Fifty Shames of Syki (19)

Doba je zlá, milí čtenáři, v blogosféře to asi začíná zase vřít, jeden hejtuje druhého, třetí zase čtvrtému podkuřuje a tvrdí mu, jak je úžasný, už se to zase začíná skupinkovat, hádat a (ne)zdvořile nadávat… A co dělám já? Stále zůstávám při životě a užívám si!

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a 42

Je to zatraceně dlouho, co jsem napsala nějaký ten vykecávací článek a teď je přesně ta správně nevhodná doba, abych byla zase slyšet. Protože co všichni chceme? Aby tekla krev! A aby jí teklo hodně.

Nevíte, o co jde? To jsem do včerejška nevěděla ani já, než se na mě z jedné, druhé, třetí, čtvrté i páté nezávislé strany začaly hrnout informace. Inu, řekla jsem si, že tohle bude asi pořádná jízda. Jako bloger, který se v knižní blogosféře pohybuje už nějaký ten pátek, můžu říct, že jsem si dramat a zbytečně vyhrocených situací užila hodně. A nebavilo mě to. Je to totiž stále totéž dokolečka. Čas od času to v někom vybublá na povrch a napíše dlouhatánský článek o tom, jak je blogosféra v totálním úpadku, všichni dělají stejné věci, jsou neupřímní, kradou nápady, nemají vlastní názor nebo jsou prostě neoriginální.

Well, hello Vietnam! Kdysi jsem se do podobných šarvátek zapojovala, nejspíš několik snadno dohledatelných článků napsala sama a rvala se za to, v co věřím. V dnešní době si už tím nervy kazit nehodlám, protože je to stejně úplně jedno. Vlna hejtů přijde, někteří se naštvou, jiní se pokusí změnit, vlna zase odejde a za nějakou dobu přijde zase. Já vám nevím, ale mě už samo o sobě unavuje cokoliv, co má co společného s odsuzováním, posuzováním a skupinkováním. Jsem na to už asi stará.

Bloguju už dlouho, taky jsem nějak začínala, po cestě udělala plno chyb, některé věci jedu pořád dokolečka a je mi šumák, že se to tak podle některých nemá, že jsem nejspíš neoriginální, únavná a nezajímavá. Kdo mě má rád, ten mě čte, kdo mě nemá rád, taky mě čte, aby si na mě mohl ukazovat prstem. Platím si vlastní doménu, většinu svých knih si kupuju za těžce vydělané peníze, tak si taky budu psát, jak se mi zachce a žádný humbuk a velká protiblogerská kampaň se mě nedotkne.

Proč? Protože mě to stále baví a ještě dlouho snad i bavit bude. Sice v poslední době nedělám ani polovinu toho, co jsem dělávala kdysi, ale v práci dělám na velkém projektu, který mi bere většinu kreativity a tak jsem ráda, že si doma alespoň nějakou tu knihu přečtu. Ztratila jsem také přehled o tom, co se na kterém blogu kde píše, co teď frčí a co prostě musím mít, jinak nepřežiju. Unboxing zcela nechápu, z fotek knih s jídlem mám tak akorát hlad a knižní videa nesleduju už od jejich zrození, protože se nikdy nemůžu soustředit na to, co ti lidi říkají, protože čučím, jak se po obrazovce pohybuje jejich šermující ruka s knihou, nebo proč mají proboha brýle nakřivo a copak jde každý vždycky do salonu předtím, než zapne kameru? Taková jsem prostě já. Jsem 42.

Baví mě o knihách psát, baví mě si je kupovat, číst, mluvit o nich na srazech. Baví mě smát se tak moc, až mě bolí bránice a tečou mi z očí slzy. Baví mě spolupořádat knižní srazy a filmové předpremiéry. Baví mě mít kamarády, kteří jsou do knih stejní blázni jako já a naprosto chápou mé šílené myšlenkové pochody. Baví mě knižní komunita, poťouchlé recenze, meme upozorňující na knihu, o jaké jsem předtím neměla ani ponětí, zcela random knižní vykecávačky. Baví mě knihy. A u těch já vždycky zůstanu. I kdyby by mě má neoriginálnost měla odsoudit k nepopularitě. Protože o to tu nejspíš všem jde…? Psát úžasné recenze nerecenze, být všemi oblíbený, nebo všechny kritizovat… a být hlavně za hvězdu.

Prostě 42.

btw Prý můj článek tak trochu působí, že na mě někdo útočí a já mám potřebu se bránit. To fakt ne. Jen je to má reakce na vzniklé situace, na které jsem byla odkázána zde a zde. Přečtěte si a pak pochopíte. Můj postoj k celé záležitosti viz článek výše. Hlavně se na svět usmívejte, škaredit se je na prd…