Zimní dumání (2)

Druhý příspěvek zimního dumacího speciálu. Pokud se chcete podívat, co je to Zimní udmání zač a na čem vlastně stojí, podívejte se sem. Ke každému příspěvku bude dole přidán linkovač, do kterého můžete svůj článek připojit.

Knižní zlozvyky

Myslím, že každý z nás má nějaké ty knižní zlozvyky. Za některé se stydíme, jiné máme prostě rádi. Jedny jsou na výsost ujeté, jiné zase docela roztomilé. Zlozvykům se nevyhneme ani u těch knih. Nebo tedy alespoň já ne, protože knihy jsou důležitou součástí mého života a těžko se jich zbavím. Ani upřímně nechci.

Mým největším a nejhorším knižním zlozvykem je to, že když se rozhoduju, jestli si knihu koupím nebo přečtu, podívám se nejdřív na konec. Já vím, zhynu krutou a bolestivou smrtí a hlavně si vyspoileruju, jak to skončí. Jenže já si třeba přečtu jen poslední větu, poslední odstavec, někdy se namítkově podívám na třetí kapitolu od konce, nebo prostě někam doprostřed. Dělám to vždycky a vždycky se podle toho rozhodnu, jestli mi ta kniha za to stojí nebo ne. Po většinou zapomenu, co se kde stalo a prostě čtu, takže si ten příběh ani nijak moc nezkazím.

Při delších a nudných odstavcích, či nudných rozhovorech a ještě nudnějších nekonečných popisech mám tendence v textu skákat dopředu. Mám radši akci a dialogy, ale když jde o dobré myšlenkové pochody postav, zažeru se i do nich. I kdyby byla kniha sebehorší, vždycky ji dočtu. Nesnáším nedokončené knihy, stejně jako nesnáším nedokončené série. A to i když jsou na prd. Na druhou stranu, kdybych některé série vzdala už po prvním díle, nepřišla bych na to, že se později mnohem zlepšily.

Dále jsem na své knihy přehnaně háklivá. Jsem ve čtení knih vždycky opatrná, sebemenší šmouha na papíře, poškrábaná vazba nebo ohrnutí a nakrčené stránky mě dokáže i vytočit. Nedejbože se mi podaří knihu polít. To jdou na mě mrákoty. Knihy si ochraňuju a i když jsou třeba několikrát čtené, zase tolik to na jejich vazbě nemusí být vidět.

Pokaždé, když čtu knihu poprvé, nejdřív se dopředu podívám, kolik stránek která kapitola má. Není to známka toho, že by mě to nebavilo a chtěla bych to mít rychle za sebou, ale prostě ráda vím, kde jsem. Když mě ovšem kniha naprosto polhtí, počítám stránky do konce a s každou další mě štve, že už za chvíli nebudu mít co číst. I když mám doma momentálně velké množství záložek, nějak je při čtení někam založím, nebo mi spadnou za postel, či se zčistajasna prostě ztratí a nejsou k nalezení, pravidelně tedy rozečtenou knihu zakládám nějakým kouskem papírku, v horších případech poslouží i kapesník.

Zásadně nepokládám knihu na žádné špinavé místo, k vodě se nesmí ani přiblížit a když vidím, že někdo bere mou knihu do ruky, jen aby ji přemístil nebo se jen podíval, co to zase čtu, mám srdce pomalu až v krku. Ráda dělám hromádky knih, odkládám je vlastně všudemožně po pokoji. Nejčastěji k posteli a na stůl. Můj stůl byste pod tou hromadou asi nenašli. Za čas mě ale ta hromádka knih začne dráždit a já ji zase musím uklidit do poliček, aby mi nelezla na nervy a abych taky občas našla svůj stůl.

Co je u mě dost ujeté, někdy si prostě jen tak sednu a koukám na všechny ty knihy, co mám v knihovničce. Dívám se na barevnost obálek, jejich velikost a tloušťku, jestli patří do série, nebo jde o samostatné díly. Prostě si je jen tak prohlížím a říkám si, že už to sakra nemám kam dávat. Jenže stejně pořád toužím po dalších.