Fifty Shames of Syki (10)

Desátý příspěvek do vaší (ne)oblíbené rubriky, v níž se zabývám sebou, sebou a zase sebou. Zcela nepřekvapivě. A protože dneska máme takový krásný mrazivý bílý den pod hromadou sněhu…

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a Valentýn

Ha! Vážně jste si mysleli, že dneska bude nějaké jiné, mnohem rozumnější téma? Chyba lávky, vážení, já žiju na divoké hraně!

Ačkoliv svou drahou polovičku nemám už nějaký ten pátek, Valentýna slavím tak nějak po svém. Buď si pustím nějakou komedii, romantický film, anebo nějaké správně vyřvávací CDčko nebo koncert (pravidelně vyhrávají Within Temptation a jejich koncertové turné! to to jede), někam zajdu s přáteli, nebo sestřenkou… po většinu času se spíš tak válím, mamce koupím kytičku a bonboniéru, protože je klasika, že můj táta si vzpomene jednou za uherský rok (překvapivě letos si vzpomněl!) a nijak závažně to neprožívám. Nemám ovšem nic proti tomu humbuku, co se děje vždycky v obchodech. Je sice pravda, že k tomu, aby si někdo vyznával lásku, není potřeba jeden speciální den, ale mělo by se to dělat tak nějak průběžně, ale i tak je docela pěkné, když se lidi tak nějak „spojí“ a tento den si něco darují.

Zrovna včera mě pobavila historická romance, na jejíž recenzi se budete moci brzo těšit. Řekla jsem si, že si ji k tomu blížícímu se Valentýnu přečtu, ať taky nějak obměním četbu a z těch paranormálek a dystopií úplně nezblbnu. A tam bylo řečeno, že v Anglii dodržovali jeden zvyk – koho na sv. Valentýna uvidíte jako prvního, tomu bude vaše srdce patřit celý rok.

Bylo to vitpné už jenom proto, že většina děvčat si celý den zakrývala oči a na žádného chlapa nekoukala, protože si pohled šetřila na svého milého. Hned mě napadlo, že by nebylo špatné něco takového praktikovat i u nás. Následně jsem si uvědomila, že já stejně za celý den žádného chlapa neuvidím, tak by se to nějak minulo účinkem. Hlavně kdybych si měla chránit zrak, nejspíš bych si někde rozbila držku.

Až ráno mi došlo, že jsem přece jenom nějakého chlapa viděla… Pana Únor, aka jednoho hotíka, jehož mužná vánočka mě svádí v mém kalendáři (však víte, v tom, o kterém jsem vám říkala na FB). Načež jsem si řekla krucinál, budu zaláskovaná do nějaké představy! So not cool. Stejně jako každá ženská si čas od času řeknu, že by to chtělo chlapa. Holky určitě ví, co myslím. Horší je, že momentálně nějak nikdo v okolí není, tak doufejme, že tedy v tom srpnu na tu svou velkou lásku narazím, jak mi předpovídá roční horoskop. Možná si podám inzerát, něco ve stylu Milá. Hodná. Přítulná. Někdy tak trochu osina v zadku. Chcete mě? Schválně, jestli by to zabralo.

Romantické knihy mám ráda. Sice nic jako dokonalá romance neexistuje už ani v těch knihách, protože po většinu času spíš nadáváte nad tím, co dělá ten, co onen a co u té knihy proboha děláte vy, že se najednou přistihnete při tom, že v ruce držíte chomáč vyškubaných vlasů z frustrace. Je ovšem hezké vědět, že hrdina miluje hrdinku a hrdinka zase miluje hrdinu a když jim to konečně dojde, je to láska jako trám a vy, i když se tváříte, že vás to jako vůbec, ale vůbec nebere, stejně v duchu skáčete víc jak metr vysoko, protože k tomu konečně, zdůrazňuji konečně, došlo.

Normálka. Já to dělám často. Taky se kolikrát u toho čtení tlemím jak sluníčko na hnoji, anebo se mračím, jindy nadávám nebo se směju tak hlasitě, že se mě mamka ptá, co se děje. Naposledy to byly salvy smíchu u knihy Wallbanger. Asi bych si ji měla přečíst znovu, jen tak pro radost. A pro tu dávku vtipu, romance a sexu. Co budeme dělat cavyky…

Ať už jste ten Valentýn dneska oslavili všelijak, nebo jej teprve oslavíte, či jste jej stejně jako každý rok bojkotovali, sejdeme se spolu zase u nějaké recenze na šílenou romanťárnu, z níž nám budou trnout zuby nad tou sladkostí, ale v duchu si stejně budeme přát, abychom někdy něco takového zažily.