Jarní dumání (7)

Dneska před sebou máme předposlední zastávku našeho dumání. Jestli nevíte, co to dumání vůbec je a chtěli byste o něm vědět více, podívejte se sem. Tentokrát je na řadě téma, které vás v mém případě nejspíš nikdy nepřestane překvapovat…

Délka četby

Už jste mi několikrát psali dotazy, komentáře i emaily na to, jak sakra zvládám přečíst měsíčně tolik knížek? Takže abych předešla podivným konspiračním teoriím typu „Je to kyborg!“ či „Nejspíš nemá žádný osobní život, chuděrka malá.“ a taky „Myslím, že tu někdo má vážný problém.“, řeknu vám, jak to se mnou je.

Vždycky jsem ráda četla. Když jsem byla malá, rodiče mi pravidelně čítávali, na základní škole jsem v jejich píli pokračovala, půjčovala si knihy ze školní knihovny, ve školní družině jsem taky přečetla všechno, co tam měli, klasickou beletrií i literaturou faktu jsem si prošla během přechodu ze základní školy na tu střední. Přečetla jsem hodně klasických děl na to, abych dokázala pochopit, jak se jazyky, smýšlení, kultura a celkově svět vyvíjel. Historické milníky se vždycky nejvýrazněji odrážejí na knihách a uměleckých dílech.

Historie společně s češtinou byla mou vášní. I proto jsem původně chtěla jít na žurnalistiku, jelikož mám pořádnou psací vyřídilku a nápady mi nechybí, čehož jste si už určitě sami všimli. Ale jelikož ročník 89 je na děti velice plodný, bylo přeplněno a nakonec jsem skončila úplně jinde. Ale to jsem odbočila od tématu, jako ostatně vždy.

Za měsíc jsem schopná v průměru přečíst takových 10 knih. Někdy samozřejmě více, jindy méně. Závisí to na tloušťce knih, času a taky mé energii. Po většinou čtu ve večerních hodinách, kdy si vlezu do postele a před spaním tak dvě hodinky čtu. Pravidelně se mi stává, že čítávám i do brzkých hodin, kdy většina normálních lidí už dávno spí, někteří možná ještě venku flámují a jiní teprve do práce vstávají. To jsou případy, kdy mě kniha natolik chytne, že prostě nemůžu jít spát, dokud ji sakra nepřečtu. Prokletí. Jindy si knihu vezmu s sebou do křesla i během dne, abych si třeba odpočinula, uvolnila se a myslela na jiné věci.

Obvykle mám knihu přečtenou za dva až tři dny. Pokud mám ale méně času a spát chodím utahaná jako ten pes, čtu knihu i týden. V případě, že mě kniha absolutně nebaví, čtu ji i měsíc. Můj osobní rekord knihy o 200 stránkách jsou dvě hodiny 😀 Čtu rychle, mluvím rychle, píšu rychle, přemýšlím rychle. Taková holt jsem.

Většinou mívám naráz rozečtené dvě knihy, maximálně tři. U většího počtu pak začínám ztrácet přehled o tom, co se v jednoltivých knihách vůbec děje a pak si musím zpětně pročítat, co už jsem jednou četla, abych pochopila, co se událo nového. Po přečtení knihy se snažím co nejdříve sepsat recenzi, nebo ji alespoň rozepsat, protože právě po přečtení mívám hlavu plnou myšlenek a nemám problém něco sepsat hned. V hlavě mi proudí jedna věta za druhou a já je prostě píšu dál.

Čím více s recenzí čekám, tím je to pro mě horší. Ve svých recenzích si totiž zakládám na upřímnosti a zásadně nelžu. K čemu by to bylo. I z toho důvodu prostě nemám ráda textově příliš dlouhé recenze. A pokud na konci nenajdu nějaké konečné hodnocení, věřím té recenzi ještě míň. Takové recenze mně osobně pak přijdou vykalkulované, stokrát přepisované a prostě vyloženě na efekt. Už jsem několikrát psala, že jsem pocitový člověk. Proto mě neosobní recenze nudí a prostě je nečtu.

S tím souvisí také to, jak si vybírám své další knihy. Zcela náhodně. V posledních měsících mi sice domů doputovalo mnohem větší množství recenzních výtisků, než na jaké bývám zvyklá, takže se snažím co nejdříve přečíst a zrecenzovat právě ty, ale jinak se při výběru knih řídím chutí, náladou a pocitem. Vysoký faktor pro rozhonutí má samozřejmě lákavá obálka, ale stejně vysoký faktor má také vyšší množství pochvalných a natěšených recenzí. Ty ve mně kolikrát dokážou vyvolat hotové davové šílenství, kdy si tu knihu prostě musím přečíst. Znáte to, otázka života a smrti… a konce světa… a tak vůbec. Výrazně tento efekt na sobě začínám pociťovat ve chvíli, kdy vám dokolečka blábolím o tom, jak si tu knihu prostě musíte přečíst. Eh, každý míváme své chvilky, vždyť víte.

Málokdy čtu knihy jedné série okamžitě za sebou. Přece jenom knihy původně vycházejí s jistým časovým intervalem a hodně autorů má tendenci v knihách sem tam připomínat minulé události či jinak zrekapitulovat předešlý děj. A to může být někdy i otravné. Takže pokud mermomocí musím vědět, co se děje dál, pokračuju s dalším dílem. Jinak si dávám určitý odstup. Je zajímavé sledovat, že v případech dobrých knih v sérii, vám předešlý děj utkví v paměti a vy pak víte, co se dělo. U těch slabších si pak jen matně pamatujete, o čem to vůbec bylo.

Jsem čtenářský extrém. Knihy jsou nedílnou součástí mého života a i když v pozdějším věku na četbu nebudu mít tolik času, jelikož stálý pracovník úvazek a rodina dá prostě zabra, stejně si ale budu chtít ukrást nějakou tu chvilku jen sama pro sebe a něco si přečíst. Takže vzato kolem a kolem jsem úplně normální člověk, který má svůj osobní život, má přátele, rád se baví a nesedí jenom u knih či u blogu.

A jak jste na tom se čtením vy?