Gangsterská Tour (1)

První ukázka z prvního dílu série Bavettovi:

Nikdy jsem neuměla kreslit. Doživotně jsem zamrzla u dětských postaviček s nulovou perspektivou. Ještě tak bych zvládla udělat v mapě roztřesenou čáru z bodu A do bodu B, ale hasiči, to byl docela problém. Obdélník se dvěma koly by na auto mohl stačit, ne?

„Maják,“ napovídal Michael, klekl si na zem vedle konferenčního stolku a s dětským nadšením pozoroval moje snažení. Dokreslila jsem malý hrbolek na střechu auta.

„Žebřík,“ začínal znít trochu netrpělivě. Lekla jsem se; asistentka mluvila o rozčilení, a že to mám brát jako součást přijímacího rozhovoru. Když ho teď vytočím tím, že neumím nakreslit hasiče, žádné další pokračování rozhovoru nebude.

„Ukážeš mi, jak se kreslí pořádný hasičský auto?“ zeptala jsem se. Zamračeně se na mě podíval a rychle zavrtěl hlavou. Snažila jsem se vymyslet omluvu pro to, že prostě nevím, jak přesně vypadá takový náklaďák, ale v jeho přítomnosti mi to moc nemyslelo. Myšlenky se mi točily jen okolo něj. Přistihla jsem se, že zůstávám ve střehu. On vypadal naprosto zdravě. Neměl žádné zvláštní rysy, které doprovázejí některé formy vrozených handicapů. Jen naprosto normální, nijak výjimečný dospělý muž, který se chová jako dítě. A já si pořád nedokázala být jistá, že to na mě nehraje. Nikdo mi neřekl, jak přesně je nemocný. Co když tohle všechno okolo je jen nějaký jeho výmysl, jak odehnat dalšího zájemce o místo? Možná si ze mě jen dělá legraci.

„Michaele?“ oslovila jsem ho. Podíval se mi do očí. Netvářil se škodolibě nebo pobaveně, měl mimiku dítěte. I tak jsem si to musela ověřit: „Děláš si ze mě legraci? Je to nějaká hra?“

Na moment bylo vidět, že jsem ho zmátla. Nerozuměl tomu, co říkám. Pak si z mých slov vybral to, co se mu hodilo:

„Budeme si hrát?“ Nadšení v jeho hlase bylo jednoznačně dětské, stejně jako způsob, jakým se mu rozzářil obličej. Vážně takový byl. Zalila mě vlna lítosti.

„S čím si chceš hrát?“ usmála jsem se. Krátce se zasmál – čistá radost, žádný nucený smích – a po kolenou se došoural doprostřed pokoje k autodráze. Sundala jsem si sako a sedla si k němu. Místo autíček, která k dráze patřila a byla rozházená po místnosti, začal do jednotlivých jízdních pruhů stavět figurky zvířátek.

„Ta tam ale jezdit nebudou,“ upozornila jsem ho. Podíval se na mě a bylo mi jasné, že si o mně právě nemyslí nic pěkného. Doufala jsem, že dětsky nic pěkného. Z nějakého důvodu jsem cítila, že bych se mu měla omluvit:

„Už jsem si dlouho nehrála, víš?“

Narovnal všechny figurky do řad, dvakrát se mu podařilo příliš velkými prsty pár z nich shodit. Trpělivě je znovu stavěl. Až potom se, s pohledem pořád upřeným na zvířata, zeptal:

„Ty nemáš děti?“

V prvním momentu jsem chtěla odpovědět, že ještě ne, protože se na ně necítím dostatečně dospěle a taky nemám nikoho, s kým bych si je mohla pořídit, ale došlo mi, že jemu je to jedno. Takže jsem řekla prostě jen ne. Začal popostrkovat figurky v krajní řadě a přitom mě vyslýchal:

„Máš zvířátko?“

„Nemám. Ale chtěla bych.“

„Co bys chtěla?“ Na chvilku jsem se zamyslela. Se psem je moc práce, musí se venčit a cvičit. Kočky mají moc pronikavý pohled, vždycky mám pocit, že mnou pohrdají. Už mi toho moc na výběr nezbývá.

„Asi papouška,“ řekla jsem nakonec. Z neznámého důvodu se Michael vesele zasmál a do čela závodu se dostalo prase.

„Máš auťák?“ zajímalo ho. Zavrtěla jsem hlavou.

„Jezdím metrem a autobusy a na kole, to je rychlejší než autem.“

Narovnal se a podíval se na mě tak nevěřícně, že jsem stěží skryla úsměv.

„Ty jezdíš na kole po městě? Mezi autama?“

„Jasně,“ přikývla jsem. „Jsou tam stezky pro cyklisty a taky vyznačený pruhy, víš?“

Samotnou mě udivovalo, jak snadné bylo brát ho jako dítě. Ještě pořád jsem se cítila trochu nesvá, nedokázala jsem se úplně uvolnit. Pořád jsem podvědomě čekala, kdy se mu změní výraz a řekne, že jsem blbá naivní koza. Ale tyhle pocity byly už jen na pozadí, protože i kdyby byl dobrý herec, tu zvláštně nemotornou mimiku by nejspíš nezvládl.

„A jak se jmenuješ?“ Dospělého by tohle zajímalo jako první, jenže on potřeboval nejdřív vědět, jestli mám děti, zvíře a auto. Další bod pro to, že to na mě nehraje.

„Jsem Paige,“ řekla jsem a čekala. Pamatuju si to z dětství, tehdy jsem kvůli svému jménu probrečela hodně nocí. A nezklamal:

„Jako stránka (page)?“ vykulil na mě oči a zase byl dítětem. Tohle byla naprosto typická reakce. Usmála jsem se.

„Skoro. Moje jméno se píše jinak.“

Zahihňal se. Kdyby v tom dospělém muži bylo o něco starší dítě, určitě by se zeptal, jestli mě může obrátit. Jako malá jsem kvůli svému jménu tátu s mámou nesnášela. Ale nejspíš bych byla nespokojená i s Jane nebo Paulou. Děti si vždycky najdou důvod, proč jméno komolit.

Na doporučení posledního zaměstnavatele získá mladá newyorská ošetřovatelka Paige práci v rodině Bavettových, bohatých podnikatelů pocházejících z Itálie.

Má se starat o jejich syna Michaela, mladého muže, který se po autonehodě duševně vrátil do období svého dětství.

Paige si k němu postupně nachází cestu a Michael si ji velice oblíbí. Postupem času Paige přichází na to, že se dostala do newyorského podsvětí a její zaměstnavatelé jsou součástí mafie.

Co se stane, až se jednou Michael probere? Dostane se Paige ze spárů Bavettových, když odhalila jejich tajemství?

Oficiální web Kateřiny Petrusové ~ profil na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Nebezpečná láska, Nepřítel mého nepřítele