Zimní dumání (8)

Poslední příspěvek zimního dumacího speciálu. Děkuji všem, kteří se ke mně rozhodli přidat. Moc ráda jsem si vaše příspěvky pročítala a myslím, že jsem nezapomněla tu a tam přidat komentář. Pokud se chcete podívat, co bylo Zimní dumání zač a na čem vlastně stálo, podívejte se sem. Ke každému příspěvku byl dole přidán linkovač, do kterého jste mohli svůj příspěvek přidat. Linkovače u všech článků jsou stále otevřeny a budou otevřeny až do Valentýna. Ještě stále můžete přidat i své příspěvky k danému tématu.

Knižní blogy

Dřív než začnu samotný článek sepisovat (hlavně nevím, jak dlouhý zase bude), chci upozornit na to, že jej pojmu z pohledu čtenáře a ne blogera. Přece jenom už bloguju o knihách nějaký ten pátek a taky jsem nějak začínala, takže se na blogování dívám z jiného úhlu. Taky jsem dělala plno chyb a plno jich stále dělám. O tom to je, člověk by se měl pořád v čem zdokonalovat a pořád někam posouvat, jinak zakrní a už to o ničem nebude. Tenhle článek je tudíž pohledem čtenáře blogů, ne blogera.

Na knižní blogy nechodím ani tak kvůli článkům, jako spíš kvůli blogerům. Pravda, druhý takový šílenec jako já neexistuje, takže zase na tolik blogů nechodím, ale i tak mám radši blogy, které si můžu spojit přímo s tváří blogera a s jeho stylem. Mám radši blogy, na nichž se vyznám. Nemám ráda tmavě laděné blogy, kde na mě pořád něco bliká, nedejbože mi něco začne hrát v pozadí. Vadí mi to a nemůžu se soustředit na čtení příspěvku. Z bílého písma na černém podkladu mě po čase bolí oči a celkově na mě tmavé blogy působí spíše depresivně. Naopak mám ráda vzdušné, světlejší a barevnější blogy, které jsou ovšem decentní a neupoutají vás svým úžasně promakaným vzhledem, jako spíš samotným obsahem.

Mám ráda recenze, které mě ke knize dokážou nalákat. Je fakt, že mám docela obšírný rozhled – tedy alespoň v tom, co mě zajímá – tudíž jako čtenáři mi málokterý blog má opravdu co nabídnout. Tu a tam se podívám na recenzi knihy, kterou si chci koupit, ale spíše to bývají zahraniční recenze anebo GoodReads. Zásadně nečtu recenze knih, které mám sama recenzovat pro nakladatelství, protože bych nerada někoho nevědomky v recenzi okopírovala. Většinou však čtu jen ze zvědavosti recenze knih, co jsem sama četla i recenzovala. Nutno podotknout, že se při čtení recenzí u mě začne projevovat má „blogerská“ část a já si všímám věcí, které by mi možná jako obyčejnému čtenáři nevadily. Většinou to bývá rozčarování nad tím, jestli jsme proboha četli stejnou knihu. Nemám ráda, když si bloger v recenzích protiřečí, když mi recenze absolutně nic neřekne a když bloger používá zbytečně květnatá slova, která působí rádoby „učeně“ a „vznešeně“, přitom jsou v souvislosti s knihou spíše k smíchu… a k pláči. Přijde mi to vyumělkované a neupřímné, s cílem zalíbit se nakladatelům a čtenářům ukázat, jak umím kouzlit s krásnými slovy.

Někdy se mi bohužel většina blogů jeví jako přes kopírák. Většinou se na nich ve stejnou chvíli objevují recenze na stejné knihy anebo se informuje o stejných knihách. Je to nejspíš dáno tím, že těch blogů je prostě hodně a já už ztrácím přehled. Nedokážu si k blogu ani zařadit blogera, někdy prostě z těch článků necítím blogerovu osobnost. To něco, co by mě nutilo se stále vracet. Jako čtenář bych si přála mít více knižních blogů, kde se blogeři budou například věnovat jen paranormálkám a urbankám – u nás i ze zahraničí, anebo jen fantasy blogy s klasickou fantastikou, či blogy s českou fantastikou a českými knihami. Chápu, že bych toho nejspíš chtěla moc, ale už mě to narůstající množství ya blogů nějak ubíjí. Proto mě třeba zamrzí pokaždé, když se objeví nějaký fantasy blog, který vypadá, že se opravdu bude té klasické fantasy věnovat, ale nakonec se u něj stane totéž, co pomalu u všech těch mladších blogů, nechají se zlákat recenzáky a pak už je to zase všechno na jedno brdo.

Já se ráda vracím na blog, který mi má co dát, čím pobavit, na co zajímavého poukázat. Někdy si ráda jen tak čtu různé knižní zážitky, ale ne to, kdo co kdy jedl, co si koupil a už úplně přeskakuju jakékoliv týdenní přehledy a shrnutí. Samotnou by mě to nebavilo každý týden dělat a ani to čtení mě moc nebaví. Stejně je to u mě i s různými videy a videorecenzemi. Nebaví mě to. Chápu, že se to teď stává oblíbené a nijak to neodsuzuju. Ať si každý dělá to, co ho baví a jak ho to baví. Mě to ovšem nudí.

Nechce se mi deset minut dívat na to, jak někdo šermuje knihou z jednoho rohu obrazovky do druhé, do toho se ještě snaží něco zajímavého o knize říct, přitom se neustále odmlčuje a překoktává. Sama na video nemám, myslím, že by to nikdo nevydýchal, ale kdykoliv mě někdo na nějaké divné video upozorní, musím se prostě podívat. A pak ani tak nevnímám slova, ale to, jak ten člověk vypadá, jak se vždycky někdo našňoří, pohazuje hlavou, olizuje si rty, má špatnou velikost podprsenky a pak mi dojde obsah slov… který naprosto nedává smysl. Neříkám, že všechna, někteří to opravdu umí, ale většina lidí se prostě ještě má co učit. Ne každý umí plynně mluvit před kamerou a ještě se u toho nepitvořit, anebo udržet souvislou řeč a hlavně být přirozeně vtipní a né nuceně vtipní. Tak to prostě vnímám já a raději si přečtu recenzi a článek, než abych pět minut seděla u videa a po skončení si připadala, jako by mi někdo ukradl kus života, protože to o ničem nebylo.

V poslední době mě už zaručeně odradí a mírně omráčí to, že se někteří už dopředu za své recenze omlouvají, anebo recenze uvádějí slovy „dneska trošku kratší“, „dneska trochu negativní“, „pište komentáře, jinak jsem to dělal(a) pro nic“. Nevím, možná jsem si někdy sem tam taky řekla o komentář, to asi udělá každý. Jen jsem prostě za tu dobu zvyklá, že lidi o knihách diskutují, ne že se hádají. Na druhou stranu jsem se ale nikdy nemusela vnucovat a furt někam cpát své články, aby ke mně někdo přišel. Tím nechci říct, že to někdo dělá, i když je mi jasné, že se zase někdo urazí. Ale na mě to tak prostě působí. A jako čtenáře mě to prostě otravuje. I to pochlebování, asi jsem už na tohle stará.

Přesto si myslím, že můžete narazit na unikátní blogy a blogery, kteří mají pokaždé co zajímavého nabídnout a nevezou se jen s davem. Jejich názory s vašimi nemusí souhlasit, ale přesto jsou podány hezky, rozumně a normálně. Když jim řeknete odlišný názor, nevrhnou se na vás jako supi a upozorní vás na knihy, které jinde nenajdete. Hlavně nechodí blog od blogu a nepochlebují, jak úžasný je blogerův článek, ale je z jejich komentáře poznat, že článek upravdu četli. Hlavně za nejlepší blogery považuju ty, kteří nemají potřebu si pořád na něco hrát a rádi se s vámi pobaví, ať už jste další bloger nebo čtenář. Knihy nás spojují, ne rozdělují.