Letní dumání 2 (6)

Šestý článek druhého ročníku Letního dumání. Až se nechce věřit, že nám to tak rychle ubíhá. Nezapomeňte přidat svůj názor a přečíst si i další příspěvky. Pro blogery: Příspěvky do dumání můžete přidávat dole do linkovače. Ten bude otevřený až do konce září.

Mluva jako šmirgl papír

S tímhle tématem jsem si trochu naběhla. Jelikož čítávám knihy v češtině i angličtině, můžu srovnávat, jak na mě působí sprostřější mluva v obou jazycích (pokud opominu slovenštinu a polštinu). Už to bude skoro rok od chvíle, kdy jsme se v Olomouci sešly já, Anya a Lusy, mimo jiné na našem sraze přišla řeč také na sprosťárny v knihách. Tedy, v těch erotických.

Abych pravdu řekla, sprosťárny v angličtině mi nepřijdou tak sprosté jako jejich české ekvivalenty. Netuším, čím to je. Jestli tím, že čeština je můj rodný jazyk a ještě pořád mám v sobě zakořeněné, že jisté výrazy se prostě veřejně moc nepoužívají – natož v knihách – anebo tím, že angličtina zase tolik slov na vyjádření nemá. V tom je totiž hravě strčíme do kapsy. S holkama jsme se ovšem shodly na tom, že bychom erotiku asi moc překládat nechtěly. Lusy se dokonce přiznala k tomu, že jí psaní erotických scén v češtině přijde vtipné, protože to prostě nemá ten náboj. A víte co, musím souhlasit.

Ovšem nevysvětlím vám, co na tom je. Prostě je to takový ten můj vnitřní pocit, chápete. Mnohem víc mě rozproudí erotika v angličtině, než ta v češtině. Přijde mi to žhavější a prostě méně směšné. Nedokážu říct, jak by na mě působila erotika v češtině, kdybych to neměla s čím srovnat. Klobouk dolů před domácími překladateli erotického žánru. I já mám někdy problém s krátkými překlady Sladkých políbení – tedy v tom smyslu, že chci, aby to vyznělo správně a ne směšně. Už několikrát jsem si sama potvrdila, že špatně uchopený český překlad dokáže erotiku naprosto zabít a že ne každý překladatel na to prostě má buňky.

Většinou jdou tyto překlady více ženám. Znatelně to jde cítit například u Hrany rozkoše a Hrany touhy – zatímco první díl série vkusně a hezky přeložila žena, druhý díl si vzal na paškál muž a udělal z toho něco, z čeho se mi ježily vlasy na hlavě, hlavně to tedy dosti uškodilo knize jako takové. Ale i muži dokážou toto téma hezky podat, krásným příkladem je kniha Sedm let hříchu, která se mi četla výborně a která je také výborně přeložená. Takovým stylem, co vám rozproudí krev a přitom vám to nepřijde nijak směšné. Nutno podotknout, že jde navíc ještě o historickou erotiku.

Pokud jde o drsná slova, slang a spíše hovorové vyprávění knih, moc s tím problém nemívám. Pravda, podobné knihy čtu spíše v originální angličtině, takže tam mi to nepřijde nijak divné. Ať už jde o slang, nebo jižanský styl mluvy, kdy se vám zkracují slova, anebo třeba rozdíly mezi britskou angličtinou a americkou, případně australskou. O to horší pro mě někdy je, když čtu takové knihy v češtině a vím, že si v originále dala autorka tu práci, aby jednotlivé postavy i slovně odlišila. Zářným příkladem budiž například Noční lovci, kde si některé postavy i po několika staletích zachovaly britský styl vyjadřování. Zatímco v prvním třech dílech je to i v češtině poznat, ve čtvrtém bohužel tolik ne.

Někteří z vás měli také velké problémy se sérií Andělé noci, která je skvělá, ovšem vyprávěná spíše hovorově a drsněji. V českém překladu se to projevilo nahozením překladu stylem, jakému já říkám „čecháčtina“ – čímž nechci nikoho urazit (my na Moravě a Slezsku máme taky svoje výrazivo). Stačí, že to do nás hustí ve všech televizích, kde se to ještě snést dá, ale když to čtete v knize, je to něco jiného. I kvůli tomu mě mrzí, že vydávaní série u nás skončilo, protože ji mám moc ráda. I z toho důvodu se třeba obávám toho, že jestli se někdo nakonec rozhodne vydávat The Demon Trappers, aby dokázal zachovat styl mluvy Becka, protože to je jedna z věcí, která ho dělá takovým, jakým je. Totéž platí o Bonesovi.

Celkově vzato mi tedy drsnější a spostější slova v knihách nevadí, pokud jsou úměrná stylu a není jich zase tolik (nebo pokud je někdo nepoužívá až moc… číst na každém třetím řádku fuck nebo kurva jako v případě Nicka a Norah v češtině mě vážně nebaví). Osobně zase tolik sprostě nemluvím, dokud mě něco nebo někdo nenaštve. Pak to ze mě jede a je znatelně poznat, že jsem ze Slezska. My se tady totiž s lidmi nepářeme, protože ani s námi se život nepáře, totéž platí i o ostatních lidech. Navíc toho mám za sebou v životě už dostatek, abych věděla, že lidi jsou potvory, a i když se snažíte se všemi vycházet, nemají vás rádi kvůli svým vlastním pitomým důvodům, které jim nevyvrátíte. Tak proč si z toho pořád dělat vrásky, neustále sklápět oči i hlavu a přitakávat. Nikdy jsem nebyla splachovací a bránit se dokážu dostatečně. Ale zpět ke knihám.

Víte, kdy u čtení nadávám? Když mě příběh frustruje. Když mě štvou postavy. Když mě štve autorka za to, co udělala a jakým směrem se vše ubírá. To někdy i řvu. Ne, že bych vyřvávala na lesy, ale někdy si musím zařvat, aby mi z toho hlava nepraskla. Ohromně to pomáhá. Jindy zase musím knihu na chvíli odložit, vyvztekat se anebo uklidnit, abych vůbec mohla pokračovat. A i když mě kniha sebevíc nudí a je příšerná, dočtu ji. Nesnáším nedočtené knihy a nedokončené série. Vždycky cítím, jako by mi chyběl kus skládačky a já jsem z toho typu lidí, co musí mít všechno hotové.

Jak jste na tom s drsnými, sprostými a gulášovými slovy vy? Taky se vztekáte? Které knihy vám překlad znepříjemnil?