Žhavé léto s Baronetem (8): Cassie Palmer

Druhá ukázka z druhého dílu série Cassie Palmer.

Otupěle jsem přikývla, faktem ale zůstávalo, že mně to divné nepřipadalo ani trochu. Než maminka utekla s tátou, byla dědičkou Pýthiina trůnu ona. To, že se sama vydědila, však mé šance na nástupnictví nijak neohrozilo, protože novou Pýthii nevybírá ta původní. Konečnou volbu provádí moc, síla nebo energie samotné funkce. Ta během tisíciletí – až na pár výjimek – vždycky vybrala stanovenou dědičku, kterou už jako nástupkyni staré Pýthie vychovali. Mircea ale vsadil všechno na to, že bych mohla být jednou z výjimek, a vší mocí se snažil zajistit, že až ta chvíle nastane, budu pořád vhodnou kandidátkou.

Z důvodů, jimž jsem úplně nerozuměla, musí nástupkyně zůstat až do zahájení rituálu přeměny cudná, a Mircea nechtěl riskovat, že by mě ze soutěže vyřadilo nějaké pubertální pobláznění. Takže mě tím, že si na mě udělal nárok sám, označil jako nedostupnou pro ostatní. Parchant!

„Říkals, že to zesiluje emoce,“ řekla jsem při vzpomínce na to, jak jsem se s Mirceou setkala poprvé jako dospělá. „Tos mluvil jenom o těch mých?“ Když jsem Mirceu viděla naposledy, nechoval se úplně lhostejně, jen těžko jsem to ale mohla říct s jistotou. Většina upírů jsou vynikající lháři, on je ale naprosto bez diskuse šampionem číslo jedna – možná proto, že to patří k jeho práci hlavního diplomata Senátu. Jeho posílají do ošemetných situací, aby s pomocí přemlouvání, svádění nebo lhaní získal to, co zrovna chtějí. V tom, co dělá, je velice dobrý.

„Ne, tohle je obousměrné, podle mínění mnoha lidí jedna z velkých nevýhod toho kouzla.“ Casanova se předklonil a podle všeho se mu líbilo, že mě může poučovat. „Představ si to jako zesilovač na stereu: při každém setkání je to o stupínek hlasitější. Aby se to spustilo, musíte tomu něco dát do začátku, ale jak to naskočí a je to rozjeté, jste na cestě ke vzájemné posedlosti, ať už se to oběma líbí nebo ne.“

Otočila jsem se, aby neviděl můj výraz, a pokusila jsem se ignorovat ten tvrdý uzel v hrudi a svíravou bolest v krku. Nevěděla jsem, proč se cítím být zrazená. Ne že bych Mirceovi někdy stoprocentně věřila. Věděla jsem, že žádný mistr upír, hlavně žádný člen Senátu, do kategorie „hodný hoch“ nespadá. Svou současnou pozici ani nemohl získat tím, že by byl cokoli menšího než nemilosrdný. Byla bych ale přísahala, že něco takového by neudělal. Tony, ten ano, to mi bylo jasné, ale naivně jsem si myslela, že jeho šéf je jiný. Já blbka! Vždyť kdo ho asi všechno naučil?

Když jsem se na Casanovu podívala znovu, měl obličej naprosto bez výrazu. „Říkáš, že je to nebezpečné.“

„Celá magie je nebezpečná, chica,“ řekl něžně, „samozřejmě za správných okolností.“

Neodbočuj!“ Nepotřebovala jsem, aby se někdo snažil ochránit mé city, chtěla jsem odpovědi. Něco, co by mi pomohlo vymyslet, jak z toho ven.

„Neodbočuju,“ prohlásil. Nějaká žena ze sebe vyrazila vysoký výkřik, a on na okamžik přesunul pohled na místo někde za mnou. „Sakra!“

Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, že se mé tři spolubydlící rozhodly zahrát si šipky, přestože v baru nebyl terč. Zatímco jsem se na ně nedívala, Deinó zaujala místo na jednom konci baru a Pefrédó na druhém, Enýó se postavila před něj a foukala párátka na bezbranného barmana. Než jsme stačili cokoli udělat, Enýó vyfoukla další dávku drobných projektilů, po jejichž zásahu ubohý satyr vypadal jako hodně nešťastný jehelníček. Když mu na hrudi vyrostl les malých červených teček, žena zaječela znovu, a Casanova jejímu společníkovi naznačil, aby ji odvedl. Vrhl se na záchranu svého zaměstnance a já jsem šla zachraňovat jeho. Holky mě někdy poslouchají – občas, když na to mají náladu – stejně jsem ale měla pocit, že mě považují za někoho, kdo kazí zábavu. Casanova poslal třesoucího se barmana na zaslouženou pauzu a já jsem holky zabavila tím, že jsem z kabelky vytáhla karty. Jsou to standardní tarotové karty, které jsem před lety dostala k narozeninám a které jsou očarované tak, aby účinkovaly jako jakýsi metafyzický prsten dobré nálady. Neříkají nic konkrétního, ale jejich předpovědi celkového klimatu, obklopujícího nějakou situaci, bývají až děsivě přesné. Karta, která z balíčku vyjukla hned potom, kdy jsem na něj sáhla, se mi nelíbila.

Navzdory obecnému – špatnému – názoru mají Milenci s nalezením spřízněné duše nebo vůbec s něčím příjemným něco společného jen málokdy. Blízkost nějaké romance obvykle naznačuje Dvojka pohárů, ale s Milenci je to složitější. Tato karta poukazuje na blížící se nutnost volby, takové, která zahrnuje pokušení a bolest. A stejně, jako je tomu na obrázku karty v mém balíčku – Adam a Eva jsou vyhnáni z Ráje – konečné rozhodnutí bude mít dalekosáhlé následky.

Musím podotknout, že to nikdy nebyla jedna z mých oblíbených karet. Během doby, kdy jsem zabavovala zbývající párátka a dávala holkám novou hračku, Casanova poslal pro nového barmana. Nakonec jsme se zase sešli u našeho stolu. „Všechno záleží na úhlu pohledu,“ řekl a navázal na rozhovor, jako by se nic nestalo. Asi se za ta staletí už setkal s horšími zákazníky než s trojicí znuděných babek. „Ten geis je sám o sobě neškodný. Ale – přesně jako v případě Meluzíny – jenom do té doby, dokud není porušený. Ta tvá verze způsobuje jenom nekritickou lásku k jedné osobě. Dokud do takového vztahu nic nezasáhne, budete oba šťastně žít až do smrti.“

Skutečnost, že bych možná ani nechtěla žít – šťastně ani jakkoli jinak – v kouzlem navozeném stavu mysli, podle všeho důležitá nebyla. „A co když do toho něco zasáhne?“

Casanova se zatvářil poněkud znepokojeně. „Jak jsem se mohl mnohokrát přesvědčit, láska je skutečně nádherná věc. Ale tohle má i svou ošklivou stránku. Pokud je tímto poutem někdo nebo něco vnímáno jako možná hrozba, jedná tak, aby tuto hrozbu odstranilo.“ Všiml si mého netrpělivého pohledu a rozvedl to. „Řekněme, že o tebe začne mít zájem nějaká osoba, co o magii evidentně nic neví. Takový normál geis vycítit nedokáže, takže si toho varování ani nevšimne.“

„Co se stane?“

„Záleží na tom. Pokud je pouto nové a vy dva jste spolu ještě nestrávili moc času – jinými slovy, pokud je amplituda nastavená na nízko – tak možná nic. Ale čím vyšší hlasitost, tím hůř bude takový rušivý vliv snášen. Nakonec jeden z vás nebo oba dva podniknete kroky k eliminaci hrozby.“

„K eliminaci? Myslíš k zabití?“ Poklesla mi čelist. Mircea se musel pomátnout!

„Až k tomu by pravděpodobně nedošlo,“ ujišťoval mě Casanova a já jsem ucítila, že se mi sevření žaludku trochu uvolnilo.

„Většina nápadníků rychle zmizí v okamžiku, kdy na ně začneš vykřikovat nadávky nebo když jim tvůj milenec začne vyhrožovat.“

No paráda, řekla jsem si, když se mi žaludek zase vracel do sevřeného stadia. Díky Mirceově představě o pojištění jsem se kdykoli mohla ocitnout ve cvokárně. „Ale co kdyby původce toho geisu chtěl, aby mě někdo svedl?“

Nebyla to zbytečná otázka. Když Pýthiino zdraví začalo uvadat, Mircea vyslal upíra jménem Tomas, aby se se mnou spřátelil. Madam Femonoe, Pýthie, již jsem já znala spíš pod jménem Agnes, si uvědomila, že umírá, a zahájila rituály, umožňující, aby moc přešla na její následnici. Což spustilo celou tu novou hru. Agnes sice mohla ten prastarý rituál spustit, ale dokončit jsem ho mohla jenom já – tím, že bych přišla o panenství, které Mircea tak pečlivě střežil. Určil Tomase, aby se o tuhle maličkost za něj postaral on, aby se tak nechytil do vlastní pasti. Mircea se narodil dávno předtím, než se stačil rozšířit názor, že by si žena mohla své sexuální partnery vybírat sama, a Tomas byl služebníkem jiného mistra upíra, takže se očekávalo, že bude plnit rozkazy. Tuto záležitost s námi pochopitelně nikdo nekonzultoval. Tomas byl jedním z mála těch upírů, kteří dokážou živého člověka napodobit do té míry dokonale, že jsme spolu mohli půl roku žít jako spolubydlící, aniž bych uhodla, co je zač. Sblížili jsme se, ale zase ne tak, jak by se to líbilo Mirceovi. Nějak se mi nechtělo do svého bláznivého života kohokoli zatahovat, navíc jsem si myslela, že Tomase tím, že si udržuju odstup, vlastně chráním. Ale dosáhla jsem tím jen toho, že jsem přinutila Mirceu, aby se rituálu zhostil sám.

Nakonec jsme byli těsně před zlatým hřebem večera přerušeni, za což jsem byla potom, když se mi hlava aspoň trochu pročistila, neskonale vděčná. Dokončení rituálu by znamenalo, že bych jako Pýthie zkejsla už navždycky, což by ale vzhledem k tomu, jaký cíl jsem představovala, nepochybně znamenalo jenom velice krátké časové období; ne že bych svou životnost teď sama odhadovala na nějak dlouhou dobu.

Jasnovidka Cassie Palmerová zdědila nové magické schopnosti — včetně možnosti cestování časem. Přináší to s sebou ale velkou odpovědnost, kterou by raději neměla.

Najednou je z ní nejžádanější dívka ve městě, jak se ji celá řada upírů, duchů a mágů snaží přesvědčit, přinutit nebo svést, aby se přidala na jejich stranu — a s ní i její magie. Jeden z upírských mistrů se však předtím, než na ni vznese svůj nárok, ani nezeptá, co Cassie chce. Nechal vytvořit kouzlo, které ji k němu váže, ona ale neví, jestli to, co k němu cítí, je skutečné – nebo zda si to jen představuje…

Oficiální web Karen Chance ~ Série na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Dotkni se temnoty ~ Unesena stínem ~ Obejmi noc