Těšínský knižní sraz 19.1.2013

Máme za sebou druhý knižní sraz plný zážitků a já vám z něj dneska přinesu report. Ale jak už mě znáte, nemám ani tušení, jak dlouhý nakonec bude.

Na sraz v Českém Těšíně jsem se opravdu těšila (jak příznačné, což?). Nejen že jsem se měla opět vidět se svými oblíbenými Ostravačkami (aka Zuzkou a Markét), ale taky jsem se měla seznámit s blogery Filipem a Katrin a taky s autorkou Prokletí ohně, Marťou. Překvapením byla i blogerka Yuri. Kromě toho jsem s sebou přitáhla i kus rodiny, svou sestřenku Terez (ta byla samozřejmě zdrojem těch správných rodinných trapasů a vtípků na mou adresu, klasika).

Cesta autobusem byla poměrně zábavná, jelikož jsme se s Terez napraly na dvě sedadla, čelem ke všem ostatním a celou dobu probíraly poslední díl Kate Daniels. Dokážete si nejspíš představit ty výrazy cestujících, když došlo až na debatu ohledně macho postav a sexu v knihách. Ano, všichni se na nás dívali jako na blázny. Ale víte co, já už jsem zvyklá…

Hned ze začátku mě velice příjemně překvapily Ostravačky, jelikož si pro mě připravily krásný nápis Knižní sraz a také Keep Calm and Meet Syki (kam jsme se ke konci srazu všichni podepsali). Nečekala jsem to a chvíli jsem si připadala mírně trapně, protože nejsem žádná celebrita (NEJSEM! A NEJSEM! A PŘÍŠTĚ VÁS ASI UŠKRTÍM, AŽ MI ZASE ŘEKNETE, ŽE JSEM CELEBRITA!). Ale musíte uznat, že je to vtipné. Asi to po holkách budu chtít, abych si to vytiskla i na další srazy, aby byla legrace.

Sraz oficiálně začal v 15 šul nul a my se v závěsu za Těšíňáky odebraly směrem k místní čajovně. Pro jistotu nás provedli jakýmsi porozpadlým ghettem nebo co to, okolo pochybné ordinace a ještě temným podchodem, kde jste museli dávat pozor na každém kroku, aby vám to neujelo a nerozbili si držku, ale nakonec jsme ve zdraví k čajovně dorazili. Tam už na nás čekala i Marťa. Zapadli jsme do… salónku? nemám ani tucha, jak se to jmenovalo, každopádně se nás 8 pokoušelo nasoukat na poměrně malý prostor. Po několika letech jsem se dokonce rozhodla dát si vodní dýmku a když obsluhující přišel s dotazem, jestli nám už je 18 a vzhůru šlo 5 rukou, docela jsem se posmála. Asi všichni vypadáme tak mladě (no co by mi to nezahřálo ego a poznámy tyku, že to tak vůbec nemyslel, neberu).

Nabídka byla opravdu pestrá. Rozuměla jsem tak každému pátému slovu a to páté slovo bylo obvykle čaj. Některé názvy byly opravdu úsměvné, nejvíc mě na kolena dostala Železná bohyně milosrdenctví. Zatímco mladší půlka čajíčkovala a různě pojídala věci, jejichž názvy si nepamatuju, já, Terka, Markét a Zuzka jsme si daly dýmku s příchutí meloun/jahoda. První šluky šly docela v pohodě, pak to nějak začalo drhnout a společně se Zuzkou jsme si vyměňovaly věty typu „nějak mě to dusí“ či „asi brzo umřu“.

V průběhu objednávání se samozřejmě pěkně rozproudil hovor. A to  ne jenom ke knihám. V plánu sice bylo i předčítání z našich rozepsaných knih, ale díky přítmí, malému místu a docela nepřejícím podmínkám z toho sešlo a spíš jsme si své výtvory posílali okolo. Povídali jsme si vesměs tak nějak na přeskáčku. Jednou se probíraly knihy (Marťa píše další, už se těšíme!), co kdo četl, čte, nebo se chystá číst. Jaké máme na knihy názory a co se nám líbí, co ne.

Přešlo se samozřejmě i na blogování, různé pikantnosti, novinky, zajímavosti a trošku „náhled do historie“. Nezapomněly jsme se sestřenkou zavzpomínat na naše školní léta a naši učitelku tělocviku a rodinné výchovy, jelikož ta byla bezkonkurenčně ujetá. Probrali jsme plány do budoucna, pobavili se i o dětství a Pokémonech (aka proč kdysi v Pokémonech existoval Pichu a jak se četl… a jak se čte dnes).

Nesmím ani zapomenout na to, že jsme byli tak krásně rozmluvení, rozjetí a rozjaření, že nás jednou napomenula i obsluha, že bychom se mohli ztišit, ale víte, jak to dopadá, když se na malém místě sejde 8 bláznů do knih. Myšlenky střílejí jedna za druhou a zábava proudí. Mimo jiné nás spolusedící při odchodu nazvali vandaly (anebo něco podobného si tam špitali).

No, já si říkám, že furt lepší být za vandala, než za vouyera, protože co tam prováděla jistá dvojice, to mi furt hlava nebere. Každopádně po odchodu „nenávistných pohledů“ jsme alespoň měli více místa, kam si strčit nohy. Pokoušeli jsme se také nějak se nafotit, ale moc to v tom malém prostoru a přítmí nešlo. Proto taky všichni vypadáme jak vyděšené laně před světly rozjetého auta, anebo Číňani, s hlavami různě velikými a tak vůbec. Ale snaha byla.

Dokonce se mi podařilo od Marti ukořistit podpis do její knihy, takže můžu říct, že mám další podepsanou knihu doma. Jak už bývá zvykem, bylo mě tam nějak moc. Nejen že jsem nejspíš byla ze všech nejhlasitější (za to může výchova! a taky výuka typu „člověka musí být slyšet, když se chce někam dostat“), nejvíc jsem se pitvořila a samozřejmě i gestikulovala. Pořád si říkám, že je zázrak, že tam po mně něčím nehodili. To víte, já když se rozjedu, tak nevím, kdy přestat. Ale nemyslete si, já jsem hodná holka 😀 Někdy.

Sraz jsem si parádně užila. Moc ráda jsem se osobně seznámila s dalšími knižními nadšenci, stejně jako mě těší, že nás nespojují jenom knihy, ale i jiné věci. Jen je škoda, že jsem se s blogovými benjamínky nepobavila více, protože jsme od sebe přece jenom byli nějaký ten kus. Do příště to musíme napravit!

Končili jsme někdy před osmou hodinou, protože holky musely na vlak a i my s Terkou jsme pelášily na autobus. Ke konci jsme se hromadně podepisovali, kam to šlo. Těšíňáci se mi dokonce podepsali na ruku (chtěla jsem vám to vyfotit, ale nešlo to bohužel vidět). Podpisy mi vydržely asi tak tři dny, teď už po nich není ani památky. Hned jsme se domluvili, že si to musíme brzy zopakovat, nejen v Těšíně, ale zkusíme i tu moji Karvinou.

Tudíž prozatímní plánovaný Karvinský knižní sraz bude začátkem února. Na přesném termínu se zatím domlouváme. Stejný případ je také u druhého Těšínského srazu, tam to možná bude v březnu. Další blížící se sraz je 16.2. v Brně. Ještě se musíme domluvit od kolika a kde. Počítám, že jestli nás bude víc než 8, tak zase budeme zase dost hlasití. Se mnou to totiž potichu nejde. A 9.3. je naplánován Pražský sraz. Ten se možná časově posune na druhou odpolední, vlak zpátky mi totiž jede okolo páté odpolední, tak abych jej stihla. Pokud byste rádi sraz i na jižní Moravě, myslím, že do Zlína by to šlo, jen bych potřebovala někoho, kdo by pomohl, páč tam tež jezdím jednou za Uherský rok. Možná bude i sraz v Olomouci, ale nic ještě není potvrzeno. No a až se přestěhuju do Prahy, v úvahu by přicházely i severočeské srazy 🙂 Ale to je hudba budoucnosti.

Uff, je mi jasné, že jsem určitě na něco v tom výčtu zapomněla, tak mi snad odpustíte. Bylo toho hodně a parádně jsme si to užili. Těším se na vás na dalších srazech!