Zimní dumání (1)

První zastávka zimního dumacího speciálu. Pokud se chcete podívat, co je to Zimní udmání zač a na čem vlastně stojí, podívejte se sem. Ke každému příspěvku bude dole přidán linkovač, do kterého můžete svůj článek připojit.

A teď to zkusím já

Řekla bych, že nejsem jediná, kdo si při čtení knih někdy představuje, že je hrdina (či hrdinka) knihy. Přece jenom by to mělo být podstatou knih. Neříkám, že všech, ale většiny ano. Čtenář by měl spolu s hrdiny prožívat dobrodružství, vzlety i pády, emoční kotrmelce a čas od času se zasnít a chtít být na místě jedné z postav. Alespoň tak to u mě bývá poměrně často. Je fakt, že hodně záleží na tom, o koho jde a v jaké situaci se nachází.

Například když jsem četla poprvé takovou Vampýrskou akademii, chtěla jsem být Rose, protože se mi líbilo, jaká je to drsňačka. Vyrosla jsem na Buffy a kterákoliv postava, co jí je alespoň nějak podobná, mě prostě baví o to víc. Samozřejmě bych si úplně vystačila se samotným Dimitrijem, zabíjení Strigojů a ochranu Lissy bych s radostí přenechala někomu jinému.

I když přiznám se, že nakopat někomu zadky by mě taky bavilo. Kaju se, ano, je to pravda, většinou chci být na místě hrdinky ve chvíli, kdy má ty příjemnější chvíle, které zahnrují druhou polovičku. No co, jsem jenom ženská.

Druhá chvíle, kdy bych byla ráda v kůži hrdinů nastává, když jsem na hrdiny spíš naštavná. Za to, že jsou tak pitomí, že věc, kterou mají před očima, prostě nevidí. Anebo dělají stupidní rozhodnutí. Ženou se do nebezpečí, místo toho, aby se od něj vzdalovali. A sakra, momenty, kdy vůbec nepřemýšlejí! To je kolikrát na vraždu. Nevím, jak vy, ale já jim pořádněod plic nadávám. A pak nadávám sobě, že to tak prožívám.

Jenže to je autorův účel. Hrdina neví všechno, nebyl všude a nedělá jen ta správná rozhodnutí. Kdyby ano, neměli bychom co číst. Je pravda, že čas od času se objeví dokonalí hrdinové, co zvládnou naprosto všechno, ale to už je výstřelek moderní tvorby. Bohužel.

Kdyby všichni hrdinové byli dokonalí a hlavně naprosto normální a zabývali se jen těmi normálními skutečnými věcmi, nejspíš by nás to taky dlouho nebavilo. Samozřejmě existuje plno knih ze života, které jsou výborné, ale stejně vždycky sáhnu po nějaké fantasy a scifi, než abych se trápila u toho, čeho mám v reálném životě plno. Ráda unikám do cizích světů a spolu s postavami bojuju o místo v životě.

Je ovšem pravda, že tomu skutečnému světu v knihách tak úplně taky neunikneme. Pořád tu budou lidské vztahy a emoce. Ty jsou tím reálnějším pojítkem. Není to jen o příběhu, ale o tom, jak se s ním pocitově postavy poperou. Čímž se vlastně vracím do nekonečného koloběhu života, smrti a vůbec. To už pak člověku odpověď 42 ani nepřijde tak strašně divná, že ne?