Žhavé léto s Baronetem (3): Alex Craft

by Syki · Published 8.7.2013 · Updated 7.7.2013

První ukázka z druhého dílu série Alex Craft.

Když jsem poprvé překročila propast mezi zemí mrtvých a světem živých, omylem jsem při tom povolala stín našeho tehdy nedávno pošlého pekingského psíka. Mrtvý šampion mnoha psích výstav pobíhající po našem zadním dvorku byl důvodem, proč mě můj otec přihlásil na nornskou internátní školu. Od té doby uplynulo už sedmnáct let a já tu propast stále překračuji. Teď za to ale dostávám zaplaceno.

„Tohle není tělo, Johne,“ poznamenala jsem při pohledu do otevřeného černého plastového pytle. „Tohle je chodidlo.“ Bledé, oteklé, napuchnuté chodidlo.

John Matthews, můj blízký přítel a jeden z nejlepších detektivů přes vraždy v městě Nekros, přikývl. „Levé chodidlo, abychom byli přesní, a dvě další čekají v márnici. Co mi k tomu můžeš říct?“

Zamračila jsem se a špičku boty zabořila do trsu trávy rašícího ve štěrku. Na mé vizitce stálo ALEX CRAFTOVÁ, PŘEDNÍ SOUKROMÁ VYŠETŘOVATELKA A STÍNOVÁ ČARODĚJNICE AGENTURY MLUVČÍ ZA MRTVÉ. Ve skutečnosti jsem majitelka a jediná zaměstnankyně té firmy, ale to není důležité. Povolávám stíny a dávám živým možnost vyzpovídat mrtvé – za poplatek. Má práce mě zavedla na bezpočet hřbitovů, několikrát do obřadních síní a do městské márnice. Odpočívadlo v přírodní rezervaci Sionanské nivy skutečně nepatřilo mezi obvyklá místa, kde žádali mé služby. A určitě po mně ještě nikdy nechtěli konzultaci nad jediným uříznutým kusem končetiny.

„Je mi líto, ale na povolání stínu budu potřebovat víc než jen jedno chodidlo.“

„A já potřebuju lepší zprávy.“ Ramena mu poklesla jako splasklý míč. „Už dva dny prohledáváme tyhle močály a nabízí se nám pořád víc otázek než odpovědí. Neznáme totožnosti obětí, neznáme příčinu smrti, nemáme ani žádné místo činu. Opravdu pro mě nic nemáš?“ Zatímco mluvil, vložil chodidlo do černého pytle, který pootevřel hrotem propisky.

Noha ležela na podloží černého plastu. Vlhkým odpoledním vzduchem se nesl odporný pach rozkladu, lepil se mi v nose i v hrdle. Odkrvená kůže se odchlipovala z odhalených kostí kotníku, vlákna svaloviny dostala nehezkou nažloutlou barvu. Žaludek se mi zhoupl, musela jsem se odvrátit. Prohlídku nechám na koronerovi. S mrtvými mám co do činění víc na duchovní úrovni než na té hmotné. V každé buňce každého těla se skrývaly vzpomínky. Vzpomínky, které záhrobní magie dokáže odemknout a povolat v podobě stínu. Samozřejmě je k tomu ale potřeba dostatečně velká část těla – a tedy buněk –, aby magie dokázala zaplnit mezery vzpomínek. Nepotřebovala jsem utvořit magický kruh a započít rituál, abych pochopila, že z jednoho chodidla stín nevytáhnu. Cítila jsem to stejně tak, jako že noha patřila muži, pravděpodobně na prahu sedmdesátky. Také jsem vnímala spleť kouzel, jež chránila chodidlo od plného rozkladu.

„To chodidlo je nacpané kouzly. A podle toho, co cítím, jde o pěkně černé čáry,“ řekla jsem a ustoupila o pár kroků od lůžka s pytlem, z kterého vycházely zbytkové závany magie. „Předpokládám, žes sem už povolal tým na dešifrování čar?“

„To sice jo, ale Jednotka proti černé magii zatím nedošla k žádným závěrům. Vážně by pomohlo, kdybychom mohli vyslechnout oběť.“

K čemuž ale nedojde, na to mám k dispozici příliš malé procento těla. „Řekl jsi, že v márnici máte další chodidlo? Pokud bychom dali dohromady části těl, stačilo by to na –“

John zavrtěl hlavou. „Veškeré vtipy stranou. Pokud tenhle chlap neměl obě nohy levé – a to doslova –, pak žádné z těch ostatních chodidel nepatří jemu.“

Tři levá chodidla? To znamená minimálně tři oběti. „Mluvíš tu o sériovém vrahovi?“

„Neříkej to moc nahlas,“ řekl John a pohledem střelil na kolem procházející pár kriminálních techniků mířících k hustému lesu. „Nehodláme to ještě oficiálně potvrdit, ale ano, myslím, že tu máme sériového vraha.“ Ještě více svou mohutnou medvědí postavu schoulil do sebe a jeho knírek se zkřivil, jak se zamračil. Ten hustý zrzavý knírek po celá léta, co ho znám, přesně korespondoval s jeho výrazem, ale v týdnech od chvíle, kdy se probudil z kómatu způsobeného kouzlem, mu zrzavé chloupky knírku prokvetly šedou. Zatáhl zip pytle a uzavřel ho. „Hlídači parku našli první chodidlo včera ráno, když prohlíželi stav cest po nedávných povodních. Povolali jsme sem strážníky a psy vycvičené na hledání mrtvol a našli jsme druhé chodidlo. Když jsme našli třetí, zatahal jsem za nitky, abych tě sem dostal jako konzultantku.“

„Chceš, abych tu zůstala? Abych počkala, jestli nenajdete větší část těla?“

„Vlastně,“ John si přejel rukou po hlavě a setřel si pot třpytící se na stále rozšiřující se lysině, „jsem doufal, že se přidáš k hledačům.“

Zaváhala jsem. A pravděpodobně jsem i zbledla. Brodit se mokřady se štíty staženými a cítit každičkou mrtvolu schovanou v bažinách nebyla má představa, jak se dá dobře – či bezpečně – trávit čas.

Johnovi mé zaváhání neušlo. „Už jsi dřív MT našla,“ připomenul. MT myslel jako mrtvá těla. „A v papírech, které jsi podepsala, je zaznamenáno, že bude potřeba prohledávat bažiny, tudíž za svůj čas dostaneš zaplaceno.“

Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla – ačkoli jsem měla jisté pochybnosti, zda mám otevřít své nitro tomu, co se skrývá v nivách, ať už je to cokoli –, ale přerušili mě dřív, než jsem stihla cokoli říct.

„Co se děje, Craftová?“ ptal se detektiv Jenson, Johnův parťák, zatímco obcházel kolem černého SUV. „Nechceš si v bažinách ušpinit ta těsná kaťata? Máš se snad zase objevit v televizi? Nebo ti možná tvoje licence magického očka nedovoluje pustit se do staré dobré tvrdé práce.“

Propalovala jsem ho pohledem a silou jsem uvolnila stisknuté čelisti, abych mu mohla odpovědět. „Docela pokrytecké, Jensone. Na jednu stranu mě urážíš, a na druhou mě žádáš, abych vám svou magií pomohla.“ Termín „magická očka“ bylo urážlivým označením čarodějů pracujících jako soukromí vyšetřovatelé.

„Já tě o nic nežádám.“ Zhoupl se na patách a překřížil si paže přes hruď. „A myslím, že si město tvé magie nedávno užilo víc než dost, když pořád dokola pouštěli v televizi tvoje interview o všech těch paci-čmuchy věcech s duchy.“

„Copak? Závidíš?“ zeptala jsem se, vystrčila bok a odhodila jsem si kadeře vlasů z tváře. No jo, tak jsem ho popichovala, ale on byl jak osina. Před několika dny jsem se zúčastnila prvního televizního rozhovoru s duchem, a abych ho udržela viditelného pro oko i kameru, musela jsem se ho neustále dotýkat, ale rozhodně nedošlo na žádné „paci-čmuchy“.

John si odkašlal. „To stačí.“ Těkal pohledem z jednoho na druhého, pak se otočil ke svému parťákovi. „Sežeň Alex holínky a řekni strážníkům, že se k nim přidáme.“

Jenson se na mě ušklíbl – což jsem mu oplatila – a řekl: „Jistě. Boty pro dvounohého hledače mrtvol. Jdu hned na to.“ Zmizel v SUV.

Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí stál. „Kretén.“ Takové nepřátelství mezi námi nebylo vždycky. Vlastně se z nás téměř stali přátelé. Pak asi před měsícem šel jeho přístup ke mně do kytek. Ta změna nastala přesně v době, kdy John chytil očarovanou kulku určenou pro mě. Náhoda? Pochybuju.

„Nevím, co se to mezi vámi dvěma stalo,“ řekl John, když se ke mně otočil, „ale nesmíme zapomínat, že tu máme tři oddělené končetiny a žádná vodítka. Tak a teď, než se vrhneme do bažin, navrhuju, aby sis obrátila košili naruby.“

„Cože?“

John mávl na technika, aby odvezl v pytli zabalené chodidlo; pak zvedl mou kabelu ze země, kam jsem ji předtím odložila. Podal mi červenou tašku a pokývl k autu.

„Hlídači parku nás upozornili, že místní fae moc rádi svádí lidi z cesty. Neopatrný člověk tak může prohledávat jednu část bažin celé dny. Cesta skřítků tomu říkají. Když si obrátíš košili naruby, mělo by jim to zabránit, aby tě uhranuli.“

Podívala jsem se na svůj top a košili, které se na mě v odpoledním horku lepily. „Myslíš si, že jsou do těch vražd zapleteni fae?“

Johnův knírek se zvlnil. „To je další věc, kterou bys neměla říkat moc nahlas.“

„Jasně.“ Vlezla jsem do Johnova auta, abych si převrátila top naruby. Ne že bych věřila, že mě převrácení svršků ochrání před faeskou magií. Fae se povětšinou spoléhají na halicí kouzlo – magii víry tak silnou, že dokáže na nějakou dobu pozměnit realitu.

Zatímco jsem se převlékala, sehnal pro mě Jenson voděodolnou kombinézu. Navlékla jsem si ji a přetáhla hnědou gumu přes oblečení. Kombinéza mi sahala téměř ke klíční kosti.

„Doufám, že se nebudeme brodit bahnem až po prsa,“ prohlásila jsem, když jsem si zapínala pásky.

Kdo říká, že mrtví už nic nevyzradí, se očividně ještě nesetkal s Alex Craftovou.

Alex Craftová strávila měsíc léčbou zranění utržených v boji s čarodějem. Nyní je připravená opět povoláváním stínů mrtvých pomoci při řešení vražd. Její milostný život se vinou dvou mužů proměnil v jeden velký zmatek. Agent FÚV Falin Andrews zmizel a Death, sám Smrt, se jí vyznal ze svých citů. Alex se proto jen těší do práce. Ovšem její nový případ se ukáže být větší výzvou, než sama čekala.

Policie Alex najme, aby pomohla s vyšetřováním v přírodní rezervaci jižně od města Nekros. Podivné je, že se nenašla těla, jen jejich části. Někde na svobodě se pravděpodobně na svou další oběť chystá sériový vrah a Alex z kusů těl stín nepovolá. Musí se spolehnout na cizí magii, aby přišla na to, jak případ vyřešit. Když se však vrhne do vyšetřování, má v patách stvoření zrozené z nejtemnější magie. Někdo velmi mocný si přeje, aby se případ uzavřel – její smrtí.