Romantický srpen s K. A. Tucker (2)

Druhá zastávka srpnového speciálu, dneska se podíváme na ukázku z prvního dílu.

Deset malých nadechnutí

Po tragické autohavárii, která ji připravila najednou o rodiče, přítele a nejlepší kamarádku, prchá Kacey se svou mladší sestrou Livií z Michiganu do Miami, aby tam začala nový život.

Podaří se jí vybudovat novou existenci? Zbaví se trýznivých vzpomínek, které ji nepřestávají pronásledovat? A dokáže odolat záhadnému sousedovi z bytu 1D?

Ukázka

Tiché syčení… Srdce mi buší až v uších. Nic víc neslyším. Ústa se mi určitě pohybují, volají jejich jména… Mami? … Tati? … Ale neslyším vlastní hlas. Co hůř, neslyším ani ty jejich. Obrátím se napravo, uvidím siluetu Jenny, její končetiny však působí nemotorně a nepřirozeně a je přimáčknutá na mě. Dveře auta na její straně jsou blíž, než by měly být. Jenny? – řeknu, tím jsem si jistá. Neodpovídá. Obrátím se nalevo a vidím jen tmu. Takovou tmu, že nevidím Billyho, ovšem vím, že tam je, protože cítím jeho ruku. Je velká a silná a drží mou dlaň. Ale nehýbe se… Snažím se ji stisknout, jenže nedokážu přimět svaly, aby se napjaly. Nemůžu dělat nic, jen obracet hlavu a poslouchat, jak mi srdce buší jako kovářské kladivo v hrudi, a připadá mi, že to trvá věčnost.

Slabá světla… Hlasy…

Vidím je. Slyším je. Jsou všude kolem, blíží se. Otevřu ústa, abych vykřikla, ale nemůžu najít energii. Hlasy sílí, světla taky. Sípavé zajíknutí mi zježí vlasy. Jako když umírající zápasí o poslední nadechnutí.

Slyším hlasité lup, lup, lup, jako když někdo rozsvěcí jevištní reflektory; světlo najednou proudí ze všech stran, ozařuje auto s oslepující intenzitou.

Rozbité přední okno.

Zohýbané plechy.

Tmavé šmouhy.

Kaluže tekutiny.

Krev. Všude.

Najednou to všechno zmizí a já padám pozadu, narážím na studenou vodu, klesám hlouběji do tmy, nabírám rychlost, jak mě celou polyká tíha oceánu. Otevřu ústa a lapám po vzduchu. Naráz mám plné plíce studené vody, plní mě uvnitř. Tlak v hrudi je nesnesitelný. Každou chvíli exploduje. Nemohu dýchat… nemohu dýchat. Malá nadechnutí, slyším mámin pokyn, ale nedokážu to. Nezmůžu se ani na jedno. Po celém těle se třesu… třesu… třesu…

„Probuďte se, má milá.“

Oči se mi prudce otevřou a zaznamenají vybledlou opěrku pod hlavu, kterou mám před sebou. Chvilku mi trvá, než se zorientuju, než zklidním své bušící srdce. „Docela divoce jste lapala po vzduchu,“ říká hlas.

Otočím se a zjistím, že na mě civí nějaká paní, obavu v hluboce vrásčitém obličeji, na rameni mám její pokroucené staré prsty. Tělo se mi smrští do klubíčka dřív, než stihnu zabránit reflexivní reakci na její dotek.

S vlídným úsměvem odtáhne ruku. „Promiňte, má milá. Jen mě napadlo, že byste se měla probudit.“

Polknu a podaří se mi zasípat: „Děkuju.“

Kývne a odsune se na své sedadlo v autobuse. „To ale musel být hodně ošklivý sen.“

„Jo,“ odpovím a zase se mi vrací můj obvyklý klidný, prázdný hlas. „Už se nemůžu dočkat, až se probudím.“

…

„Už jsme tady.“ Mírně zatřesu Livii ramenem. Zabručí a přitulí se hlavou k oknu. Nevím, jak dokáže takhle spát, ale podařilo se jí to, tiše pochrupuje už šest hodin. Po bradě se jí klikatí čárka šupinatých zaschlých slin. Superkráska.„Livie,“ zavolám znovu, nedůtklivě kousavým tónem. Musím z téhle piksly ven. Hned.

Odpoví mi neohrabané máchnutí rukou a trucovité „neotravuj, spím“.

„Olivie Clearyová!“ štěknu, zatímco cestující štrachají v přihrádkách nad sedadly a sbírají si své věci. „Dělej. Musím odtud vypadnout, než se zvencnu!“ Neutrhuju se naschvál, ale nemůžu si pomoct. Není mi dobře v uzavřených prostorech. Po dvaadvaceti hodinách v tomhle zatraceném autobuse mě láká představa, že zatáhnu za nouzovou kličku a vyskočím oknem.

Konečně jí dojde, co říkám. Livie tetelivě otevře víčka a rozespalé modré oči se zpod nich krátce zadí vají na autobusový terminál v Miami. „Dojely jsme?“ zeptá se a přitom zívá, posadí se zpříma, aby se protáhla, a rozhlíží se po okolí. „Jé, koukej! Palma!“

Už stojím v uličce, připravuju naše batůžky. „Jejda, palmy! Dělej, jdeme. Pokud nechceš strávit další den na
zpáteční cestě do Michiganu.“ To ji rozhýbe.

Než vystoupíme z autobusu, řidič už vyložil zavazadla z prostoru nad podvozkem. Hned zpozoruju naše stejné, ostře růžové kufry. Naše životy a všechen náš majetek se zredukovaly do jednoho kufru pro každou. Víc jsme toho nestihly poskládat, jak jsme honem honem prchaly z domu strýčka Raymonda a tety Darly. To nevadí, říkám si, obejmu sestru kolem ramen a přitisknu ji k sobě. Máme jedna druhou. Na ničem jiném nezáleží.

„To je pekelný horko!“ zvolá Livie a já právě v té chvíli ucítím, jak mi po zádech stéká pramínek potu. Je dopoledne a slunce už na nás z oblohy praží jako ohnivá koule. Úplně jiné než podzimní mrazíky, které jsme zanechaly v Grand Rapids. Stáhne si červenou mikinu s kapucí, čímž si vyslouží sborové hvízdání ze skupiny kluků na skateboardech.

„Už balíš kluky, Livie?“ škádlím ji.

Tváře jí zrůžoví a honem se schovává za betonový pilíř, částečně z dohledu.

„Uvědomuješ si, že nejsi chameleon, viď? Jé! Ten v červeném tričku už sem jde.“ Vyčkávavě natáhnu krk směrem ke skupině.