Letní dumání 2 (1)

Tak a je to tady! Začínáme druhý ročník Letního dumání, na který jste se nejspíš už dlouho těšili. Jsem zvědavá, kolik blogerů se zapojí, kdo s čím přijde a co na to čtenáři. Své příspěvky do dumání můžete přidávat dole do linkovače. Ten bude otevřený až do konce září.

Paralelní světy

Bujnou a možná někdy až přebujelou fantazii mám už od dětství. Těžko říct, jestli za to můžou rodiče, anebo sledování prvních seriálových dílů Star Treku, později Xeny, Herkula, či značný vliv Hvězdné brány, Ally McBealové a Přátel. Je zajímavé sledovat, co všechno mě v dětství a dospívání ovlivnilo a jakým způsobem to utvořilo mou osobnost. Nejspíš i proto mám ráda tolik různých žánrů a je mi jedno, že nejsem vyloženě cílový čtenář.

Ráda utíkám do nových a vymyšlených světů. Díky knihám prožívám nespočet různých dobrodružství a čas od času se přistihnu, že si v příbězích představuju sama sebe… anebo si říkám, co bych dělala já. Pravda, v některých případech jsem spíš z postav i z autorů frustrovaná, ale stejně je to pro mě oblíbený druh relaxace.

Když toho člověk přečte tolik, začne si sám vymýšlet své vlastní světy, příběhy, v hlavě mu skáčou různé scény i dialogy. Už jako malá jsem si říkala, jaké by to bylo, zkusit napsat knihu. V průběhu let jsem ale v knihách pozorovala plno věcí, které mi jako čtenáři vadily a které bych ve své knize nesnesla. Proto je pro mě jakékoliv psaní příběhů složitá věc. Nerada opakuju cizí chyby a jako čtenář si říkám, jestli třeba až moc nepřeháním. Kdoví, možná se mi letos konečně podaří dopsat alespoň jedna kniha…

Co se týče paralelních světů, nosím jich v sobě tolik, že je snad ani nedokážu spočítat. Většina z nich je akčního rázu, protože jsem sama o sobě dosti aktivní osoba – pokud jste si ještě nestačili všimnout. Kdybych měla žít v nějakém paralelním vesmíru a mít od základů jiný život, určitě bych byla nějaká bojovnice, nejlépe v nějakém dystopickém světě šmrncnutém scifárnou. Mohla bych být v armádě, i když v reálném životě bych asi ten jejich výcvik stěží přežila. Ne, že bych toužila zabíjet, ale dokázala bych si představit, že bych se uměla ubránit, abych ovládala nějaké bojové umění, dýky, meče… Myslím, že za to může přemíra sledování akčních filmů – a také válečných filmů a dokumentů. Pokaždé, když se dívám na nějaký dokument z první nebo druhé světové války, ovládá mě taková ta bezmoc z toho, co všechno se kdysi stalo a co se děje teď. Nevím, nemyslím si, že bych byla natolik odvážná, že bych dokázala vstoupit do armády a jít bojovat někam na frontu do cizí země. Ale o tom to je. Mít svět, který se od vašeho diametrálně liší. Jsem duší bojovnice, nic nevzdávám, nemám ráda nespravedlnost a nenechávám si toho tolik líbit. Lidi vám budou „srát“ na hlavu vždycky.

V jiném světě bych byla vysokým vládním činitelem. Respektive jsem si už od malička s kamarádkou dělala legraci, že se jednou stanu první českou prezidentkou. Během dospívání mi došlo, že nejsem povahově pro jakoukoliv politiku dělaná. Hlavně nejsem ta správná potvora – i když by se někteří haters rádi hádali. Jsou horší věci, než mít docela úspěšný blog. Je mi smutno z toho, co všechno se v politice děje a jak na to vždycky dojedou jen obyčejní lidé. Je to hezká utopie, žít ve světě, v němž dokážu něco změnit.

Za jistý paralelní svět se dá považovat i šťastná budoucnost. Jasně, tu můžu mít i ve skutečném životě, říkáte si. Ale nic není jednoduché. Teď jsem skončila vysokou školu a snažím se najít si práci. Věřte mi, že to není žádná sranda a i když je mi jasné, že jsem teprve na začátku, mám obavy z toho, abych z toho nebyla časem zničená a v depresi. Nejsem člověk, co by dokázal jen tak sedět a nic nedělat, ale na druhou stranu si nedokážu představit, že budu dělat něco, co mě nebaví. Ale kdo má takové štěstí? Mít práci, která ho naplňuje, do které se každý den těší a která v pohodě pokryje veškeré jeho výdaje. A když dáme práci bokem, co rodinný život? Nejsem dělaná na to, abych žila sama, abych neměla přátele, abych nemyslela na děti. Své přátelé i rodinu mám ráda. Co se týče toho „pana pravého“, život mě bohužel neustále usvědčuje v tom, že mi to zatím není souzeno a já si říkám, když už konečně? Jednou… Závidím všem, co jsou šťastní a přeju jim to.

Jeden ze světů, jaký si tak úplně nedokážu představit, že bych v něm dokázala přežít, je klasická fantasy. Tam bych totiž neměla ani jedinou šanci přežít. Teda, pokud bych nebyla elfka. To by se mi líbilo. I když spanilost nemám v popisu práce. Víte, co mě vždycky fascinovalo? Draci. Chtěla bych mít vlastního draka. Ne ve stylu Eragona nebo Her o trůny, ale prostě draka. Jooo, mít draka by bylo kůůůůl. Bych ho poslala na všechny, co mi pijou krev a bylo by po problému. A to nejsem zase tak pomstychtivá… tedy, většinou.

Taky by se mi líbilo mít svůj vlastní světelný meč. Ještě bych s ním ale musela umět zacházet. Mít ale něco s mladým Harrisonem Fordem by za tu námahu stálo 😀 Kruci, že jsou všichni dobří chlapi buď už rozebraní, gayové anebo dávno za zenitem.

Nějak jsem se do toho zamotala, co? Tak to nějak uzavřeme. Miluju knihy už proto, že mi dovolují navštěvovat místa, která bych jindy neviděla, anebo která vůbec neexistují. Prožívat spolu s hrdiny jednu šílenější věc za druhou, představovat si, že i já jsem součástí příběhu. To je hlavní důvod pro to, že čtu. Za všechno můžou paralelní světy.