Filmová recenze: Dítě číslo 44

Včera jsem díky Neoluxoru měla možnost jít do Lucerny na předpremiéru filmové adaptace knihy z pera Toma Roba Smitha. Jelikož jsem knihu nečetla, na nedělní předpremiéře spojené společně i s besedou s autorem jsem nebyla a po zkouknutí filmu si říkám, že to je možná i dobře, protože knižní předlohu rozhodně číst nehodlám a možná bych se ještě na autora dívala naštvaně.

Režie: Daniel Espinosa
Scénář: Richard Price
Kamera: Oliver Wood
Hudba: Jon Ekstrand
Hrají: Tom Hardy, Gary Oldman, Noomi Rapace, Jason Clarke, Joel Kinnaman, Fares Fares, Vincent Cassel, Josef Altin, Paddy Considine, Nikolaj Lie Kaas, Ned Dennehy, Vlastina Svátková, Zdeněk Bařinka, Jaromír Nosek, Jana Stryková, Petr Vaněk, Mark Lewis Jones, David Bowles, Sonny Ashbourne Serkis, Charles Dance, Petra Navrátilová, Marie Jansová

Rusko se stále vzpamatovává z dopadu druhé světové války, Lev Děmidov je válečný hrdina, který je Sověteskému svazu a jeho cílům naprosto oddaný a svou práci pro tajnou policii se snaží plnit svědomitě. Má hezký byt, krásnou manželku a pomáhá svazu najít zrádce a nastražené špiony západu. Jenže když jeho příteli z války a současně i z práce zavraždí syna, musí to být on, kdo mu půjde do očí říct, že to byla nehoda, protože vraždy v ráji neexistují. Slíbí mu ale, že si nechá vyžádat pitvu, aby zjistil, co se stalo.

Tím na sebe upoutá pozornost svých nadřízených, kteří hodlají celou věc ututlat a neřešit ji. Brzy přijde od jednoho ze zrádců zpráva o tom, že by se špiónských operací měla účastnit i Levova manželka. Lev tak dostává za úkol ji prověřit a pokud najde důkazy o vině, musí jí udat. Věrný policista tak začne pochybovat o sobě, manželce i o celém režimu… Ví, co se jí stane, když ji udá, stejně jako ví, co se stane, když ji neudá. Je tak postaven před životní rozhodnutí, které nasměruje zbytek jeho života nebo jeho smrti.

Film je samozřejmě zajímavý už jen tím, že se loni natáčel u nás v České republice a to nejen v Praze (ano, přiznám se, že jsem i já zvědavě okukovala štáb okupující Rudolfinum… protože jako, kdy se vám poštěstí vidět natáčení hollywoodského trháku?). Hned na začátku je důležité říct, že jsem knihu nečetla, tudíž jsem jen z traileru věděla, o čem vlastně tenhle trhák je a tak nějak jsem očekávala, že dostanu výborný film, když knižní předloha pobláznila tolik lidí. Ani jsem si nečetla recenze, abych se nenechala zbytečně ovlivňovat, i když jsem věděla, že ne všichni byli z filmu nadšení. Ale tak to bývá u všech adaptací, nikdy tam nedostanete všechno.

Ovšem mé pocity po skončení filmu byly značně smíšené, převážně jsem byla z příběhu naprosto zmatená, jelikož tak nelogicky poskládaný a naprosto nedostatečně vysvětlený poválečný film jsem už dlouho neviděla. Myslím, že byste si rozhodně měli nejdříve přečíst knihu, abyste film místy vůbec pochopili a pochopili pohnutky jednotlivých postav, pro mě byla většina naprostou záhadou. Když jsem se vrátila domů, musela jsem film probírat s těmi, kdo knihu četli, aby mi vysvětlili, proč proboha vůbec nevíme, kvůli čemu vrah vraždil (a slova „Nemohl jsem si pomoct“ vážně nevysvětlují vše, co se ve filmu událo), nebo jak je možné, že okolo ústřední dvojice všichni umírají, ale ti přežijí i nekolikanásobné nakládačky, zastrašování a výhružky smrtí.

Je tam tak velké množství wtf momentů, že vážně nevím, kde začít a kde skončit. Myslela jsem, že jdu na poválečný film o chytání masového vraha, místo toho jsem dostala silně protiruský film, který vám bude dokolečka vtloukávat do hlavy, jak byly všechny režimy v Rusku špatné, lidi udávali své přátele, protože se báli o život, vězni byli mučeni, biti, vražděni, ženy znásilňovány, byl všude hlad a bída a nikdo si nemohl být jistý, že se dožije druhého dne. To všechno je pravda, také to všichni lidé historicky vzdělaní ví, tatáž zvěrstva se děla také za válek, na některých místech postihnutých válečnými konflikty se to děje stále… jenže z filmu byla jasně cítit protiruská nálada, která teď sálá celým západem a to mi upřímně vadilo. Vůbec se nedivím Putinovi, že film zakázal, ať už to bylo kvůli čemukoliv, i já jsem měla problém s tím neustálým násilím, protože ho prostě už bylo moc, nebylo to ve filmu nijak vyvážené a hlavně bylo úplně padlé na hlavu, že zatímco všichni okolo hrdinů padali k zemi mrtví jako hrušky, ti dva zvládali přežít úplně všechno a ještě se na konci konal nepochopitelný americký happyend.

Pro mě osobně byl film Dítě číslo 44 zklamáním. Čekala jsem film o řešení vraždy nebezpečného ruského masového vraha v době, kdy vražda byla kapitalistická věc a tudíž se v Rusku nevyskytovala, ne protirusky orientovaný film, v němž má Hardy ten nejdebilnější mužský sestřih, jaký jsem kdy viděla a jeho manželka je naprostá pipka, která sama neví, co chce a jak se má vůči komu chovat, ale silou by se nejspíš mohla rovnat Hulkovi. Škoda jen, že toho Oldmana tam nebylo více, když už na tom plakátu tak figuruje.