Markutské království Tour (1)
První slíbená ukázka z prvního dílu:
Strašlivě vykřikla, jak se lekla. Za ní stál člověk. Muž? Kluk? Mohlo mu být něco málo nad dvacet let. Delší, lehce vlnité blond vlasy měl stažené vzadu do culíku. Černé úzké kalhoty, bílou košili, a přes ni dlouhý černý lesklý plášť s velmi, velmi vysokým špičatým límcem.
„Tak co tady pohledáváš?!” zopakoval svůj dotaz. Netvářil se ani trochu přívětivě.
„O… omlouvám se,” řekla a rychle napřáhla k cizinci ruku k pozdravu, „Dobrý den, jsem Lucie a… nejspíš jsem zabloudila.”
„Ano, nejspíš,” ušklíbl se však nedůvěřivě. Její napřažené pravice si ani nevšiml. „A zrovna do naší zahrady.”
„To je… to je vaše zahrada… váš zámek?” Musel ho získat v restitucích, to je jisté.
„Samozřejmě, že je to náš zámek. Můj a mé rodiny. Spadla jsi snad z nebe, že to nevíš?”
Snažila se nevnímat jeho posměšný tón: „Bydlím tady kousek za lesem. V Homolích.”
„Prosím? Jaké homole? Co to je?”
„Vesnice, ve které žiji.” Lucie začínala mít neblahé tušení. Vlastně ho měla již dávno. Jen netušila, že by se v ní mohlo ještě prohloubit.
„Děláš si ze mne legraci?”
Lucie nechápala jeho zbytečné slovní výpady. Stále se přece snažila chovat mile a slušně: „Ne, to opravdu ne. Jen jsem zabloudila a ráda bych, kdybyste mi ukázal cestu zpět do mé vesnice.”
„Do Homole.”
„Do Homol,“ zcela automaticky ho opravila.
Chvíli na ní nevěřícně zíral: „Věř mi, že opravdu nevím, o co ti jde. Jsem princem tohoto království a všechna místa tu znám nazpaměť. Vesnice zvaná Homole, jak ty tvrdíš, tady nikde neleží.”
Je to Ústav pro duševně choré, uvědomila si Lucie a začala mít skutečný strach. Je večer, ona se ztratila a ještě tu stojí s nějakým chovancem z Ústavu. No nic. Hlavně nesmím být hysterická. Bláznům, jak známo, se nemá odporovat.
Cestu domů mi neukáže, to je jisté. Musím se ho tedy jenom zbavit. Nic víc. „Aha,” pokývala proto naoko vážně hlavou, snažíc se, aby se jí netřásl strachy hlas, „asi máte pravdu. Budu vám vděčná, když mi ukážete jen cestu ze zahrady.”
Tvář toho muže se poprvé vyjasnila a on se pobaveně zasmál: „Jsi legrační.”
„Prosím?”
„Ty prostě nevěříš tomu, co říkám, že?”
Vzal ji lehce pod bradou a zvedl hlavu. Hluboce se pak zahleděl do jejích oříškových očí: „Řekni mi, odkud jsi? Odkud doopravdy jsi?”
Nervózně těkala očima po jeho obličeji. Byl tak sebevědomý.
„Tak odkud!”
Trhla sebou, když na ni zakřičel. Tohle vůbec nevypadalo dobře.
„No tak mluv!“
„Z Homol.“
Pustil ji: „Nesmysl. Ale musím přiznat, že nevypadáš na to, že bys lhala.”
„Děkuji.” Alespoň nepatrný úspěch. „Mohl byste mě teď tedy doprovodit ven z vaší zahrady?”
„Neříkal jsem, že tě pustím. Stále nemám jistotu, žes tu nechtěla krást. Vlastně bych tě měl dát zavřít.”
Lucie strnula. Jestli je to všechno jen sen, byl by nejvyšší čas se probudit. „Říkám, že jsem zabloudila! Jen jsem vás žádala o pomoc, najít cestu zpět!”
„Do Homol!”
„Ano!”
„Neznám žádné Homole! Nevěřím ti, rozumíš?!”
Stáli přímo proti sobě a křičeli. Lucie si opravdu připadala jako někde v blázinci. Ruce i nohy se jí třásly strachy. Po tvářích jí začaly stékat slzy: „Já… já taky nevěřím na vaše království a váš princovskej titul, ale zavírat vás kvůli tomu nebudu! Jen jsem vás žádala, abyste mě odsud odvedl! Nestojím o to tady být! Prosím!”
Bez jediného slova na ni zíral. Snad celou věčnost. Sledoval jako ostříž každý, byť sebemenší záchvěv v její tváři. Stejně jako sleduje gepard svou kořist, sledoval on ji. Bez hnutí. Zapůsobila na něj její slova?
Pomaličku, něžně, obtočil svou ruku kolem jejího zápěstí. A pak stisk zesílil – ve stejné chvíli, kdy se ozvalo to slovo: „Stráže!“
Jen pojďte a vstupte do příběhu plného tajemství a záhad. Spolu s Lucií, úplně obyčejnou studentkou, se dostanete do neznámého světa, které je obestřeno podivnou kletbou.
Jakou?
A do jakého světa se vlastně Lucie dostala?
Existuje pro ni vůbec cesta zpět?
Tyto a spousta dalších otázek se před vámi budou postupně odkrývat.
Kniha je určena pro všechny čtenáře bez rozdílu věku, trochu snílky a romantiky, kteří milují tajemství a záhady.
série na GoodReads ~ koupit knihy: první díl, druhý díl
