Podzimní dumání (4)

Tentokrát vám přináším svůj čtvrtý příspěvek do tohoto meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.
Knižní klasika
Pod pojmem „knižní klasika“ já všeobecně vnímám taková knižní díla, o jakých se učíme na školách; které musíme umět k maturitám pomalu jako básničku; ty, nad nimiž se učitelé v hodinách literatury tak rozplývají a nutí nás do jejich četby, přestože my bychom se na ně nejradši nikdy nepodívali. Ano, mám na mysli nenáviděnou povinnou četbu.
Útrapy povinné četby mě na základní škole příliš nezasáhly, kdežto na té střední jich bylo požehnaně. Naše učitelka na češtinu se totiž maximálně vyžívala v ruských autorech – Gogol, Tolstoj, Dostojekvskij, Puškin… ach bože a vůbec v celém klasické realismu. Já jsem je naopak výsostně nesnášela. Co myslíte, že jsem si vytáhla u maturity? Jo. Klasický realismus. Ještě dneska si přesně pamatuju chvíli, kdy jsem uviděla, o čem bych měla 15 minut mluvit. Děs a hrůza, pomalu na mě šly mdloby. Není nic horšího, než když si člověk vylosuje něco, o čem zkoušející ví první poslední. Nakonec jsem díky své výřečnosti zaválela a češtinu měla za 1. Ale stejně na to nikdy nezapomenu 😀 Ani na chvíle po té, co jsem domů telefonovala, že už to mám teda všechno za sebou a odříkávala, co jsem si kde vytáhla za otázky. Všichni se totiž u toho realismu děsili 😀 No jo, Rusáci jedni vykutálení.

Samozřejmě, že do knižní klasiky patří i jiné kousky, než o jakých se ve školách učíme. Určitě lze za klasická díla považovat například Harryho Pottera, Pána prstenů, Narnii, Pýchu a předsudek a tak vůbec. To jsou knihy, které jsou všeobecně mezi čtenáři oblíbené a věřte mi, že za pár let je budou v hodinách rozebírat naše děti (pokud se už tomu tak neděje teď – přece jenom už je to nějaký pátek, co jsem vyšla střední školu).

Jak už jste nejspíš vydedukovali – některou klasiku mám ráda, některou zase ne. Vážně si nerozumím s čímkoliv ruským, či válečným. Po přečtení Na západní frontě klid jsem měla příšerné noční můry – Remarque rozhodně nepatří mezi mé oblíbené autory. Stejně tak Čapek. Úsměvné je, že kdykoliv někdo řekne, že „miluje Čapka“, neubráním se pochybování. V poslední době se totiž z Čapka stala mantra, která má ukázat, že je člověk na nějaké pomyslné intelektuální výši, přitom když se ho zeptáte na obsah některé jeho knihy, kde nic tu nic – prostě mlčí. Čapkův styl mi nikdy nijak výrazně k srdci nepřirostl, ať už byl geniální jakkoli.

Naopak jsem si zamilovala Shakespeara – ať už to všechno psal, nebo ne – konkrétně mám nejradši Hamleta a Sen noci svatojánské (jediná dobrá kniha o vílách!!!, ať se jdou s Iron Fey vycpat). Dále mě dost uchvátila Farma zvířat  George Orwella, protože jde o úžasný přepis toho, jak to vlastně za socialismu fungovalo (doporučuju pro všechny mladší ročníky). A přestože jsem řekla, že nemám moc v oblibě válečné knihy, taková Komu zvoní hrana  Ernesta Hemingwaye se mi jakýmsi podivným způsobem zaryla pod kůži a už nepustila.

Když už se do té klasiky odmítáte pustit v podobě knih, pořád existují kvalitní filmová zpracování. Takového Evžena Oněgina jsem dokázala skousnout až díky filmu, který byl mimochodem výborný (tedy mně se alespoň líbil), stejně tak jsem si více užila Pána prstenů ve filmové podobě, protože ta knižní mě místy neskutečně vytáčela (například dlouhým oslovováním).

Například zbožňuju českou filmovou klasiku Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Oba dva filmy jsou natočeny na základě knih a fejetonů Jaroslava Žáka a jenom díky těmto filmům jsem si jeho knihy přečetla a věřte mi, že stály za to. Stejně to u mě fungovalo i v případe filmové Lolity. Knihu jsem četla až po filmu. Samozřejmě ne všechny knihy se drží svého knižního originálu, ale co se dá dělat.

Osobně si myslím, že je důležité, aby člověk věnoval svou pozornost také klasickým knihám. Jen by bylo lepší, aby byly jejich výklady na školách lépe podávány. Aby je učitelé studentům nevnucovali, ale snažili se své žáky dovést k pochopení a motivovat je.

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

You may also like...

5 Responses

  1. Martina napsal:

    >souhlasím, taky se často přistihnu, že nemám ráda knihu jen proto, že jí musím přečíst.

  2. Luc napsal:

    >na tom výklade kníh od učiteľa ozaj veľmi záleží, pretože nie každý vie knihy podať v tom pravom svetle

  3. Princezná napsal:

    >úplne s tebou súhlasím.. sú knihy, ktoré sú dobré a sú knihy ktoré dobré nie sú a musíme ich prečítať… beriem, že niektoré veci hej, ale tak to aspoň preberiem zaujímavo, nech tie deti nemajú z toho traumu
    Inak ja (ako asi jediné filmové spracovanie) mám Pána prsteňov radšej film ako knihu… v knihe mi vadili príliš dlhé a nudné opisy bojov… to fakt nie je pre mňa… Hobit bol úžasný, PP1 bola super ale už druhý diel som nedočítala a na tretí som si ani netrúfla

  4. Evk napsal:

    >Mně osobně nejvíc vadí přílišná strnulost vyučujících, nudný výklad zahrnující spoilery a xenifóbie ke všemu, o čem se češtináři na fakultě neučili. Naopak mám ráda lidi s přehledem, co četli různé žánry, dokáží připustit, že je ne všechno z učebnice při četba bavilo (a zárověň se jim líbí i různé neučebnicové knihy) a výkladam dokáží zaujmout. Nikdy nezapomenu na to, když jsme první hodinu po prázdninách (někdy na gymplu)probírali, kdo co četl v létě, a paní vyučující mě absolutně setřela například za Malé ženy – podle ní braková literatura, přitom v Americe jsou brány jako klasika. Podobný přístup vyučujících mě uráží.

  5. Hanyuu napsal:

    >S tím Potterem a Pánem prstenů máš naprostou pravdu, už teď jsou na některých školách na seznamech četby k maturitě… Já bohužel to štěstí nemám a téměř všechny tituly na mém seznamu bych nejradši prohodila oknem…

Napsat komentář: Martina Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..