Romantický srpen s K. A. Tucker (6)
Třetí týden, šestá zastávka srpnového speciálu, dneska se podíváme na ukázku z třetího dílu.
Čtyři vteřiny rozhodnou
Cain Ford zasvětil poslední léta svého života pomoci ženám, které zaměstnává ve svém striptýzovém klubu. Touží se zbavit dávného pocitu viny, ale zvolil opravdu správnou cestu, když obětoval vlastní osobní život?
Charlie Rourkeová potřebuje zmizet ze světa a začít znovu, pokud nechce zemřít násilnou smrtí nebo skončit ve vězení – jenže jí přijde do cesty nečekaná překážka: láska, která ohrozí nejen ji, ale i muže, který pro ni znamená všechno.
Ukázka
Kapky krve zdobí zaprášený šedý beton jako abstraktní obraz. Některé z nich patří tomu namachrovanému hovadu proti mně – rozseknutý dolní ret, rozšklebená rána na lícní kosti. Ale vzhledem k té kolosální nakládačce, kterou od tohohle sexuálního násilníka, nedávno propuštěného na podmínku, právě dostávám, je většina té krve patrně moje.
Tisknu si pevně levý loket k žebrům, která mi právě polámal sérií mocných úderů, a snažím se sebou necukat, když se šourám zpátky k provazům improvizovaného ringu. Řev a výkřiky mě bombardují ze všech stran, odrážejí se od stěn podzemního parkoviště kancelářské budovy v centru města. Za normálních okolností mám kolem sebe slušný dav bohatých potvor, které mě zahrnují svými jmény, telefonními čísly a poznámkami vestylu „pěknej kluk“. Dnes však ne. Všichni tihle lidé si proti mně vsadili dvacet ku jedné a nepochybně už si představují písečné pláže a lesklé bavoráky, jež si za svou výhru pořídí.
Sakra, i já jsem si málem vsadil proti sobě. Jenže na světě neexistuje člověk, kterému bych svěřil tolik peněz, aby za mě vsadil. Leda snad Nate. Jenže tomu je čtrnáct a ví se o něm, že je můj spojenec, takže bych mu stejně dobře mohl namalovat na čelo terč, kdybych ho poslal k bookmakerovi.
„Tak dělej, fajnovko!“ huláká Jones, bouchá o sebe masitými pěstmi, ve tváři zlomyslný úsměv.
Zůstanu zticha a Nate mi opláchne obličej studenou vodou, trochu si loknu, snažím se vypláchnout z pusy měděnou chuť krve. Slyšel jsem, že tenhle chlap s oblibou nářez protahuje, takže se nebojím, že by se na mě vrhnul jako býk. Zato se bojím davu, který se na mě tlačí. Cítím ve vzduchu, jak jeho netrpělivost kvůli mé pauze sílí. Chtějí vidět, jak moje lebka bouchne o zem. Hned teď. Tohle je skutečný podzemní zápas. Takový, který spojuje kriminální živly a hledače vzrušení tak, jako Vánoce spojují členy rodiny. Nejsou tu žádné váhové kategorie. Žádné testy na drogy. Žádná pravidla. Žádný opravdový sudí. Zápas neskončí, dokud nesbírají rozbité tělo jednoho z účastníků ze země.
Do takového světa by zrovna milující otec svého syna nezavedl. Jenže já žádného milujícího otce nemám. Můj táta je ničema, grázl, rádoby gangster, který – potom, co se mě dost namlátil, aby mě naučil, jak se mám bránit, a co mi svaly ztvrdly nepřiměřeně mému věku – usoudil, že by mohl vydělat pěkné prachy, když mě jako sedmnáctiletého předhodí prostředí losangeleských ilegálních zápasů; moje tělo ještě nebylo plně vyvinuté, ale bylo pevné díky náročnému tréninku, na kterém táta trval. Nemůžu tvrdit, že bych do toho šel neochotně. Dokonce mě to většinou i bavilo. Vždycky je to tátův obličej, do kterého buším, jeho kosti, jež lámu pokaždé, když zvednu pěsti.
Pokaždé protivníka rozsekám.
A teď, v devatenácti letech, jsem skončil v boji na život a na smrt v nejvyšší lize tohohle zločinného světa. Tentokrát bych mohl vyhrát hodně. Nebo bych mohl skončit v penálu. Civím na toho blba před sebou – prsní svaly posílené steroidy se mu cukají nedočkavostí, na šíji vystupují ohavné žíly, obličej tvoří hrůzostrašná změť krve a tetování – a smiřuju se s tím, že dneska patrně skončím na lopatkách. Jsem kurva blbec, že jsem do tohohle zápasu vůbec šel. Jones je nejspíš sjetý pervitinem. Nic slabšího než dvě dávky fentanylu tohle zvíře na kolena nesrazí, a já nemám v zadní kapse uspávací šipku na slony.
„Zee!“ zaječí za mnou Nateův hlas; použije mou zápasnickou přezdívku. Ohlédnu se na zakrslého kluka v mém rohu. Jediný spolehlivý důvěrník, ten, koho mám po boku při každičkém zápasu. Drží si u ucha mobil, jeho ebenová pleť nabyla chorobně popelavého odstínu. „Něco velkýho se děje ve Wilcoxově.“ Wilcoxova ulice. Tam bydlí rodiče. Nateovy veliké melasové oči zaletí k čekajícímu protivníkovi, pak se vrátí k mému potlučenému obličeji.
„Zase se perou?“ zeptám se. Nebylo by to poprvé.
Nate pomalu, vážně zavrtí hlavou. „Ne, něco jinýho. Benny viděl asi před dvaceti minutama přijít dva chlapy.“ Benny je patnáctiletý kluk, který bydlí přes ulici proti našim a chodí s Natem do školy. Je to debil, ale uctívá Natea, protože Nate patří ke mně.
