Zimní dumání (5)

Pátý příspěvek zimního dumacího speciálu. Pokud se chcete podívat, co je to Zimní dumání zač a na čem vlastně stojí, podívejte se sem. Ke každému příspěvku bude dole přidán linkovač, do kterého můžete svůj článek připojit.

Jak vypadá hrdina

Jsem si jistá tím, že každý, kdo už má něco načteno, přesně ví, jaký žánr mu sedí nejvíc a stejně tak má docela jasno v tom, jak má vypadat správný hrdina. Já se nejdřív podívám na hrdiny, později se budu věnovat hrdinkám, protože tam toho mám víc na srdci.

Když se kouknu na počet knih, v nichž jsou hlavními vypravěči příběhu muži, nebude jich hodně (pokud tedy nepočítám klasickou beletrii, kterou jsme si snad všichni prošli na základních a středních školách, někteří pokračují ještě i na výšce). Nevím, jestli je to tím, že je knih s ženami jako hlavními hrdinkami tolik, anebo k nim prostě víc tíhnu jako ženská. Nemám moc ráda, když se autorky snaží napsat knihu z mužského pohledu. U takových Nádherných bytostí jsem toho Ethana autorkám fakt nežrala. Sice do hlavy chlapům nevidím, ale tohle mi přišlo až moc ve stylu „představa ženské o tom, jak chlap myslí“.

Na druhou stranu taková M.T.Majar mě svými Hot Boys příjemně překvapila. Tam to ovšem bude spíše upevněno tou erotickou linkou, že jsem se nad samotnými myšlenkami hlavního hrdiny zase tolik nepozastavovala. Je zvláštní, že když se muži pustí do vyprávění příběhu z ženského pohledu, divný pocit z toho při čtení nemám. Je to hlavně dáno tím, jak odlišně se vzájemně vnímáme. A někdy je to vážně legrační sledovat. Přece jenom pro nás opačné pohlaví bude záhadou vždycky. A častokrát to platí i u toho stejného pohlaví, co? Shodněme se na tom, že lidi celkově jsou pro nás jedno velké neznámé 😀

Co se charakteru mužských hrdinů týče, mám ráda silácké typy. Respektive chlapa, co se pro hrdinku obětuje, nechá se střelit, zmlátit, přitom ji má rád takovou jaká je, samozřejmě neuškodí notná dávka inteligence, humoru a ani ta vánočka není k zahození. Macho typy mě zase tak moc neberou, pokud tedy nejde o paranormálku či urbanku. Postavy typu Bones (Noční lovci) či Curran (Kate Daniels) bych asi v reálném životě nezvládala, v knize se u nich bavím. Kdežto s takovým Owenem (Elemental Assassin) bych nejspíš žít dokázala. Klasický prototyp normálního, přitom hříšného a drsnějšího chlápka.

Pokud zabruslíme ke vzhledové stránce, o nabuchaných hříšných hrdinech s hrudníkem pomalu širším než je má postel se čte sice hezky, ale ne vždycky je to k užitku. Můj „vkus“ se samozřejmě promítá i do knih, takže mám radši spíše vyšší, tmavovlasé a modrooké či zelenooké chlapy. U blonďatých a dlouhovlasých občas mívám problém a stejně pak ke konci skončím se svou vlastní představou. A pak se divím, když někdo začne o nějaké postavě říkat, jaké super ty vlasy musí mít a já ho mám v paměti zafixovaného úplně jinak. Nejsem snad jediná, kdo kolikrát naprosto kašle na popisy autorů a svým třetím okem si kreslí naprosto jiné postavy?

A teď k hrdinkám. Na rovinu, slabé a rozvleklé hrdinky nemám ráda. Vyrostla jsem na Buffy a i když pro některé je to seriál na prd, já ho žeru pořád. Fanoušek Whedona se nezapře, protože Whedon je geniální, rozumíme si? Mám proto radši akčnější, drsnější a „dospělejší“ hrdinky. Nemám ráda typy, co jen sedí na zadku, nechají se do nekonečna zachraňovat a ke konci ještě kňourají nad tím, protože neví, kterého chlapa si mají proboha vybrat. Horší než trojúhelníky jsou čtyřúhelníky a mnohoúhelníky. Respektive nejhorší je to, že každý chlap v knize hrdinku chce, to mě maximálně vytáčí. V tomhle směru jsem nejspíš beznadějný romantik a chci si číst příběhy, kdy má holka jednoho kluka, stejně tak kluk jednu holku a i když jim to nemusí stoprocentně klapat, pořád se nemusí rozhodovat, jestli toho nebo onoho a prostě jsou spolu. Některé milostné trojúhelníky jsou napsané poměrně dobře, většina jich je ovšem naprosto příšerná.

Mám ráda hrdinky, které se nebojí něco udělat. Které se rvou se životem, které se nevzdávají a i když jim je ouha, není to žádné sáhodlouhé fňukání. Samozřejmě i u silných hrdinek mám ráda, když procházejí něčím, co je poznamenalo a podle toho se také chovají. Jsou to pořád lidi a ne ploché postavy. Proto chápu, proč se Tris (Divergence) nemohla vyrovnat s tím, koho zastřelila, stejně tak se se Sabou (Blood Red Road) ztotožňuji v naprosto zmatených myšlenkách po tom, co se stalo. Nikdo nejsme dokonalí. A víc se mi u hrdinek zamlouvá, když se autoři nebojí je vláčet i nějakým tím emočním bahnem, zmatkem, hromadou špatných a unáhlených rozhodnutí. Připadají mi reálnější. Život je totiž o chybách a pokud jste měli v životě jen růžovo a všechno vám vychází, potom vám závidím. Ne nadarmo se říká, že nejlepší škola je život sám.

U vzhledu hrdinek nejsem moc vybírává. Sice se pokaždé uchechtnu nad tím, když je některá z nich vykreslena jako oslnivě krásná, přitom si svou krásu vlastně neuvědomuje. No řekněte, taky bych si o sobě ráda někde přečetla, že jsem nádherná, všichni po mě šílí, ale já to vlastně nevím. To si někdy říkám, jestli se ty holky někdy dívají do zrcadla, když pak musí přijít nějaký chlap, aby jim otevřel oči a řekl, jak krásné a přitažlivé jsou. Víte co? V takových případech bych v těch knihách chtěla žít. To by se mi líbilo. Napište o mě někdo knihu… Ale musím být úžasná, chápeme? Takovou knihu si pak vystavím na čestné místo.

Častokrát i u hrdinek končívám tak, že mám vlastní představu. Například u Nástrojů smrti jsem nějak v průběhu četby naprosto zapomněla, že je Clary zrzavá. Jsem černovláska (anebo je to prej hodně tmavá hnědá až černá, co já vím, to mi pořád tvrdí kadeřnice, když k ní jednou za uherský rok dorazím), takže mám radši tmavovlasé hrdinky. Jsem sama docela vysoká (173 cm), takže malé hrdinky moc v oblbiě nemám. Horší je, že snad všechny ty holky jsou malé. A kdyžtak ještě nosí vysoké podpatky. Proboha, zkoušely jste někdy běžet v podpatcích? Impossibru!

Koukám, že jsem se nějak nechala unést. To víte, mám prostě své oblíbené představy. Tak jako nejspíš každý z vás. Pokud jste vydrželi až do konce, gratuluju vám. Ještě vás má vyřídilka neotrávila.