Fifty Shames of Syki (7)

Sedmý příspěvek do vaší (ne)oblíbené rubriky, v níž se zabývám sebou, sebou a zase sebou. Zcela nepřekvapivě. O Vánocích jsem své články nesepisovala, protože se mi moc nechtělo. Ne psát, ale zbytečně někoho naštvat. Měla jsem místy totiž takovou nabroušenou náladu. No jo, vždycky se najde nějaký ten blbec, co vám prostě musí pít krev. Nechtěla jsem, aby se to odrazilo i v mých článcích, tak jsem si dala chvíli oddech. Ale nebojte se, určitě vás o své trapné a ujeté příběhy ze života nepřipravím. Komu byste se smáli a nad kým byste kroutili hlavou? Takže začíná nový rok a s ním pokračuju ve své otevřené zpovědi…

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a četba knih

Přidávání, přerovnávání, upravování sloupečků, hromádek a řad knih v knihovně může člověka někdy unavit víc, než samotná četba.

Protože jsem vám slíbila, že i tento rok se s vámi podělím o fotky své knihovničky, nedávno jsem se do toho pustila a pečlivě všechny své knihy nafotila. Malou ochutnávku jsem vám nahrála na FaceBook. Věřte si, nebo ne, celkově těch fotek mám 37 a vidím to tak minimálně na pět článků. Počítám totiž, že se budu dost vykecáva. Již tradičně. Já totiž, když se na nějakou svou knihu podívám, nevidím jen knihu, nevidím příběh knihy, vidím příběh z mého života, který se k oné knize váže. Totéž u mě platí jak u jednotlivých písní či filmů. Slyším tóny, vzpomenu si na něco, co jsem s kým zažila. Dívám se na nějaký film, vzpomenu si, jak jsem stejný film sledovala s někým dalším. Někdy mi stačí se jen podívat na fotku, obrázek něčeho, co mi evokuje zase něco dalšího… a takhle to  v mé hlavě běží neustále dokola.

Mou lásku ke čtení knih ve mně vyvolali mí rodiče. Ti mou fantazii přiživovali předčítáním a sledováním těch správných dětských filmů. Řekla bych, že z celé rodiny mám tu fantazii nejbujnější. Z toho důvodu tak ráda a tak často čtu. Je to pro mě určitý druh relaxace i dobrodružství zároveň. Ráda se toulám po vymyšlených světech, společně s hrdiny bojuju proti systému, nebo se nechám unášet na vlnách romantiky… v poslední době i na rozbouřených vlnách erotiky 😀

Vím, že některým z vás připadá, že čtu až moc a jak to proboha můžu stíhat. Inu, já povětšinou čtu po večerech, před spaním, nebo si čtením krátím dlouhou chvíli ve škole mezi semináři a přednáškami. O zkouškovém se čte vůbec nejlíp, protože to nastává období nejhorší prokrastinace, kdy děláte cokoliv, jen se neučíte. Na FB toto období každého vysokoškoláka poznáte lehce – přichází vám víc žádostí o herní aplikace. Častokrát totiž neděláme nic jiného, než hrajeme hry. A já čtu. Anebo vyřvávám u nějakých písniček a myslím si, jaká nejsem dobrá zpěvačka. Výšky písní ADELE nebo Kelly Clarkson mě vždycky přesvědčí o opaku.

Čtu rychle. Za ty roky jsem si už nějak navykla prostě číst rychle. Už se skoro i stírá rozdíl mezi rychlostí čtení knih v angličtině a češtině. Minulý rok (nebo kdyto) jsem si dokonce dělala na netu nějaký test ve čtení knihy v cizím jazyce. Tam vám to vypočítalo, kolik slov přečtete za minutu a kolik toho vnímáte. A dopadla jsem dobře. Výsledky najdete na FB v albu Knižní doupě, myslím. Takže tím se vylučuje pravidlo „číst rychle, ale prd si z toho pamatovat“.  Možná ta moje rychlost bude dána i tím, odkud jsem. Přece jenom se o Ostravácích říká, že maji kratke zobaky a mluvi jak by jim za prdeli hořelo (pozn. přečtěte se správným tvrdym a drsnym přizvukem). Karviňáci sice Ostraváci nejsou, ale taky to o nás platí. Kromě toho, že se o nás kdysi taky tradovalo, že jsme šílení řidiči.

Má rychlost mluvy, uvažování i čtení by se dala svým způsobem vysvětlit i tím, že mi někdy okolo dvanácti let dělali nějaké IQ testy. Naměřili mi velikost 136. Od té doby to nejspíš kleslo dolů, protože v každém věku jsou ty hranice jinak brané, si myslím, ale i tak by to dokázalo osvětlit, proč jsem taková raketa. Někdy jsem do knih tak zažraná, že ani neslyším, že na mě někdo mluví. To pak máte vidět ten můj výraz, když mamka prý už popáté říká mé jméno a pokouší se upoutat mou pozornost. Jednou se mi tak stalo, že jsem byla tak zažraná do knihy, že jsem ve vlaku přejela dvě výstupní stanice. To pak byla sranda dostávat se zpátky. Dobrodružství v přímém přenosu.

Taky se někdy u knih tak nějak… jakoby šklebíte? My teda po naszymu říkáme „zase sa škňuřiš?“ Ale prostě, já u toho čtení někdy vydávám i zvuky. Kromě obvyklého hlasitého smíchu a výkřikům „ty hajzle!“.  Samozřejmostí je, že si i pobrečím, anebo ztěžka dýchám, jindy zase dýchám hlasitě, jsou momenty, kdy musím knihu odložit, zvednout se a normálně se vyzuřit. Častokrát si ke knize pouštím nějakou hudbu a pak, když ten správný song adaptuje tu správnou scénu, připadám si, jako by mi obojí (i píseň i scéna) mluvilo z duše. To jsou pak momenty, kdy se dostávám do tzv. knižní rauše. Ta někdy hraničí i s knižním orgasmem. Narovinu, nazývejme věci pravými jmény. Nejsem jediná, kdo má své knižní rauše. I když jsem asi jediná, kdo to veřejně přizná.

Takže připíjím na knihy, ze kterých se při četbě dostaneme do rauše! Ať jich je požehnaně!