Sladká políbení (42)

Týdenní meme hostované mnou… A dneska vybírám…

Upozornění: Vybrané úryvky můžou případně naspoilerovat děj, proto číst jen na vlastní nebezpečí!

Forgiven

Jana Oliver

Beck se otočil směrem k ní, slabě se usmál a omluvil se z hloučku lovců. Připojil se k ní zrovna za hřbitovní bránou.

„Riley…“ řekl, ale pak se zastavil, jako by nevěděl, co chce říct.

Tohle bylo něco, co vážně chtěla, šance se rozloučit, jenže teď to bylo tak trochu trapné. Pozorovalo je až moc očí a to Riley znervózňovalo. Beck si toho všimnul a odvedl ji od vstupu dolů po cestě, daleko od zraků ostatních.

Riley zírala přímo do Beckových hlubokých hnědých očí. Co mu mám říct? Co když je to poslední chvíle, kdy se vidíme naživu?

Beck se zhluboka nadechl. „Stewart mi řek’, proti čemu stojíš, co po tobě Nebe chce.“

To mě rozrušilo. „Proč ti to říkal?“

„Abych nebyl idiot.“

Neměla nejmenší ponětí, o čem to mluví.

„Becku, já…“

Jemně pohladil její vlasy a díval se na ni skoro až s úctou.

„Byl jsem hlupák. Přál bych si… abysme měli šanci.“ Na chvíli odvrátil pohled a pak se na ni znovu zadíval. Opřel se svým čelem o její. Jeho dech byl nepravidelný a nejistý. „Udělej, co musíš, abys splatila dluh Nebi,“ prohlásil a přitom zapomněl na svou předem nacvičenou řeč. „Ale opovaž se mi umřít, rozumíš? Nemůžu bez tebe dejchat. Jsi všechno, co mám, ženská.“

Dech se jí zastavil v plících. „Taky tu nechci být, pokud ty taky nebudeš.“

Beckovy ruce sjely k jejímu pasu, přitáhly si ji blíž. Mohla cítit každý jeho nádech, byli k sobě tak blízko, že skoro splynuli. Jejich rty se setkaly, váhavě, a k její úlevě z oblohy nezačali pršet démoni nebo země pod jejíma nohama nezačala vřít. Povzbuzený, prohloubil polibek a přitáhl si ji těsněji k tělu. Její ruce vjely do jeho vlasů, zatímco se jejich vášeň prohlubovala. Cítila, jak se jí tělem rozlévá teplo, naplňuje ji, označuje ji jako jeho. Byl to polibek muže, který na tenhle moment čekal roky a bál se, že k němu nikdy nedojde.

Když bylo po všem, Beck se odtáhl a stiskl ji tak pevně, že měla strach, aby jí nerozmáčkl. Bylo těžké dýchat, ale nechtěla, aby to skončilo. Riley odpočívala s hlavou na jeho rameni a věděla, že se jejich svět změnil.

Někdo jej zavolal a on polohlasně zaklel.

„Musím jít,“ zašeptal, odstoupil od ní a připravil se na svou práci.

* menší poznámka: Beck mluví dost nespisovně a s „knižním přízvukem“, proto jsem se v jeho přímé řeči snažila alespoň nějak jeho mluvu odlišit, i gramaticky…