The Iron Witch
originální cover |
Když nejtemnější vyhnanci Vílího království – krutí lesní elfové – unesou Navina, musí nakonec Donna přijmout svou roli ve staleté válce mezi lidmi a vílami. Za pomoci Xana, přitažlivého vílího odpadlíka se svým vlastním tajemstvím, se Donna vydá zachránit kamaráda – i když by to znamenalo, že zradí všechno, za co její rodiče a alchymistická komunita do posledního dechu bojovali.
Nakladatel: Flux (EN)
Počet stran: 290 (EN)
Vazba: Brožovaná(EN)
Vydání v USA: 8.2.2011
Vydání v ČR: dosud nevyšlo
Moje hodnocení:
Moje hodnocení obálky:
Datum četby: 1 den, květen 2011, v angličtině
Reakce bezprostředně po dočtení knihy: Lepší, než jsem čekala.
Oficiální stránky knihy
Oficiální stránky autora
Oficiální blog autora
Knihu mám doma už nějaký pátek a nějak jsem pořád neměla čas se do čtení vůbec pustit. Teď jsem si konečně čas našla. K samotnému čtení jsem přistupovala s jistým očekáváním a obavami. Nejsem milovník vílích příběhů a doufala jsem, že tahle kniha můj názor na víly dokáže změnit. A docela se jí to i podařilo. Rozhodně jsem si čtení téhle knihy užívala víc, než čtení The Iron King. Proč? Hlavní hrdinka je normální.
Donna je od svých sedmi let doživotně poznamenaná. Při zákeřném útoku lesních elfů za ni položil život její vlastní otec a matka se zbláznila. Donniny ruce byly dost ošklivě poraněné, a proto musela podstoupit několik operací, při nichž jí alchymisté do kůže implantovali to nejsilnější železo, aby přežila a mohla se svýma rukama nějak fungovat. Teď, o deset let později, je Donna díky svým rukavicím až po lokty považována za místního cvoka. Do školy už dávno přestala chodit a vzdělává se doma. Tedy, spíše v institutu alchymistů Řádu draka, jednoho ze čtyř alchymistckých řádů na světě, kam patřili i její rodiče. Snaží se do okolního světa prostě nějak zapadnout, i když jí to moc nejde. Její jediný kamarád Navin je jediným světlým bodem. Dokud se neobjeví Alexandr a dokud se lesní elfové opět nezačnou promenádovat mezi obyčejnými lidmi…
Kniha se mi líbila. S Donnou se člověk může při čtení ztotožnit a neleze mu na nervy. Nechová se jako její vrstevníci a není pitomá. Lidem v okolí moc nevěří, až na svého nejlepšího kamaráda Navina (Ind, mimochodem, docela změna), kterému stejně pravdu o sobě neřekla, protože měla strach. Jak o něj, tak o to, že by ho pravdou vyděsila a ztratila. Navin je docela fajn kluk, má dobré hlášky a je dobrý kamarád. A pak tu máme Xana. Ze začátku trošku tajemného, nakonec dosti otevřeného kluka, co se zjevil ve městě. Jeho vztah s Donnou se mi líbil. Nebylo to nic dechberoucího, ale bylo to pěkné. Dechberoucích vztahů je všude už nějak moc.
A co příběh? Karen psát umí. Její příběh se četl lehce, pohodově, žádné strašně zašmodrchané věci. Jednodnuchý děj, který sice není jeden z nejoriginálnějších a člověk alespoň tak trochu tuší, co se bude dít, přesto si mou pozornost udržel po celou dobu a bavil mě. I když uznávám, že některé věci mohly být podány jinak a Donna nemusela taky hned všechno vyřešit tak lehce. Ale to jsou jen drobky. Ne všechny knihy musí být rovnou obrovské fantasy eposy. Líbilo se mi i pojetí víl a elfů. Konečně tu máme něco vážně zákeřného. Knížka si ode mě vysloužila 3 hvězdičky a těším se na pokračování.