Filmová recenze: Dárce

Díky knihkupectví Neoluxor jsem se včera mohla podívat na předpremiéru filmové adaptace knihy Lois Lowry, Dárce. Možná jste knihu četli, možná jste o ní ani o filmu dosud neslyšeli ani ťuk, proto čtěte dál…

Režie: Phillip Noyce
Scénář: Robert B. Weide, Michael Mitnick
Kamera: Ross Emery
Hrají: Jeff Bridges, Brenton Thwaites, Alexander Skarsgård, Taylor Swift, Meryl Streep, Odeya Rush, Cameron Monaghan, Katie Holmes, Emma Tremblay

Když mají lidé svobodu volby, vyberou si špatně…

Po Zkáze se lidstvo rozhodlo začít žít jinak, utvořilo Společenství, která tvoří podpůrné rodinné jednotky, kde každý zná své místo. V každém Společenství se oslavuje narození nových dětí, u devítiletých jejich vstup do další etapy dětství, dospívající se dozví, jaké bude jejich konečné pracovní zařazení a staří se rozloučí, aby byli vyřazeni a odešli tak do Jinam.

Na vše dohlíží Rada starších společně s Kontrolory pořádku, vše vypadá poměrně idylicky, všichni občané dodržují všechna pravidla, nijak nevybočují z řady… až na Jonase. Vidí svět okolo sebe jinak, ale raději to neříká nahlas. Nechce být odlišný. V den svého rozřazení se ovšem dozví, že se stane novým Příjemcem paměti. Jde o nejdůležitější místo ze všech a nehodí se na něj jen tak někdo… což Jonas velice brzy a bolestivě pochopí.

Vstřebává všechny vzpomínky na doby dávno minulé a to jej ovlivňuje v pohledu na svět, který doposud znal. Začíná si klást rozporuplné otázky, nebojí se jít do extrémů a má chuť se o své poznatky dělit s ostatními. Svět už není černobílý, ale pestrobarevný a je na čase, aby se vše zase dalo do pořádku…

Přiznám se, že jsem knižní předlohu neviděla, takže jsem jen z anotace a trailerů věděla, do čeho asi tak jdu. Bylo mi jasné, že se na mě valí další z poměrně zajímavých dystopických světů, který mi bude chtít ukázat, jak se špatné vedení musí obrotit, aby společnost mohla opět svobodně žít. I přesto jsem se těšila, protože Jeffa Bridgese i Meryl Streep zbožňuju a všechna uveřejněná videa a fotky vypadaly více než lákavě.

Unikum filmu tkví v tom, že je zprvu černobílý… stejně jako myšlení hlavního hrdiny i všech ostatních postav. Ze začátku to na mě působilo krapet rušivě, protože jsem se nemohla soustředit na kouzlo černobílého filmu a oči mi nechtěně sklouzávaly dolů k titulkům, ačkoliv jsem je vůbec ke sledování nepotřebovala. Postupem času jsem si zvykla a mohla se více věnovat samotnému příběhu, který na mě působil zvláštně.

Občas jsem si říkala, že mi chybí nějaký kousek skládačky, abych pochopila některé souvislosti, v jiných případech mi pointy nejspíš utíkaly někam do tramtárie. Nebylo to ale nic tak enormního, abych si film i tak pořádně neužívala. Obzvlášť sekvence s „navracením vzpomínek“ na mě hodně zapůsobily jak vizuálně, tak hudebně.

Je docela vtipné, že místo, aby mi ve filmu lezla na nervy postava Meryl Streep, která zosboňovala tvrdou ruku diktatury, mnohem víc mi pila krev Jonasova matka v podání Katie Holmes. Byla krásně nesnesitelná a musím říct, že jsem jí několikrát hrozila pěstí, aby už zmlkla. Herecké obsazení mi naprosto sedlo, ačkoliv je mi líto, že Rosemary nedostala více prostoru, protože mě opravdu zaujala.

Sečteno a podrtženo se mi filmový Dárce moc líbil. Nevadilo mi, že neznám knižní předlohu, protože si z ní prý tvůrci vzali snad jen hlavní myšlenku a jména, jen mi po dokoukání přišlo, že mi něco chybí.

Dárce je film, který vám velice ráda doporučím, protože nezáleží na tom, že se knize moc nepodobá, pobaví vás dostatečně i tak.