Fifty Shames of Syki (5)
Pátý příspěvek do vaší (ne)oblíbené rubriky, v níž se zabývám sebou, sebou a zase sebou. Zcela nepřekvapivě. V dnešním článku se zaměřím na svou nejoblíbenější neřest, kterou provozuju celkem pravidelně.
Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.
Syki a nakupování knih
Ta chvíle, kdy vejdete do knihkupectví. Ovane vás vůně nových knih. A najednou jste v rauši…
Takové pocity mívá nejspíš každý knihomol. Nemyslím si, že bych byla jediná. Pravda, možná budu jediný exot, který je schopen dosáhnout jistého knižního orgasmu pokaždé, když si nadělí pěknou hromádku knih. A je úplně jedno, jestli jich mám doma plno nepřečtených, potřebuju ukojit svou potřebu.
V našich dvou knihkupectvích mě už nejspíš dobře znají. Sice jsem tam během prázdnin nebyla, ale po návratu jsem si tam občasně zašla, občasně něco koupila. Teď se držím, abych je nechodila navštěvovat pravidelně, protože za prvé nemám za co už ty knihy kupovat a za druhé jich mám doma nepřečtených dost.
To ale nemění nic na tom, že už jsem si vybrala knihy pod stromeček i k narozeninám. Hromadit, hromadit a zase hromadit. Netuším, kam ty knížky budu strkat, až se přestěhuju. Už je pomalu nemám kam dávat teď… i když jsem si nedávno vyhradila další volné místo.
Z internetových knihkupectví si knihy objednávám spíš občas, z BookDepo už je to taky nějaký ten měsíc, co jsem si něco objednala či předobjednala. Zatím mi bohatě stačí to, co doma mám. Už tak mě to zavaluje. I když stále čtu se stejnou chutí a ne s otráveným pocitem, co všechno na mě ještě čeká.
Nakupování knih prostě miluju. Zbožňuju ten pocit, kdy přejíždím rukama po různých obálkách, vezmu nějakou do rukou, zběžně prolistuju a sama se sebou vedu boj o to, že si další kousek vážně nekoupím. Někdy chodím do knihkupectví i jen tak rekreačně. Prostě se jenom podívat, co mají nového. I když je pravda, že většinou chodím domů naštvaná sama na sebe, že jsem tam zase lezla, když jsem si stejně nic neodnesla.
Rodiče ze mě už docela šílí. Pokaždé, když se u nás za poslední dva roky ozve zvonek, je jasné, že je tu pošta… pro mě. Možná by se měli přejmenovat na Pošta pro tebe… Pošta pro Syki… Pro Knižní doupě v jakoukoliv dobu či roční období… Knihy jsou má vášeň. Sice jsem se ještě nedostala do stavu, kdy by mě pouhé pomylšení na knihu vzrušovala, takže jsem ještě v bezpčí a před knižním fetišem mám ještě daleko.
Na druhou stranu by někdo mohl považovat mou čtecí mánii za nemoc. Ale ještě pořád jsem na tom dobře. Sice mě rodiče a kamarádi moc nechápou, ale co. Jiní mají alkohol, cigarety, lehčí drogy… a většina mých kamarádek dokonce kamaráda robertka, jak jsem se onehdá dozvěděla (sakra, zase nejdu s dobou… kdyby náhodou, víte, co mi dát k narozeninám :D)… no já mám knihy. Alespoň se můžu pohroužit do různých žánrů, do různých světů a prožívat jedno dobrodružství za druhým. A nenudím se.
A o tom to je.
