Maybe Someday
Autor: Colleen Hoover
Originální název: Maybe Someday
Knižní série: Maybe
Díl: první
Žánr: new adult, romance, ze života
Věková hranice: 18+
Hodnocení: 3 hvězdičky
Sydney byla se životem spokojená. Ve škole jí to šlo, v práci taky, měla nejlepšího přítele, jakého si mohla přát, a její kamarádka tu pro ni vždycky byla. Až do chvíle, kdy zjistí, že ji ti dva spolu podvádějí… a že to trvá hodně dlouho. Najednou se Sydney ocitá venku, na dešti, bez své kabelky a jen s minimem věcí. Neví, jak dál a co si počne. Pak se ovšem ocitně v bytě souseda, kterého vždycky jen viděla na balkóně a o kterém neví nic jiného, než že výborně hraje na kytaru.
Jaké je její překvapení, když zjistí, že je Ridge hluchý… a že má dlouholetou přítelkyni. To vše až po té, co se do něj zamiluje a je jí jasné, že by její život bez něj byl daleko smutnější. Snaží se své city držet na uzdě a nedávat je příliš najevo, ačkoliv ji to k němu nebezpečně táhne. A vypadá to, že ani Ridge není imunní. Na skutečnosti nepřidává ani jejich vzájemná spolupráce na hudbě.
Nakladatelství: Atria Books (EN)
Počet stran: 320 (EN)
Vazba: ebook i brožovaná vazba (EN)
Vydání v USA: 18.3.2013
Vydání v ČR: nevyšlo
Datum četby: 1 den, leden 2014, v angličtině
Reakce bezprostředně po dočtení knihy: Abych pravdu řekla, kniha je dobře napsaná, ale naprosto mi nesedla.
Můj názor: Měla jsem v úmyslu se knihám Colleen Hoover vyhýbat. Přečetla jsem celou sérii Slammed (vyjde také v češtině) jen se sebezapřením a obrovským přesvědčováním, protože něco tak pitomého jsem v rukách už dlouho neměla. Teď u nás vyšla její série Hopeless (česky Bez naděje) a prý by to měl být velký trhák, já tomu upřímně nevěřím a nevím, jestli si knihu mám přečíst. Co mě ovšem vedlo k tomu, že jsem nakonec přece jen sáhla po jedné její novince, je mi doteď záhadou. Asi jsem byla zvědavá.
Tahle kniha je neuvěřitelně zvláštní. Už jen to, že je hlavním hrdinou hluhý hudebník je dost netradiční. Popisování toho, jak vlastně vnímá hudbu a jak skládá, bylo velice propracované, chvílemi víceméně přehnané a chvílemi zase tak nějak hezké. Netuším, co si o tom myslet, ale musí se přiznat, že mě to moc nebralo. Ty tři hvězdičky jsou tak mým vyjádřením pochvaly autorce za to, co dokázala přenést na papír způsobem, jaký jsem už dlouho neviděla – ale to je asi tak všechno.
Nemám podváděcí témata ráda a velice těžko se s nimi v knižních příbězích srovnávám, přestože jsou v lidském životě docela časté (tedy, pokud pomineme jednu důležitou část tohoto příběhu, která se snad nevyskytuje tak často). Čekala jsem něco úplně jiného a nejspíš i proto jsem zklamaná z toho, co jsem si přečetla. Ani ten konec mi klid na duši nepřidal.
K hlavním postavám jsem si nevytvořila žádné pouto a většinu času jsem se spíš bála toho, co přijde na další stránce. Hlavně mi přišlo dost ubohé i to, že se Sydney o některých holkách vyjadřovala jako o děvkách, přitom se sama nechovala zrovna příkladně. Co to proboha všechny americké autorky mají s tím označováním holek za děvky? Knihy Colleen Hoover mi asi nejsou souzené. Tak nějak nevím, co na nich všichni mají. Teď si uvědomuju, že to je tak nějak stejný případ jako třeba knihy Jasindy Wilder, Nicole Williams či J. A. Redmerski. Knihy, které většina lidí vynáší do nebes, já si je přečtu a říkám si „proboha!“
