Sladká políbení (16)

Týdenní meme hostované mnou… A dneska vybírám…

Upozornění: Vybrané úryvky můžou případně naspoilerovat děj, proto číst jen na vlastní nebezpečí!

Aréna smrti

Suzanne Collins

“Peeto,” začínám zlehka. “Při rozhovoru jsi říkal, že jsem se ti odjakživa líbila. Kam až sahá to tvoje odjakživa?”

“Hm, tak moment. Asi k prvnímu dni školy. Bylo nám pět. Měla jsi červené šaty a vlasy… ve dvou copech místo jednoho. Když jsme čekali ve frontě, otec mi tě ukázal,” vzpomíná Peeta.

“Tvůj otec? Proč?” ptám se.

“Řekl: Vidíš tu holčičku? Chtěl jsem si vzít její matku, ale utekla s horníkem,” odpovídá Peeta.

“Cože? Ty si vymýšlíš!” volám.

“Ne, je to pravda,” ujišťuje mě Peeta. “Já na to: S horníkem? Proč chtěla horníka, když mohla mít tebe? A on povídá: Protože když zpívá…, utichají i ptáci, aby ho poslouchali.

“To je pravda. Ptáci skutečně utichají. Tedy, utichali,” přikyvuji. Jsem ohromená a zvláštně dojatá tím, co pekař řekl kdysi Peetovi. Napadá mě, že má vlastní neochota zpívat a odmítání hudby neplyne ani tak z toho, že bych to považovala za ztrátu času. Možná mi jen příliš připomíná otce.

“Toho dne při hodině zpěvu se učitelka zeptala, kdo umí Údolní píseň. Ty ses hned přihlásila. Učitelka tě postavila na židli a ty jsi nám zpívala. Přísahám, že všichni ptáci za okny tehdy taky zmlkli,” vypráví Peeta.

“Ale prosím tě,” směju se.

“Ne, takhle to bylo. A když jsi dozpívala, věděl jsem, že jsem ztracený, stejně jako tvoje matka,” říká Peeta. “Dalších jedenáct let jsem se snažil sebrat odvahu, abych tě oslovil.”

Záměrně jsem sem nedala celý úryvek, protože pokračování mě svým způsobem i rmoutí… Myslím, že ti, kteří knihu četli, mi dají za pravdu. Tenhle moment knihy patří k mým nejoblíbenějším, protože je v něm ukázáno, jaký Peeta je. A to se mi moc líbí.

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge