Fifty Shames of Syki (11)

Po menší odmlce jedenáctý příspěvek do vaší (ne)oblíbené rubriky, v níž se zabývám sebou, sebou a zase sebou. Zcela nepřekvapivě. Tentokrát na téma, které ovlivňuje vás všechny… má slovní zásoba.

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a slovní zásoba

Všichni pravidelní čtenáři mého blogu ví, že jsem dosti výřečná osůbka. Jinak bych tedy – podle slov Meghan – nebyla neustále naspeedovaná. Ti z vás, kteří měli to potěšení (nebo možná to poděšení) vidět mě i tváří v tvář, ví, že se mi pusa nezavře a že jsem během pěti minut schopna změnit téma hovoru třikrát… načež zapomenu na úplně původní myšlenku, která mě dovedla až tam, kam mě dovedla. To je v mém světě naprostá normálka. Udělejme si tedy krátkou exkurzi do dob, kdy jsem byla malé škvrně, co si rádo pouštělo pusu na špacír.

Píše se léto 1998 a jako každé léto od mých sedmi jsem u babičky na prázdninách. Místo určení: zapadlá vesnice Halenkovice, kousek od Spytihněvi, Napajedel, Otrokovic a Zlína. Má mise? Velice tajná. Tak tajná, že se při hledání bunkru v lese ztratím a ven na pole mě vyžene až pěkně naštvaný divočák. Ano, tehdy se probudilo mé děsivé, hravé a děsně ukecané já.

Společně s o dva roky mladší sestrou jsme o prázdninách otravovaly o pět let starší sestřenku, která měla samozřejmě úplně jiné starosti, protože už byla ve svých puberťáckých letech a my jsme za ní chodily jako ocásky. Ona měla okolo sebe své vrstevníky, my jsme taky měly svůj malý dívčí gang. A samozřejmě jsem se tenkrát dmula pýchou nad tím, že mě mezi sebe vzali mnohem starší kluci a naučili mě všechny pořádné lumpárny. Takové, jaké znají jenom kluci – teda kromě toho, jak se čůrá nahoru. Byla ze mě najednou drsňačka, co uměla lézt po stromech, stavět si své vlastní bunkry v lese a taky do lesa pravidelně chodívala na výzvědy, o divokých jízdách na koni či na kole z pěkně příkrého svahu ani nemluvě. Už tehdy jsem žila na hraně.

Myslím, že právě tato divoká léta ve mně vybudovala schopnost prosadit se, mít neustále co k čemu říct a hlavně mi do vínku nadělila kromě velké dávky drzosti, taky neskutečnou výřečnost. Dokázala jsem se tak vykecat i z těch největších průserů. Fantazie mi vždycky fungovala na plné obrátky a já si vymýšlela jeden šílenější příběh za druhým. Od chvíle, kdy jsem uměla lépe číst, hltala jsem jednu knihu za druhou, vrcholem mých drsných dobrodružství pak byly Foglarovky, kdy jsem toužila opakovat všechno, co dělali kluci, včetně sbírání bobříků.

Díky knihám se mi rozšířila také slovní zásoba. Má učitelka na střední škole do mě na hodinách češtiny celé čtyři roky vtloukala, že pokud chci pravidla gramatiky porušovat, nejdřív se je musím naučit. A měla recht. Ačkoliv to tak nejspíš nevypadá, dokážu mluvit jako učená kniha, pokud se mi chce. Ale přijde mi to zbytečné a někdy až moc vychloubačné. Proto sama nemám ráda, když narazím na nějakou knižní recenzi, článek, cokoliv, co se snaží tvářit strašně učeně a používá to květnatá slova, která spíš vypadají jako pěst na oko, než aby vůbec dávala v celkovém kontextu smysl. Proto ráda svou mluvu prokládám takovými menšími slovními úlety, ať nevypadám jako moc sečtělá ženská.

Pravda, někdy díky tomu vypadám jako magor. Jenže zkuste pochopit mé dilema. Častokrát se mi stává, že v běžné konverzaci prohodím něco, co skoro nikdo nepochopí. A pak nastane ta trapná chvíle ticha…

…
…
…

trapná chvíle pořád trvá…

…

ještě trapnější je, když po dlouhé trapné chvíli nějak nevíte, co říct. Takže na sebe jen divně koukáte a doufáte, že zrovna ten druhý něco řekne, protože vy jste přece byli ti, co řekli to, co nikdo nepochopil. Jenže pak je to ticho až přetrapně dlouhé, takže vám to nedá a stejně zase něco plácnete. Jooo, story mého života. Ale víte co, alespoň se nenudím. A má rozjetá pusa má i jiné klady. Například se vám tady pravidelně vykecávám o všem možném i nemožném a jak je vidět, některé z vás to stále baví.