Zimní dumání (3)

Třetí příspěvek zimního dumacího speciálu. Pokud se chcete podívat, co je to Zimní udmání zač a na čem vlastně stojí, podívejte se sem. Ke každému příspěvku bude dole přidán linkovač, do kterého můžete svůj článek připojit.

Je tohle možné?

Ačkoliv velice ráda utíkám do vytvořených knižních světů, plných dobrodružství, nebezpečí, humoru a hlavně těch romantických vztahů, není dne, kdybych se nad některými věcmi v knihách nepozastavila. Když dám veškerou tu nadpřirozenou část fantasy a scifi knížek bokem, říkám si, jestli by některé milostné vztahy, ale i vztahy přátelské, vůbec dokázaly ve skutečném světě přežít. Ba co víc, jestli by kdy vznikly.

Někteřé autoři se totiž řídí pravidlem „V knize jde všechno.“, a proto si k sobě najdou cestu i takové exempláře, které by si v reálu nejspíš šly po krku. Já vím, já vím, protiklady se přitahují, že? Proč ne, ona to občas i bývá pravda… ale jak dlouho spolu takové protiklady vydrží? Šťastní budiž ti, kteří jsou stále spolu.

V knihách nás láka to, co i hlavní hrdinku: zabouchne se do navenek tvrďáka, uvnitř ovšem želatinovaného kluka, s úžasnou postavou a pohledem, co by propálil nejedno spodní prádlo, ale zároveň je vysoce inteligentní. Ve stále zvyšujících se případech je také úspěšný a bohatý. Podvědomě nám ženským nejspíš tohle nějak imponuje, v reálu ovšem podobný chlap těžko existuje. A pokud ano, tak vám to holky přeju, fakt že jo. Většinou když už je člověk zlý navenek, bývá zlý i uvnitř – a to u obou pohlaví. A těžko by si někdo dobrovolně vybral nějakého hajzlíka nebo potvoru. A ještě nepravděpodobnější je, že by se vám jej snad podařilo změnit, jak to bývá v knihách. Pokud jo, tak by to byl zázrak. Ale i ty se dějí, že.

Abych pravdu řekla, některé mužské (i ženské) v knihách mě spíš vytáčí. Což mi ten reálný život při čtení přibližuje víc. Taky jsem několikrát chtěla své partnery třeba přiškrtit, zalomcovat s nimi, proplesknout je. Nutno podotknout, že to se mnou taky neměli lehké. Já jsem živel, ve všem. Ale jako správná čtenářka vzdychám a taju nad romantickými chvílemi hlavních hrdinů a nasírám se, když se nechovají tak, jak bych chtěla. Ono je fajn „toužit“ po chlapovi z knihy, ale když si představím, že by mě měl v budoucnu přítel přehnaně ochraňovat, házet nevraživé pohledy na všechny okolo, zvládnout přeprat půlku hospody a pak se mnou uhánět na řvoucí motorce, nosit mi neustále květiny a kupovat drahé dárky, nedejbože mě pozorovat při spaní… a často… nějak mě to netankuje.

A opravdu pochybuju, že by za mě někdo kromě mých rodičů byl ochotný položit život. Takovou lásku jsem teda ještě nepotkala. Ale co není, jednou může být, že? A pak budu mít život jako z pohádky. Vezmu si milionáře, který bude jako beránek, v posteli bůh, nebudu muset platit daně a budeme mít spolu velkou rodinu v honosném sídle někde u jezera. To abychom mohli pozorovat západ slunce.

Číst o tom je ale sranda. Sice si často říkám, jestli to autorka opravdu myslí vážně a nevalí mi bulíky na nos. Beru to zdravě a nesním o nemožném. Takový pohled do reality by se ovšem hodil některým jiným lidem. Ale u dospívajících je to pochopitelné, také jsem si poblouzněností prošla. U těch starších je to už víceméně na pováženou, ale co… hlavně když je člověk šťastný. I kdyby byl holý a veselý.