Pražský knižní sraz 9.3.2013

Jelikož se pořád něco děje a vy určitě nechcete, aby vám něco uniklo, přicházím s dalším reportem z knižního srazu, tentokrát v našem hlavním městě, ve kterém se každý maloměšťák (jako jsem já) může lehce ztratit. Já se díkybohu neztratila!

Cesta za pražským dobrodružstvím pro mě ovšem začala už ve středu 6.3., kdy jsem nasedla v Bohumíně na LEO Express a vydala se na dlouhatánskou cestu do Prahy. Měla jsem totiž v plánu jít 7. a 8.3. na Career Days do Hotelu Corinthia a nechat si zničti své iluze o tom, jaké mám vůbec šance na našem krásném trhu práce. Inu, nakonec se to vyvrbilo docela dobře, i když jsem byla utahaná a zničená, jak jsem už dlouho nebyla (naposledy možná v Americe, když za sebou táhla ty těžkotonážní kufry).

Oficiálně sraz začínal až ve dvě hodiny, ale společně s Kikou a Basterou jsme se domluvily, že si zajdeme ještě na oběd. Takže poté, co jsme se hledaly před i uvnitř Hlavního vlakového nádraží a našla, usedly jsme do místní restaurace a objednaly si těstoviny. Nechtěly jsme zbytečně odcházet někam daleko, jelikož za nedlouho měl sraz začínat a mně se vážně nechtělo se někam daleko tahat ještě i s kufrem. Každopádně jsme se bavily o všem možném okolo knih. Tedy, po většinu času jsem spíše brebentila já, jak už u mě bývá zvykem, takže zatímco holky měly už své porce zdlábnuté, já tu svou ještě dojídala.

Kikuš za mnou dorazila až z Bratislavy, proto jí udělauji čestné označení nejvěrnější slovenské čtenářky blogu. A to nejen proto, že přijela až z takové dálky, zatímco jiní, kteří to mají mnohem blíž, nechtěli ani zvednout zadek, ale taky je se mnou už skoro od samotného začátku, zatím jsem se jí neomrzela. Takže ještě jednou děkuju a jsem ráda, že mám takovou „knižní kamarádku“. A nezapomeň, že mě máš vzít v tom kufru do texasu, jasné?! Později se k nám ještě přidala Verča, takže jsme chvilenku poseděly, načež jsme se vydaly na oficiální místo činu čekat na zbytek naší knižní bandy.

Největší obavy jsem měla z toho, abychom se všichni nějak našli, protože přece jenom jsem neměla od středy do pátku pořádně přístup k netu, takže jsem nemohla lidem moc odpovídat na dotazy – přestože jsem už týden dopředu vyzvídala, jestli lidi nepotřebují moje telefonní číslo, pro strýčka příhodu – no jistěže jej potřebovali… několik hodin před srazem a ačkoliv jsem jim odpověděla, bylo to už krapet pozdě.

Modlila jsem se za to, aby nás bylo víc, ale když ne, no co, podrbat se dá i tak, že. Ale obávala jsem se zbytečně, postupně se to k nám začalo trousit. Takže dorazila i Storycollector, Jeanne a Baruš – čímž jsme v našem kolečku měly hned 3 Barči. Říkám vám, nejezděte do Prahy, aniž byste byli připravení na nadvládu tohoto jména. Abych nezapomněla dodat, Verča dorazila až z Plzně a Jeanne z Jindřichova Hradce, takže když se chce, všechno jde!

Pak jsme se ve vší naší slávě odebraly směrem na Václavské náměstí do Ovocného světozoru, kde jsme díkybohu vzadu našli ten největší možný stůl a zabraly si jej pro sebe. Můžu vám říct, že v lepší cukrárně jsem už dlouho nebyla. Samozřejmě jsme se na etapy vydaly cosik si objednat, ať tam nesedíme na sucho a uděláme jim taky nějak tržbu (i když pochybuju, že tam mají nějaké nesnáze, tam se to otáčelo co to šlo).

Možná jsme to spíš pojaly stylem „Kdo zaváhá, nežere!“, takže jsme obalily své chuťové buňky do toho lahodného… a mezitím se začaly vybavovat o nesmrtelnosti brouka… tedy knižního světa. Padlo toho tolik, že už ani nevím, kde jsme začaly a kde jsme skončily. Oceňuju také to, že si na nás Verča udělala čas, přestože nebyla zrovna nejzdravější. Každopádně teď už alepsoň z části ví, na co se má v tom květnu těšit, až dorazím na Svět knihy, protože to bude tóčo, vážení. Těšte se! Anebo se spíš děste.

Myslím, že jsme se dobře bavily. Nebo teda alespoň já ano, i když už jsem byla za ty poslední dny hodně unavená. Probíraly jsme blogování, knihy, naše čtecí návyky, doporučovaly si knihy, nebo se od nich odrazovaly, často si vykládaly i ty správné životní trapasy a tak dále a tak dále. Je vždycky fajn posedět s podobnou skupinou nadšenců, kteří ví, o čem mluvíte a nedívají se na vás, jako by vás narostla druhá hlava, že.

Později musela Jeanne odejít, po čase také Kika a Verča. Ale dorazily nám další posily v podobě Skullky a Dylana. A pak se rozjelo úplně jiné tóčo, kdy jsme většinu času naprosto nestíhali myšlenkové pochody téhle dosti sehrané dvojky. Proč? Inu, jestli si myslíte, že mně nejde skočit do řeči, tak potom do jejich, to abyste rovnou radši shodili bombu… a ani ta by vám nejspíš nepomohla.

Ať už je to tak nebo tak, měli jsme zajímavé spestření a nezapomněli jsme vynechat kdejaké téma. Ale hlavně, co si nějspíš skoro všichni ze srazu odneseme je to, že Marie je pojem. Nikdo ji nikdy neviděl, ale všichni už o ní slyšeli. Jestli chcete vědět, co to znamená, raději se neptejte. Neměla bych pro vás kloudnou odpověď. No prostě Marie…

Chtěla bych ještě jednou poděkovta všem, kteří se na sraze objevili. Myslím, že se zase brzo uvidíme a už se na vás všechny těším!