Prožila jsem něco neuvěřitelného

Autor: Věra Řeháčková
Český název: Prožila jsem něco neuvěřitelného
Žánr: chick lit, ze života

Česká anotace: Do čtrnácti let byla Lenka zamindrákovaná – mizerný školní prospěch, špatné rodinné podmínky, lupénka. Změna v jejím životě nastala, když její kožní nemoc příbuzná Nina vyléčila pomocí kamene šungitu. Lenka se s Ninou a její rodinou rozjede do daleké Karélie vzácný kámen hledat. V drsné přírodě nedaleko severního polárního kruhu Lenka zažívá nebezpečná dobrodružství i poznání svých nejen léčitelských schopností. Kromě nevšedních zážitků se v nehostinné chladné krajině setká s něčím, co naprosto nečekala: s první láskou.

Počet stran: CooBoo (CZ)
Počet stran: 152 (CZ)
Vazba: Vázaná (CZ)
Vydání v ČR: 11.2.2013

Moje hodnocení:

 
 
 
Moje hodnocení obálky:

 
 
 
Datum četby: 1 den, srpen 2013, v češtině

Reakce bezprostředně po dočtení knihy: Jednou a dost.

Můj názor (obsahuje spoilery):
Druhá z knih ze Světa knihy, kterou jsem si odvezla domů a slíbila, že ji po přečtení pošlu dál. Netušila jsem ovšem, jak negativně na mě kniha zapůsobí a jak moc mě bude místy děsit.

Lenčin život nebyl nikdy jako z pohádky. Její matka pila jako duha a její otec o ní neprojevoval velký zájem. Jednoho dne se její máma prostě sebrala, odešla a nikdy se už nevrátila. Otci přišla s výchovou Lenky pomáhat jeho matka, ale ani ta o dívku nejevila velký zájem. Lenka tak vyrostla v dosti introvertní osobu, s nezájmem o školu, o jakékoliv kamarády, o budoucnost, i nezájmem o sebe samu. Ke štěstí jí nepomohlo ani vážné onemocnění lupénkou a problémy s akné. Když už to vypadalo, že snad navždy zůstane osamocená, přichystal si pro ni osud překvapení. Nový začátek, novou šanci, nové dobrodružství… a Lenka toho využila.

Upřímně věřím, že je Věra Řeháčková dobrá spisovatelka, ovšem do dnešní doby se její pojetí příběhů pro dospívající absolutně nehodí. Anebo svým vyprávěním sedne daleko mladšímu čtenářskému publiku – tedy pod třináct let. Proč? Inu, z vlastní zkušenosti vím (a z častých emailů čtenářek), že třináctky už dávno nečtou podobné těžko uvěřitelné až fantasmagorijní příběhy. Pravda, čtou často knihy, na které nejsou věkově připravené, to ovšem neznamená, že by je příběh o magickém šungitu dokázal dostat do kolen. Nebo alespoň většinu tedy ne.

Nemyslím si, že bych nedokázala ocenit zlatou českou tvorbu – přece jenom byly doby, kdy jsem i já žrala klasické české dívčí románky – ale tohle šlo daleko mimo mé chápání. A to nejsem nijak uzavřená alternativnímu léčení a podobným věcem, které čas od času lidem opravdu pomohou. Všechno ovšem bylo pojato takovým stylem, že to člověk nemohl brát absolutně vážně a myslím, že na mladé dívky to může mít spíše špatný dopad. Promiňte, ale číst o tom, jak si ze čtrnáctileté (možná tehdy už patnáctileté, nebo skoro patnáctileté) holky chce udělat ženu se vším všudy (tedy i se stykem) jeden mladý pohledný Rus a bydlet s ní ve srubu na pozemcích jeho kmene, to mi málem lezly oči z důlků. To si musíte přečíst, abyste věděli, o čem je řeč… jinak neuvěříte.

Takových šíleností a ujetostí bylo v příběhu nespočet. Ani pořádně nevím, co jsem čekala, ale tohle opravdu ne. Přitom ze začátku všechno vypadalo vážně dobře. Čím dál jsem se ovšem dostávala, tím víc se ve mě začínaly hromadit stejné pocity, jaké jsem měla na základní škole v osmé třídě, kdy nám poprvé v hodině Občanské výchovy pustila učitelka film My děti ze stanice ZOO. Tehdy jsem byla zděšená, znechucená a vyděšená stejně.

Co jsem se dívala na oficiální stránky autorky, dokonce jsem několik jejích knih nejspíš kdysi četla. Jmenovitě: Zlatka nezbednice; Zlatka, děvče od koní; Zlatko, a co láska?; Říkal jsi mi Pampeliško; Asi je to láska. Jednotlivé příběhy si ovšem nevybavím, pamatuju si jen obálky, víc to na mě dojem asi neudělalo. Je mi to vážně líto, ale tohle bylo z české tvorby pro dospívající v poslední době to nejhorší, co se mi dostalo do rukou. A není to proto, že mi táhne na 25, dokážu si vychutnat a ocenit i knihy pro daleko mladší čtenáře. Tohle na mě prostě bylo až až… nikdy více.