Fifty Shames of Syki (9)

Devátý příspěvek do vaší (ne)oblíbené rubriky, v níž se zabývám sebou, sebou a zase sebou. Zcela nepřekvapivě. Po delší době, než bylo zdrávo – alespoň podle vašich tázavých emailů – vám přináším další nahlédnutí do mého trpkého života… Tentokrát na téma, co tu už v různých podobách několikrát bylo, ale přesto je stále aktuální.

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a knižní série

Určitě znáte ten pocit, když dočtete knihu, která je součástí knižní série a víte, že další díl vyjde až za hodně dlouhou dobu. Ta agónie, ty myšlenky na vraždu, ta hromada nápadů, kdy nevíte, jestli máte začít skákat po pokoji frustrací, nebo jen ležet na posteli a tupě civět do stropu. Zatracené knižní série.

Nevím, jak to bývá u vás, ale pokud mě nějaká kniha opravdu chytne, tak moc, že ji zhltnu na počkání, při čtení posledních stránek nedokážu myslet na nic jiného, než kdy se dočkám pokračování. Mám tendence psát emaily autorům ve stylu Dej mi ji a dej mi ji hned!

Pak se chlácholím tím, že to čekání přece nebude tak strašné, že to vydržím. Nejhorší na tom čekání je, že během „čekací doby“ hledáte cokoliv, čím byste si ukrátili dlouhou chvíli, přitom podvědomě hledáte něco stejně skvělého. A tak se stává, že opět narazíte na nějakou super knihu ze série. A nastává další kolo utrpení. Vlastně se ta kola začnou kupit, jedno na druhé, že nevíte, kde je začátek a kde konec.

Jenže tohle nadšení časem opadne. Někdy po dni, po týdnu, po měsíci, v některých případech i po rocích. Vy už se na knihu nedíváte tak zamilovaně, jako jste to dělávali dříve a začínáte pochybovat o svém zdravém úsudku. Ve většině případů ztratíte ponětí o tom, kdy vlastně ono vytoužené pokračování vychází a za nějaký čas překvapivě zjistíte, že pokračování už dávno vyšlo. Ale vy se pořád nedokážete odhodlat k tomu, že si knihu přečtete.

Takhle to momentálně totiž mám já. Minulý rok jsem měla dosti hektický a tak nezbýval čas na to, co mám ráda. Teď jsem si projížděla série, které jsem načala a ještě nedokončila. Je jich hodně. Což by nemělo nikoho z nás překvapit, protože všichni víme, že nejsem tak úplně normální. A právě proto mě máte rádi, že.

Někdy bych si přála, aby byl čas nafukovací. Aby den měl víc jak 24 hodin, týden více dní než jen 7 a hlavně bych chtěla umět ovládat nebo zastavit čas. Hermionin Obraceč času by se mi náramně hodil. Takhle bych toho stihla hodně a věnovala se všemu, co mám ráda a taky tomu, co tolik ráda nemám, ale je to potřeba.

Celkově mám knižní série ráda. Vybírám si spíš ty lepší, nebo ty, u nichž vím, že mě budou bavit. Nerada nechávám nedočtené série. Častokrát se stává, že přestože první díl, nebo dva, stojí za prd, pokračování jsou mnohem lepší a já pak na sérii nedám dopustit. Knižní série jsou pro mě jako seriály na pokračování. Vím, že se mám na co těšit a vím, že se mám čeho děsit. Samozřejmě jsou i takové, které se mi časem znechutí a to, co jsem kdysi tolik vychvalovala, se s postupem doby a čím dál tím větší hrabivosti autora stane jen dalším ničím. A pak na řadu přijde něco lepšího.

Je zajímavé, že o knižních sériích se mi v noci zdává víc než tomu bývá u samostatných dílů. Hlavně si vymýšlím vlastní konce, zápletky a samozřejmě jsem důležitou postavou. Jak taky jinak, ne? Přece si nebudu vymýšlet vlastní děj, aniž bych si nestřihla hlavní roli? Když už je v reálném živote nuda, v tom snovém si každý zařídí nějaké ty dobrodružné a žhavé chvilky. A jestli ne, tak vám chybí fantazie. Anebo ta správná ujetost.