúhelník, i když si pak čtenář akorát klepe prstem na čelo, protože to evidentní natažení příběhu ani hloupější být nemůže. Anebo to jde s kvalitou příběhu i psaní rapidně dolů a autor se sám motá ani-neví-pořádně-v-čem. Jsou druhé díly, u nichž si opradvu řekneme, že stály za prd.

Pak jsou tu pokračování, která na své kvalitě ničím nepřidala, ani neubrala. Prostě si stále drží svou úroveň. Bývá to tak spíše u autorů, co už za sebou mají nějakou tu řádku knih a vy tak víte, co od nich i od jejich příběhů očekávat. Přesto si čtení i nadále užíváte a těšíte se na další a další díly, případně nové kousky a série.

A nakonec tu jsou druhé díly, co jsou lepší než ty první. Některé jen o kousínek, jiné o obrovský skok, další vás zase svou kvalitou překvapí. U takovýchto exemplářů to bývá tak, že se autor opravdu překonal – a to i když jsme si mysleli, že to už dál nejde – anebo si dokázal najít způsob, jak svůj příběh vyprávět trochu jinak, přesto na stále stejně vysoké úrovni. Je jen na nás, nakolik to dokážeme ocenit a jak moc jeho úmysl a celkovou koncepci příběhu pochopíme.

Překvapivý zvrat

Výborným příkladem třetího jmenovaného typu je právě Rezistence. Jsem čtenář, který nad některými úskalími knih uvažuje víc do hloubky, snaží se přijít na to, co mi tím autor vlastně chtěl říct, jak to myslel, proč to udělal, jak moc je to reálné a jak moc je to hloupé. Totéž jsem dělala i u Rezistence. Samozřejmě jsem měla vysoká očekávání a už podle zahraničních recenzí jsem věděla, že to bude dobré. Ale jak všichni víme, názor si pokaždé musíme udělat sami. Každému prostě sedí něco jiného.

Někdy mám z těch recenzí pocit, že si čtenáři myslí, že když se v prvním díle dali hrdinové konečně dohromady, budou mít v tom druhém na růžích ustláno (teď mluvím o žánru dystopie, všechny milostné n-úhelníky stranou). Jako by se na všech stránkách měli na sebe vrhat a prokazovat si nehynoucí lásku, anebo být silní a úžasní ve všech okamžicích. A to i přesto, že jim nedávno umřel někdo blízký a sami museli vraždit, aby přežili. Uvažovali jste někdy nad tím, jak moc musí člověka taková vražda poznamenat? Jak moc jej trápí to, co udělal? Jak vůbec může žít dál? A když už je v nějakém tom převratu, nebo se prostě snaží přežít, kdy má najít čas na to, aby se vzpamatoval? Plus, došlo vám, že pokud jde o žánr young adutl, většině hlavních hrdinů je od 16-ti do 18-ti let?

Já bych byla rozhodně úplně v prdeli. Navíc to tajit před svými kamarády, před těmi, koho milujeme. Plus bych neměla ani ponětí o tom, kdo je přítel a kdo mě v příštím okamžiku zradí. Rozhodně bych se nechovala jako uvědomělá „šestnáctiletá“ holka, která přesně ví, co v životě dělat a dělá jen ta správná rozhodnutí. Já bych byla v naprostém emočním guláši. Byla bych otravná, byla bych naštvaná sama na sebe i na všechny okolo, jednala bych zbrkle. Jednala bych jako člověk.

U některých knih nemůžu říct, že by se dané postavy chovaly reálně. Ne logicky a pragmaticky, ale reálně. V reálu totiž člověk nadělá spoustu chyb. A když něco takového vidím u postav v knihách, o to víc se mi ten příběh líbí. A když není nouze o hromadu překvapivých zvratů, kdy v jednom momentě hlasitě nadávám na hlavní hrdiny a v dalším se zase raduju, že není po nich, to je potom kniha, kterou opravdu oceňuju. Z toho důvodu se pro mě Rezistence stala jedničkou minulého roku. A spolu se mnou si knihu za svou jedničku také zvolilo čtenářstvo GoodReads. A že tam těch lidí je požehnaně.

A co na závěr…?

Jak to nějak shrnout… ani pořádně nevím. Každý prostě ty knihy vnímáme jinak. Někteří jsou zklamaní z toho, že je kniha naprosto odlišná od toho, co očekávali. Jiní jsou zase nadšení, že jim vzal autor vítr z plachet a pořád je má čím překvapovat. Rebel Heart taky bylo plné naprostých hloupostí, kterými si hlavní hrdinka prošla a i když se v příběhu stalo něco, co mě mrzí, pořád klobouk dolů za to, jak reálně autorka vykreslila vnitřní rozpory a myšlenky postavy. U Unravel Me mám obavy z něčeho, co vidím přicházet a co mi přirozené nepřipadá. U Pandemonia vím, co mi autorka podstrčí a klepu si prstem na čelo, protože je to hloupost. U Enshadowed vím, že se naprosto ztratím v zákoutích Edgara Alana Poe a ještě dlouho po dočtení budu mít řádně zamotanou hlavu.

Ať už je to s vámi u čtení knih jakkoli, zkuste někdy uvažovat hlouběji i nad věcmi, které vás naštvou. Já třeba nemám ráda Hunger Games. Vím, že valná většina z vás ano. Chápu to a respektuju to. Pro mě ovšem knihy nebyly zase takové terno a v jistých věcech si autorka ukousla příliš velké sousto. Přesto jsem je hodnotila vysoce, protože dokážu ocenit kvalitu.