Daughter of Smoke and Bone

originální cover

Originální název: Daughter of Smoke and Bone

Český název: Kost přání

Slovenský název: Dcéra dymu a kosti

Knižní série: Daughter of Smoke and Bone

Díl: první

Žánr: urban fantasy, paranormálno, andělé, démoni

Anotace na Goodreads: Po celém světě se na dveřích objevují černé otisky rukouvpálené okřídlenými cizinci, kteří se plíží štěrbinami oblohy.

V tmavém a prašném obchodě se démonova zásoba lidských zubů ztenčuje.

A ve spletité Praze se mladá studentka umění ocitá v brutální válce jiných světů.

Seznamte se s Karou. Plní své bloky kresbami monster, které můžou ale nemusí být skutečné, má sklon mizet kvůli „něčemu, co si musí zařídit“, mluví několika jazyky – a ne všechny z nich jsou lidské a její jasně modré vlasy jí vážně rostou samy od sebe. Kdo je? To je otázka, co ji pronásleduje a Karou je docela blízko odhalení odpovědi.

Když ovšem upoutá ohnivý pohled jednoho z cizinců – krásného, pronásledovaného Akivy – v uličce v Marrakéši, výsledkem je krev a hvězdy, odhalují se tajemství a zakázaná láska, která má kořeny hluboko v násilné minulosti. Ale bude Karou litovat, když se o sobě dozví pravdu?

Nakladatel: Little, Brown & Company (EN)

Počet stran: 420 (EN)

Vazba: Brožovaná i vázaná (EN

Vydání v USA: 27.9.2011

Vydání v ČR: květen 2012

 
 
 

 
 
Datum četby: 16 neuvěřitelně dlouhých dnů, září – říjen 2011, v angličtině

Reakce bezprostředně po dočtení knihy: No potěš koště…

Z knihy mám stejné pocity, jako z The Replacement. Nevím, jestli to bylo tak dobré, nebo tak ujeté. Rozhodně to nebylo to, co jsem očekávala a spíš mě kniha zklamala, než abych z ní byla unešená. Na můj vkus to bylo úplně zbytečně překombinované.

Karou je umělkyně. Ráda kreslí lidi… a chiméry, svou prapodivnou rodinu, o které neví nikdo jiný, než ona. Normální lidé by totiž nepochopili, že i obyčejné dveře můžou být portálem do úplně jiného světa. Karou nevychovali lidé, ale bytosti z jiného světa – z části lidé, z části zvířata, co si na živobytí vydělávají prapodivným způsobem. Jenže jednoho dne se něco zvrtne a Karou se najednou ocitne na světě úplně sama…

Na začátek bych chtěla říct, že jsem se na knihu vážně těšila. Byla jsem nadšená z toho, že se odehrává v Praze a že se v ní mluví o češtině. Postupem času ale mé nadšení opadalo, protože mě vyobrazení českého prostředí neskutečně iritovalo. Ne, nejsem Pražák a vážně neznám kdejakou zapadlou uličku, ale i přesto na mě ze stránek dýchala povrchní znalost, nebo spíš neznalost, domácího prostředí.

S psaním se to má tak – nepište o tom, co neznáte, co jste neviděli, co jste nezažili, protože když si to začne číst někdo, kdo se v tom orientuje, pochopí, jak jste vedle. Nechci autorce křivdit, třeba se mýlím a vážně alespoň při nejmenším ví, jak to tu vypadá… ale o samotných Češích toho ví pramálo. Spíš ji podezřívám z toho, že si nás zkusila vygooglit a to, co nashromáždila, to do knihy nacpala, aby to prostě vypadalo dobře.

Nedělám si iluze. Mluvila jsem s několika lidmi ze zahraničí a většina z nich ani netušila, že nějaká Česká republika existuje, co je horší, hodně z nich si myslelo, že jsme Československo. Nevadí, posuneme se dál. Víte, Češi vážně nejsou retardi, v 21. století jen pořádný blázen pojmenuje své dítě Světla, Františka… nebo nedejbože Kazimír! Já si tak akorát pamatuju Kazimíra z naší historie, s žádným jsem se nikdy nesetkala, natož abych jej ještě oslovovala Kazi. WTF?! Češi nejí pomalu pětkrát za týden guláš (v anglickém přepisu „goulash“, aby to Amíci dokázali vůbec přečíst) a nekupují si ČOKOLÁDOVÉ koláče (v anglickém přepisu „chocholate kolaches“), a ach bože, možná jsou v Praze někteří vyučující pokrokoví a ženské si prostě už nedávají ová… ale pokaždé, když jsem si přečetla Profesorka Fiala, šly na mě mdloby. Nehledě na to, že jsou Češky v podstatě rádodajky a vyspí se, s kým můžou… anebo si lidé vydělávají tím, že se převlíkají za upíry a po tmě skáčou na lidi. Kdyby na mě po tmě skočil někdo s tunou pudru na tváři, s upířími špičáky a hábitem, dám mu do držky. Akce vyvolává reakci.

Zajímalo by mě, jestli se Laini někdy s nějakým Čechem potkala, jestli vůbec naši zemi někdy navštívila. Z celé knihy na mě dýchá neznalost prostředí, o kterém píše. Už jenom to, že česky mluví jenom Češi 😀 A co Slováci? To i Turci na výměnném studijním pobytu ví, že si vzájemně dobře rozumíme 😀 😀 A že je Turkům kde co jedno…

Ale zpátky ke knize. Prvních sto stránek mě těžce nebavilo, ačkoliv mi Karou byla docela sympatická. Na dalších padesát stránek mě to zaujalo, ale pak mi Karou připadala jako těžký případ Mary Sue (nemá nikoho, ale má hromadu peněz, takže si může koupit snad všechno na světě!, jo a má super sílu), načež jsem ji pomalu začala nesnášet.

Hlavní mužský protagonista, pokud se tak o něm dá mluvit, Akiva, mi ze začátku přišel jako skvělý nelítostný bojovník. Ale jakmile uviděl Karou (samozřejmě), stala se z něho spíš emoční troska. A po bojovníkovi nebylo ani památky. Člověk by řekl, že když jsou nepřátelé, půjdou si po krku mnohem víc. Ale to ono né, to by nebylo romantické a cool.

Celkově mi na knize vadilo střídání pohledů postav, ale mnohem horší bylo to neustálé skákání v ději. Dopředu, dozadu, ještě víc dozadu, dopředu, nejdál dozadu, co to jenom jde… Spíš to bylo extrémně matoucí, než aby mě to navnadilo ke čtení a k touze zjistit, co se vlastně děje. Po dvou třetinách příběhu mi bylo jasné, kdo Karou je a pak jsem jenom čekala, až se dozvím, proč je to, co je. A než jsem se dočkala, musela jsem protrpět hromady a hromady vatového vyplňovacího textu.

Tahle kniha je podivná směska, která mi prostě nesedla. Snaží se skloubit čistou fantasy, normální svět, epickou romanci stylu Romeo a Julie a naše druhy se nenávidí, tak pojďme změnit svět a já nevím co ještě. Pro mě to nefungovalo. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla v originále, protože v překladu určitě většina věcí zanikne, obzvláště pokud knihu přeloží do češtiny – nejspíš nepoznáte rozdíly. 

Kdyby se autorka spíš zaměřila na jednoho vypravěče, na normální sled děje, nebo alespoň jeho odkrývání, mohlo to být mnohem lepší. Teď jsem z toho spíš rozčarovaná a nepobírám, co na tom tolik lidí uchvacuje. Ale co… taky si na ruce namaluju oči, obarvím si vlasy na modro a pojmenuju se Josefína a budu cool.