VOX

Autor: Christina Dalcher
Délka: 10h 20m
Čte: Barbora Goldmannová
Originální název: VOX
Žánr: dystopie, drama
Moje hodnocení: 1 hvězdička

Kdybyste měli k dispozici jen sto slov denně, co byste udělali, aby vás bylo slyšet?

Neurolingvistka Jean McClellanová tráví dny ve vynuceném tichu — omezuje ji denní kvóta sta slov. Pokud řekne jen jediné slovo navíc, projede jí tělem elektrický šok. K moci se totiž dostala nová vláda a najednou je všechno jinak. Ale jen pokud jste žena.

Takřka přes noc ztratilo sedmdesát milionů žen práci, zmrazili jim účty a sebrali pasy. A nejděsivější je, že dívky už se ve škole neučí číst a psát. Ještě nedávno každý denně pronesl až šestnáct tisíc slov, nyní musí ženy žít s náramkem, který jim slova počítá.

Prezidentův bratr však při nehodě utrpí poškození mozku a Jean smí pokračovat ve výzkumu poruch řeči. Odměna? Dočasné vyjmutí Jean a její dcery z přísné denní kvóty. Ale co bude dál? Jean chce svůj hlas získat zpět — kvůli sobě, své dceři i kvůli každé umlčené ženě. Tohle je jenom začátek…

Nakladatel: Berkley (EN), HOST (CZ)
Počet stran: 336 (EN), 368 (CZ)
Vazba: Vázaná, audiokniha (EN, CZ)
Vydání v USA: 21.8.2018
Vydání v ČR: 2019

Datum četby: 6 dní, leden-únor 2024, v češtině

Reakce bezprostředně po dočtení knihy: Tak tohle byla opravdu bída.

Můj názor: Tenhle dystopický kousek mě v roce 2019, kdy kniha poprvé vyšla v českém překladu, nějak úspěšně minul. Pustila jsem se do ní až díky Audiotéka klubu a jsem dost ráda, že jsem si nikdy tištěnou knihu nepořídila, protože tohle byla hrůza hrůzoucí.

Ve většině recenzí se dočtete, že je kniha podobně laděná jako Příběh služebnice. Podle mého názoru je to čistá vykrádačka. Máte tu hlavní hrdinku bojující proti systému, který bere ženu jen jako břemeno, co by nemělo mít vlastní názor, kariéru, svobodu a hlavně by nemělo mluvit. Máte tu patriarchát postavený na podivné náboženské myšlence vycházející z nadřazenosti mužů. Máte tu zákaz homosexuálních vztahů. Máte tu uzavřenou komunitu vymáhající právo a pořádek strachem, zatýkáním a vraždami. Máte tu ženy, které smí za den promluvit jen 100 slov.

Vše je vyprávěno očima hlavní hrdinky Jean, která by měla být nějaká velice chytrá dokorka zabývající se neurolingvistikou. Ve skutečnosti je to ale jen další sobecká, sebestředná, nesympatická a naprosto hloupá a naivní ženská, co vám hned v úvodu knihy řekne, že vlastně svrhla dystopický režim během týdne… přitom to vlastně ani ona nebyla.

První třetina knihy vypadá zajímavě a docela vás dokáže navnadit, pokud dokážete odhlédnout o naprostého vykrádání celé myšlenky Příběhu služebnice. V druhé třetině se začíná něco zajímavého dít. Třetí třetina nedává absolutně žádný smysl a posledních pár stránek je naprostý výsměch logickému myšlení a celkově selskému rozumu všech čtenářů.

Problémem knihy nejsou jen podivné vnitřní monology Jean, nebo její neustále probleskující vzpomínky na různé časové úseky minulosti, ale také naprosto ploché a nezajímavé postavy. Všechny. Od dětí přes manžela i milence, až po nenáviděné velké hlavouny… Její odůvodnění, proč si vlastně našla milence je úplně mimo, stejně jako její nedostatek starostí o vlastní nemocnou matku.

Plno věcí v knize nedává smysl. Celý výzkum nedává smysl. Rychlost vyřešení problémů nedává smysl. Posledních pár kapitol nedává už vůbec smysl. A samotný konec je úplný výbuch. Jak se proboha mohla kniha v roce 2018 dostat na třetí místo nejlepší scifi knihy roku?

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..