Letní dumání 2 (8)

Osmý článek druhého ročníku Letního dumání. Už jenom jedno témata a konec. Snad jste se u druhého letního dumání bavili stejně jako já. Nezapomeňte přidat svůj názor a přečíst si i další příspěvky. Pro blogery: Příspěvky do dumání můžete přidávat dole do linkovače. Ten bude otevřený až do konce září.

Emoční stránka knih

Knihy čtu nejen proto, že tak zažívám hromadu dobrodružství, ale také kvůli emocím, které ve mně dokážou vyvolat. Počítám, že to tak má většina z nás. Proč bychom je jinak tak často a rádi vyhledávali?

Musím se přiznat, že jsem knihy hodně prožívala už od mala. Největší dojem na mě přesto během dětství udělal právě Harry Potter. Vím, že většina z vás možná čekala, že jim v jedenácti přijde dopis z Bradavic, no já spíš snila o tom, že budu hrát famfrpál a budu mít neviditelný plášť. Nutno podotknout, že jsem ve sportech nikdy moc nevynikala – pokud tedy nebudu brát v potaz vybíjenou, která mi šla vždycky… vražedná střela! Vždycky jsem chtěla umět létat a mít svou vlastní kouzelnou hůlku.

Pamatuju si, že poprvé jsem pořádně u knihy brečela až u pátého dílu Pottera. Zrovna ve scéně, kdy přijdeme o Tichošlápka. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Byla hluboká půlnoc a mě po tvářích tekly potoky slz, protože jsem si onu scénu četla dokolečka dokola a nemohla jí uvěřit. Žádná další smrt hlavní a důležité postavy mě tolik nezasáhla (ano, nebyla jsem ze čtvrtého ani šestého dílu tak v šoku, jako z toho pátého).

Cíleně si nevybírám knihy s drásavými životními příběhy, u nichž vím, že mě rozbrečí a bude mí z příběhu smutno. Proto u mě ani tolik recenzí na klasickou beletrii či světové romány nenajdete. Reality i smyšlených příběhů jsem si dosytosti užila při povinné četbě, dobrovolně je už ntolik evyhledávám. A když už, raději se na to podívám ve filmové nebo seriálové podobě – tam to na mě má stejný účinek. Totéž vlastně platí i o detektivkách, krimi a thrillerech. Čas od času si je přečtu, ale mnohem lépe je přijímám ve filmové podobě než té knižní. To je jeden z důvodů, proč u mě na blogu převládají knihy spíše žánru fantasy, scifi a romance.

I ty ve mně dokážou vyvolat celou škálu emocí. Jsem z těch lidí, co se dokáže u knihy při čtení neuvěřitelně tlemit, hlasitě se smát (až se mě mamka ptá, jestli jsem vážně v pořádku), nebo nabručeně nadávat a zuřit. Když dočtu skvělý příběh, který mě chytne za srdce, je mi líto, že už je po všem, na druhou stranu jsem ráda, že to skončilo tak, jak to skončilo. Když jde o obzvlášť dobré příběhy, ráda se k nim často vracím a čtu si oblíbené pasáže. To je případ takové knihy The DUFF, ta mě dokázala parádně dostat. Stejně tak mě třeba dostal čtvrtý díl Vampýrské akademie.

Univerzální recept na to, jaká kniha mě opravdu dostane, nemám. Prostě to musím cítit. Někdy tomu napomůže i dobře zvolené prostředí. Často u knih poslouchám hudbu a tím, že mi třeba někdy nějaký song naprosto sedne, to ve mně vyvolá ještě větší reakci. Myslím, že to takhle nemám jenom já…. a jestli jo, tak jsem asi mírně vyšinutý unikát.

Ale víte co? Stejně mě to baví. A jen tak bavit nepřestane. Pro mě jsou všechny ty emoce důležité, protože myslím více srdcem, než hlavou (což je ostatně vidět). Všechny své emoce vkládám i do svých článků, recenzí, meme, různých projektů. Do celého svého blogu. I proto jej beru jako mou součást i jako své „dítě“, které se brzy dobatolí ke třetímu roku.