Fifty Shames of Syki (17)

Je zvláštní, že byl poslední článek v této netradiční vykecávací rubrice uveřejněný na konci května. A týkal se… prokrastinace 😀 Dneska se ovšem podíváme na to, co je u mě vlastně nového – kdybyste to náááhodou nevěděli. Nejspíš to nebude ani trochu vtipné, ale zavtipkujeme si zase příště.

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a Praha

Pokud mě sledujete pravidelně (a to všude), víte, že jsem ukončila jednu etapu života a započala druhou. Nebojte, není to nic smrtelně důležitého a vážného, spíš krok novým směrem. Těžko uvěřit, že jsem na začátku června úspěšně ukončila vysokoškolské studium státní závěrečnou zkouškou a teď si před jméno můžu psát Ing. Přijde mi to až moc definitivní, někdy mám pocit, že mi ta škola i chybí… a pak se z toho rychle vzpamatuju. Škola zabírala velkou část mého života a až teď si plně uvědomuju, že už mě nečekají žádné nudné přednášky, otravné semináře, průběžné testy, zápočty, psaní seminárek, příprava na zkoušky a psaní bakalářky a diplomky. Je konec. Jo, mohla bych jít na doktorské studium (a že by to moje mamka viděla ráda), ale myslím, že té školy bylo už víc než dost. Navíc si nedokážu představit, že bych měla studovat ještě další roky. Už to vážně stačilo.

Po ukončení školy a promocích nastala ta těžší část – ta dospělejší. Začala jsem si hledat práci a řeknu vám, nebylo to žádné peříčko. Občas jsem z toho měla i mírné deprese, protože procházet si nabídky práce, odpovídat na ně a marně čekat, že se vám ozvou, nebylo nic jednoduchého. Nejsem člověk, který by se rád válel doma a nic nedělal, ale když si nemůžete sehnat práci, není to žádná sranda. Tři měsíce jsem chodila z pohovoru na pohovor, poslala hromadu emailů a musela se jít nahlásit na úřad práce. Štěstí se na mě usmálo až ke konci srpna a to pořádně ani nevím jak. Ani jsem tomu nedávala moc šancí, protože jsem si myslela, že se zase dostanu do druhého kola a pak… nic. Ale nakonec se ukázalo, že šanci dostanu.

A tak jsem se přestěhovala do Prahy. Řeknu vám, že první týdny nebyly nijak lehké, ať už se týče práce, bydlení, navykání si na město, v němž jste dříve byli vždycky jen na otočku a vlastně ho zase tolik neznáte. když se na to podívám zpětně, říkám si, že to už není pravda. Teď jsem v Praze už dva měsíce a cítím se tu doma. Samozřejmě ještě stále jezdím do své Karviné, ale už to není takové, jaké to bylo dřív. V práci se pomalu nezastavím a když dorazím k večeru domů, nastupuju „další šichtu“, a to tu domiňáckou. Rozhodně se nenudím. I když je fakt, že se vážně těším na vánoční svátky, protože to si konečně více odpočinu – tedy, alespoň si to myslím.

Všechen ten shon se samozřejmě projevil i na mém blogování, čehož jste si určitě všimli. Připravovala jsem vás na to už dřív, ale chápu, že to pro vás byl docela šok. Stále se snažím pravidelně přidávat články, protože si u toho skvěle odpočinu a odreaguju přeplněnou mysl, ale toho času tolik nezbývá. V práci končím v pět, doma jsem okolo půl šesté, pak se navečeřím, uklidím, pustím telku, buď skypuju nebo si volám s rodinou, kamarády, otevřu admina na Doupěti a začnu něco psát. Na čtení knih mi zbývá daleko méně času, než tomu bylo dříve. A když už nějaké ty knihy přečtu, nemám tolik času, abych si sedla a napsala recenze. A to mě vážně štve. Hlavně proto, že nemám ráda nedochvilnost, prodlužování termínů a dohánění restů. Hlavně si nedokážu představit, že bych o knihách neblogovala. Za ty roky se z pouhého tlachání stalo něco, co ke mně neodmyslitelně patří, něco, čeho bych se vážně nerada vzdávala.

Věřím, že se všechno začátkem nového roku ustálí. Už teď jsem si našla jakýs takýs systém, který se budu snažit dodržovat. Ráda vám totiž přináším novinky, zajímavosti, baví mě číst knihy a psát recenze, po různu se vykecávat, psát si s vámi tady, na mailech, ve zprávách a na facebooku. Tohle je právě ta věc, která mě na všem tom blogování neskutečně baví. A vím, že se mnou zůstanete, protože jste se mnou zůstali, i když jsem se minulý rok skoro na čtyři měsíce odmlčela, protože jsem byla v USA. Takže chci poděkovat všem věrným čtenářům, co ke mně chodí, i když na webu nepřibude nic extra úžasného. Váš zájem mě opravdu hladí po duši a já jsem ráda, že má záliba v knihách baví i ostatní. Takže hlavu vzhůru! Ještě to v tomhle stavu chvíli vydržte a věřte, že se brzy zase rozjedu. Protože mé potřeštěné já nedokáže dlouho sedět a nic nedělat.