Fifty Shames of Syki (2)

A je tu druhý příspěvek do vaší (ne)oblíbené rubriky, v níž se zabývám sebou, sebou a zase sebou. Zcela nepřekvapivě. Dneska si vezmu na paškál svůj edwardovský vývoj… Proč? Protože se tu máme premiéru posledního filmového počinu a já se na film chystám ve čtvrtek. Tak si to hezky rozebereme. Dneska možná na trochu povídavější notu, než tu sarkastickou.

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a fenomén Stmívání

Pro někoho je sexy stoletý zakrnělý upírský teenager a pro někoho zase ne.

Psal se rok 2005 a mě při jedné z dlouhohodinových debat na ajsku přemluvila Prettyshe Adddams, abych zkusila upírskou knihu, o které si myslí, že je úžasná. To byla doba, kdy jsem celou svou duší žila pro Hocz.org a pod jménem Elizabeth McCainová bojovala za práva modrých. Nejdříve jako pouhý student, později jako prefekt a nakonec i jako primus. Inu, o zábavu jsem měla vždycky postaráno. Mimo jiné stojím za tvorbou tohohle (včetně textů) i vznikem tohoto. Kde jen ty doby jsou. Vždycky na ona léta budu s láskou vzpomínat. Mé kreativní já se parádně vyřádilo. Což o to, já řádím pořád a pořád někde jinde, ale to je na někdy jindy. Zpět k Edwardovi. Áno, onou chválenou knihou bylo Stmívání.

Tenkrát mi bylo sladkých šestnáct. Teď mi to přijde jako příšerně dávno. Každopádně jsem byla v těch správných telecích letech a kompletně se zabouchla do knižního upíra. Byla jsem tak poblázněná, že jsem knihu vnutila i své nejlepší kamarádce. Samozřejmě Edwardovu kouzla propadla stejnou měrou, takže jsme si společně mohly blaženě vrkat nad dokonalostí pana třpytícího se. Tenkrát ani jedné z nás nedošlo, jak hloupá byla hlavní hrdinka, jaký úchylák byl její vyvolený přítel, ani nesmyslnost holého hrudníku místní čivavy… pardon, vlkodlaka.

Přiznám se bez mučení, že jsem z Edwarda byla hotová. Nestydím se za to. Je to součást mého dospívání i knižního vývoje. V té době ovšem Stmívání nebylo zase tak obrovským pojmem. Kromě upírůchtivých čtenářek o knize pořádně ani nikdo nevěděl. Tenkrát si pamatuju, že jediný web zabývající se Stephenie Meyer i všemi knihami, bylo Stmívání.eu Tenkrát bylo pod taktovkou Isabelly (?) a vůbec nevypadalo tak, jak vypadá teď. Šlo o obyčejný statický web, celý v černé a červené. Hororová pastva pro oči a noční můra všech webdesignérů.

Každopádně tenkrát se Isabellin bratr rozhodl přejít ze statického webu na redakční systém. Respektive jsem se do toho něja zamotala i já, protože jsem stránky poměrně často navštěvovala a komentovala. Tak se ze mě a TatkyŠmouly (ano, vážně si tak říkal :D) stal tým. On rozběhl redakční systém a já pomáhala s obsahem. Byla jsem tudíž jedním z administrátorů. Pokud nevěříte, podívejte se na můj profil (dnes již skoro neakutální, všechno to webovství se odehrávalo tuším nějak od roku 2008). Jestli vás zajímají mé články, pobrouzdejte tady. Hojně navštěvovaná se stala má rádoby recenze. Jak tak koukám, má teď okolo 72 komentářů. No potěš koště teda. K samotnému filmu o trošičku později. Říkám, už je to sakra dávno. V té době čerstvě běželo také INTOXICATED.cz Sem tam jsem si psávala i s Kubi.

Jenže postupem času se z informačního místa pro fanoušky Stmívání stalo spíše povídkové místo. Takže jsem odešla, protože jsem se cítila být těmi ff na Stmívání zahlcená až až. Navíc mě valná většina vůbec nebavila. Tuším, že někdy téže doby, možná o rok později, nejsem si jistá, vzniklo také Stmívání-FF.cz Fanfikce ve velkém. Dobré ff se střídaly s horšími, no znáte to. Pro zajímavost, Bye překládala Fifty Shades of Grey… a později se stala také oficiální překladatelkou u nás již vydané knihy. Těžko říct, jestli ty hloupé věty jsou originální, nebo je to jen hloupě přeloženo. Neposoudím, neodsuzuju. Plus pod taktovku téhle stránky patří také pisatelský portál Bez-Hranic.cz Pokud vám to nic neříká, vězte že Kateřina Petrusová či M.T.Majar psaly své povídky právě zde. Nyní jsou z oněch povídek knihy.

Je stejně legrace, jak to Stmívání spojuje. Taková Lusy Adams do povědomí fanoušků Stmívání zabrousila díky svému neoficiálnímu překladu Rozbřesku, na němž se podílela spolu s Anyou (ano, ta Anya, o které se poměrně často zmiňuju). Samozřejmě neoficiální překlad byl později z webovek stáhnut a upadnut v zapomnění. A Lusy se nejspíš začala věnovat svým Odstínům života, které jsem si i já kdysi dávno nechávala zasílat na email a pak na ně úplně zapomněla, dokud kniha nevyšla. To mrkáte na drát, jak stará jsem a u čeho všeho jsem kdy byla, co? Sama se nepřestávám divit a to je jen kousek celé mé historie 😀

Ale teď se po té historii českého fandomu Stmívání podívejme na samotné knihy a filmy. V mých šestnácti byl Edward mým princem na mrtvém vyschlém koni, kterého nejspíš po cestě vycucal. S postupujícím věkem i jednotlivými díly se mi otevíraly oči. Zlom u mě nejspíš nastal u druhého dílu, jelikož scéna, kdy se Bella choulí někde v lese na zemi a doslova skučí, protože ji Edward opustil, zdála prostě naprosto mimo. Tehdy mi Bella přišla jako naprostá chudinka, která si bez chlapa pomalu nedokáže zajít ani na záchod. A Jacoba jsem vždycky vnímala jen jako ukňouránka, co se cpe tam, kam nemá. Ani to jeho přeměňování a nenošení trička mi nepřišlo nijak sexy. Stále jsem fandila Edwardovi. I když ten měl k dokonalosti pěkně daleko.

Meyer se u dospívajících podařilo rozpoutat hotovou smršť vzdychání po knižních hrdinech. Vsadila na to, co by chtěla každá dospívající a nacpala své představy do knihy. Bella je Mary Sue toho nejhoršího typu a já se divím, že jsem jí ten její světabol kdysi tak žrala. Co mě nejvíc na závěru knihy dostalo a i mírně znechutilo, bylo Jacobovo otisknutí se. Autorka to sice vyřešila hezky, vlk se nažral a koza zůstala celá (čtěte: Edwardovy fanynky měly happyend a Jacobovy vlastně taky), ale já se prostě doteď nemůžu zbavit pocitu, že Jacob je prostě peďák. A z vysoka prdím na všechny obsáhlé a vysvětlující kecy o tom, že je to přece úplně normální. Není. Stejně jako není normální to, že stoletý upír zamrzlý v sedmnácti má i po tolika letech fungující spermie? Proboha, třeste se všech mladých upírů. Hlavně s nimi nespěte bez ochrany, protože byste porod rozhodně neustály tak jako Bella. To se děje jen v knihách. Jen upozornění pro případ, že byste někde na nějakého takového upíra narazily.

Ještě teď si pamatuju, jak jsem se dívala na trailer k prvnímu filmu a při tomhle záběru jsem své sestřence tvrdila, že mi ten jeho pohled trhá i kalhotky. Raději to hlouběji nerozebírejme, nechcete vědet, co všechno mi trhá spodní prádlo 😀 Ovšem na film jsem do kina šla se svou sestrou, která je mým naprostým opakem. Nikdy nezapomenu na její nasupený pohled, když vedle nás začaly při jedné scéně nějaké holky hlasitě křičet a brečet. To jsem si říkala, kam jsem se to proboha dostala a kdy začíná konec světa.

Myslím, že skoro každá z nás si Twilight ságu přečetla a valná většina z nás si po jistou dobu myslela, že nic lepšího na poli literatury neexistuje. Ve dne i v noci jsme vzdychaly po někom, koho jsme potkávaly jen na stránkách knih a představovaly si, jaké by to bylo být na Bellině místě. Stydět se za to nemusíte. Možná je už trochu na pováženou, pokud vás tohle pomatení smyslů stále drží.

Osobně si myslím, že první filmové zpracování bylo nejlepší. Edward nevypadal, jako by ho strčili do lisu, i ti Cullenovic měli docela normální výrazy a ani ty jejich oči či účesy nebyly tak děsivé. Efekty se bezpochyby zlepšily, stejně tak i doprovodná hudba, ale první díl je holt první díl. Jedině tam mi ten Edwardův upřený pohled tavil vnitřnosti…