Fifty Shames of Syki (27)

Poslední článek do téhle nepravidelné rubriky jsem psala někdy v červnu minulého roku, což je teda docela síla… S takovou tu padesátku možná budu mít sepsanou tak v roce 2020 😀

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a stres

Dospěla jsem.

Bohužel.

A tím nemyslím jen to, že jsem před několika lety dokončila školu (proboha, ony to snad už budou i 4 roky), přestěhovala jsem se za prací do Prahy (a během těch let tady se jsem zvládla přestěhovat třikrát), stihla změnit práci a opravdu začala nakupovat podle slevových akcí v letáku (věřte mi, jednou do téhle fáze taky dojdete) a že mi táhne na třicet (za 2 roky, dámy a pánové, 2 roky!). Prostě vnitřně cítím, že jsem vážně konečně došla do toho životního milníku, kdy si opravdu připadám dospělá. Nikoliv stará, vážení! Já budu mladá duchem navždy!

Velký vliv na tom samozřejmě má to, že musím platit nájem, hromadu účtů a jako správná naplavenina v Praze jsem už chytla to zběsilé místní tempo, kdy mě nasere kdokoliv, kdo se rozhodne, že se zrovna přede mnou musí zastavit (hajzl jeden). Poslední měsíce jsem měla vysoce stresové, teď to trochu opadlo, ale minimálně půl roku to bude trvat i nadále. To si tak někdy večer sednete, že si konečně zarexalujete u knížky a jediné, co vám běží hlavou je… „To je maras.“

Mám pocit, že mi teď mozek neustále běží na plné otáčky. Pracuju, kudy chodím. Zbožně koukám na knihy, které mám doma hezky vyrovnané na hromádce a zároveň koukám na druhou hromádku, které se potřebuju zbavit a nemám ani šajna, jak a kdy to mám udělat. Nejlepší by byl zase nějaký knižní bazar, kam bych to všechno mohla odtáhnout a prodat (hlásí se někdo na organizaci?).

Předevčírem jsem si dokonce sedla a nahlas prohlásila, že mě v posledních měsících ani nic extra netěší. A to je špatně. Blogování mi bylo vždycky oblíbeným útočištěm, kam jsem vždycky vyblila své myšlenky a byla jsem ráda, když mi čas od času někdo odpověděl. Teď mi to všechno přijde jako obrovský luxus. Pendluju mezi prací, fitkem, obchodem a postelí.

Ale dneska, když si tyhle řádky čtete, odlétám na prodloužený víkend do Paříže. Do města, které toužím vidět roky a konečně se zadařilo. Tohle beru jako začátek své cesty za vyváženým životem, kam rozhodně musím více začlenit obyčejný relax a pohodu. A s tím souvisí samozřejmě i pravidelnější čtení, blogování, zajímavosti. Těší mě, že se můžu alespoň kreativněji vyřádit vždycky na tom našem Knižním vesmíru. Jeho jediné mínus je v tom, že nám chybí kvalitní redaktoři, kteří by vydrželi déle než dva měsíce.

Tak nějak nevím, jestli je to mnou, anebo se ta knižní blogosféra přerodila natolik, že si v ní prostě připadám už cizí. Letos najíždím na sedmý rok a už jsem toho zažila tolik, že ani nevím, kde začít. Každopádně si potřebuju naordinovat mnohem méně stresu a velký těšingr na Svět knihy. Protože doufám, že ten bude lepší než ten loňský, který mě zase tolik neuchvátil… i když se teda snažil.